Životy v olympijských pravdách: O jazykovém soukromí

„Soudruhu Brežněve, to jsou olympijské kruhy" byla pointa normalizačního vtipu o senilním totalitním vůdci, který otevřel moskevskou olympiádu koktáním o, o, o, o, o. Olympijské kruhy jsou jedním z globálně nejrozpoznatelnějších symbolů. Děti si je kreslí do sešitů, sportovci sní o medailích jimi okrášlených a televizní obrazovky se nemohou dočkat než se jimi budou pyšnit jejich rohy. Není tedy překvapivé, že svého olympijského ducha budou chtít lidé vyjádřit i na veřejnosti. Jako květinářka v severoanglickém městě Stoke on Trent, která vystavila květinové aranžmá na kruhové téma nebo řezník v jihoanglickém hrabství Dorset, který ve tvaru olympijských koleček vyvěsil do výlohy klobásy. Jenže letos se oni i mnozí jiní se zlou potázali. Přišla na ně totiž Olympijská marketingová policie. To není nadsázka. V rámci své dohody s Mezinárodním Olympijským Výborem musela anglická vláda prosadit speciální zákon, který mimo jiné omezuje používání jakéhokoli jazyka a obraziva spojeného se značkou Olympiáda. Jeho součástí jsou práva pro policii vstoupit na pozemek, a „odstranit, zničit, zakrýt nebo vymazat předmět porušující nařízení". Za takový marketingový zločin může hrozit až dvacet tisíc liber pokuty plus náhrady z škodu způsobenou Olympijském výboru. Chce-li se tedy restaurace nebo obchod pyšnit svým Olympijským nadšením, musí se připravit na razii. Nepřekvapí, že anglické zpravodajství je plné stížností na to, jak v podstatě olympijští sponzoři využívají veřejnou policii pro své soukromé výhody. Letošní nesmysl je výsledkem dlouhodobé snahy hrabivých olympijských výborářů vyždímat ze sponzorů Olympiády i tu poslední penci a posedlosti brandingových „odborníků" nenechat si své nemravné investice rozmělnit.

Máme tu tedy v kolébce svobody dočasný náhled do možné dystopické budoucnosti, v níž budou části jazyka zprivatizovány, a když budeme chtít použít určitá slova, budeme muset zaplatit? Hamižní kapitáni průmyslu intelektuálních vlastnictví se rozhodně snaží nakoupit si na celém světě celou řadu zákonů, kterými si chtějí zajisti výplatu i za sebemenší použití toho, co se jim z veřejných intelektuálních statků podařilo přivlastnit. A proti tomu je nutno neustále protestovat. Ale musíme se bát skutečné privatizace jazyka? A na to je odpověď jednoznačné ne.

Jazyk je složitý jev, který není jen otázkou slovíček a pravidel na to jak je poskládat do vět se správnými koncovkami. Součástí jazyka jsou naše postoje, vědomosti, gesta, předpoklady a očekávání. A všechny tyto elementy mají svůj základ ve sdíleném jazykovém prostoru. Součástí jazyka jsou naše snahy puristické i buřičské. Jednou ze součástí fenoménu jazyka je snaha o jeho kontrolu. To není jen nějaká externí síla, která jde proti jakési čisté jazykové přirozenosti. Kdyby byl jazyk řeka, tak by naše snahy o jeho regulaci nebyly betonovými přehradami, ale nánosy přes které tu voda zrychluje nebo zábrany, kolem kterých si nachází nové cestičky a vyrývá nová koryta. Můžeme sice zalít cementem podemleté břehy, ale voda si nakonec cestu vždycky najde. Stejně jako řeka, jazyk je neustále se měnící živel, se kterým se lidstvo tak či onak potýká.

Jazyková manipulace je stejně stará jako jazyk samotný. Britský olympijský zákon zakazuje používání určitých určitých slov a jejich určitých kombinací pro neschválené promoční účely. To znamená, že si nemůžete otevřít obchod nebo webové stránky se jménem Londýnské hry nebo Olympijský Londýn. Podobná omezení ale nejsou ničím novým. Mají ale jen omezený dopad. Jistě nikomu neušlo, že sportovní komentátoři nemluví o lize ale o Gambrinus lize. Kdo z fanoušků, si ale dá tu práci pivní předponu důsledně používat. Když se slova na veřejnosti musí používat tak či onak, najde se spousta možností, jak se problémům vyhnout. V kanadském Quebecu mají jazykové zákony, ze kterých by se nemusel stydět ani nejuplacenější olympijský papaláš. Vyžadují aby se francouzština používala ve správné kombinaci na všech veřejných nápisech. A mají na to taky jazykovou policii. To ale obchodníky jen inspirovalo ke kreativním jazykovým hrátkám jako je například obchůdek Chou Chou. Francouzský výraz pro „drahouška" se ale vyslovuje stejně jako anglické „boty" neboli Shoe Shoe. A proto také do Chou Chou chodí lidé nakupovat obuv a ne čokolády ve tvaru srdíček. Jazyk si prostě najde své cestičky. Nebo přesněji řečeno, lidé si najdou své cestičky.

Jazyková politika je všude kolem nás. Tu se vyjadřuje zákony, tam zvyky. Komu vykáme a komu tykáme je jazykově politické rozhodnutí. I totalitní „soudruh" si velice záhy našlo nové významy. Jazyk na veřejnost a jazyk do soukromí, jazyk do hospody a jazyk do kostela. Kdo občas nezávidí jiným znalost cizího jazyka? Ale ve skutečnosti jsme všichni multilingvní a neustále mezi svými jazyky přepínáme. Často opakovaný ale méně pochopený Havlův „život v pravdě" spočíval v rozpoznání tohoto jevu. Když tedy zelinář vystaví ve výloze nápis „Se Sovětským svazem na věčné časy" nesděluje tím své skutečné aspirace, ale pouze svou ochotu nebo své donucení podílet se na veřejném výrazu poslušnosti. Mluví tedy zároveň jazykem výrazu i jazykem politického útlaku. V kontextu, kde si v podstatě nikdo nemyslí, že by mělo být se Sovětský svazem „na víkend" natož na věčnost, jsou pak projevy disidentů odmítajících si nechat diktovat způsob řeči, jejich poslední silou, mocí bezmocných. Havel se ale mylně snažil najít ve své situaci nějakou výjimečnost nebo v projevu odporu hlubší pravdu. Rozhodnutí vyslovit se výrazem, který se v oficiálních kruzích nelíbí, není výrazem nějaké hlubší pravdy. Je to politický čin, který bude mít politický výsledek. Takový čin někdy vyžaduje obdivuhodnou osobní odvahu, někdy posedlost a někdy neomalenost. O co pravdivější je říct cikán než Rom nebo černá huba? Je pravdou požárník nebo hasič? Vozíčkář nebo kripl? Ve všech těchto příkladech jdou jazyk a naše politická přesvědčení ruku v ruce. A zákon, předpis nebo jen pocit, že „to se neříká" jsou jen jedním z mnoha výrazů jazykové politiky.

Ale normy nejsou schopny omezit naši potřebu vyjádřit se. Když to nejde tak, půjde to jinak. Slovo „soudruh" bývalo tu popisem tu urážkou podle toho, kdo ho kdy jak řekl. Stejně tak je možné použít „afroameričan" se stejným dopadem jako „negr". A nazveme-li zdvořilost a ohleduplnost politickou korektností, stane se z ní něco podezřelého.

Jazyk je složitý jev. Je výrazem lidské poslušnosti i průbojnosti, odvahy i zbabělosti, tvořivosti i konformity. Přes veškeré předpisivo vyšla už v červnu kniha „Umění disentu: Dobrodružství londýnského olympijského státu", která dokumentuje různé formy protestu proti olympijské šarádě. Lidé podepisují petice a organizují bojkoty. Olympijští sponzoři se radují z daňových úlev a dobré reklamy. Všechno je to součástí neutuchající veřejné konverzace. A jako všechny konverzace, není ani tato konverzací mezi rovnými. Ale moc nemají vždycky jen ti s penězi a ministerskými auty. Moc rozumět a mínit svou řeč máme všichni. A bude vždy jen na nás, do jaké míry budeme ochotni ji pronajmout Koka kole.