Ou tú brúte: Aneb jak nám Kodák narost

Společnost Kodak způsobila marketingovým expertům nejedno bolení hlavy, když jim zakázal slovo Kodak v jakémkoli sloganu změnit bez ohledu na jazyk. Takže teď musíme fotit fotoaparátem Kodak a ne Kodakem. Na první pohled se nám to může zdát zhůvěřilé, ale v posledku to úspěšnost Kodaku nijak neovlivnilo, stejně jako to nijak neomezilo české skloňování názvu firmu v odborném tisku i mezi „lidem". No a teď je tady to ou tú. Firma Telefónica se musí vypořádat s tím, že vizuálně atraktivní značka O2 nemá v češtině a dalších jazycích příslušně atraktivní výslovnost, která v angličtině evokuje přináležení (,tú' neznamená jen 2 ale také ,také'). Aby si firma zjednodušila život, nutí tedy celý svět k anglické výslovnosti -- cestující ředitelé (CEO -- cí í ouvé) se tak v různých zemích aspoň nebudou muset učit výslovnost místní. Co my teď ale s tím? Jako občané a rodilí mluvčí. Někteří z nás se rádi anglickou výslovností blýsknou, jiní si budou po čas připadat trapně, ale je možné, že si všichni nakonec zvyknou a za chvíli se nad ou tú ani nepozastaví. Telefónica nemá ani zdaleka tak velký problém, jako firma Nintendo, která v létě oznámila nový herní přístroj Wii (čteno u í), který vysloven v angličtině neznamená pouze zvukomalebně radost, ale také ‚moč' (nebo ve Skotském dialektu ‚malý'). Odborníci se tomu několik týdnů smáli, ale dnes si toho už nikdo nevšimne a navíc se zdá, že Nintendo s novou hračkou bude velmi úspěšné.

Jenže tady se jedná o mnohem víc než jen pár písmenek. Jde tu o povahu jazyka. Našeho jazyka. Čeština byla za posledních patnáct let vystavena nejrůznějším vlivům, zejména anglickým, a neustále se s nimi musí vypořádávat. Vliv angličtiny je tak silný, že většina lidí, i těch frankofonních vyslovuje francouzské Carrefour po anglicku ‚kerfúr'. Naše mateřština to má ale o to těžší, že vlastně neexistuje. Čeština je jen pohodlnou zkratkou pro něco, co se skládá z denodenních jazykových činů lidí v určitém místě a v určitém čase. To, v čem jsou si tyto činy podobné, nazýváme češtinou, to v čem se liší, ignorujeme. Jazykovědci, psychologové, filozofové i vox populi většinou mluví o češtině (i o jazyku obecně) nejen jako o něčem, co skutečně existuje, ale dokonce, jako o něčem, co existuje organicky, jako my. Jenže v okamžicích změny tento z pohodlnosti vymyšlený organizmus jen tak sedí, a čeká. A my, mluvčí, se dřeme. Naše jazykové činy, jednání, chování se hrne dopředu. Celou řadou osobních rozhodnutí se vzájemně vzdalujeme i přibližujeme. A když se nad tím jeden myslitel v jeden okamžik zamyslí, zdá se, že ta rošťanda čeština zase něco provedla a to neustálé jazykové činění najednou ztuhne, zadrží dech a opatrně čeká, až badatel odvrátí zrak a dá se zase do práce. Než se dáme do debaty o tom, jestli češtinu ou tú obohatí, zprzní, pokřiví nebo jestli se mu čeština vzbouří, postaví do cesty či poddá, budeme se muset rozhodnout, co všechno, za češtinu budeme považovat. Pokud ji omezíme na slova, koncovky a pravidla, která si to, stejně jako počítač, nějak přechroustají a pak vyplivnou výsledek, nezbude nám nic jiného než uznat, že ou tú do češtiny tak nějak nepatří. Jenže tak si zakážeme vidět spoustu dalších věcí, které do ní tak nějak patří, byť je pravidla také vydáví. Kdyby tak jazyk skutečně fungoval, mluvili bychom stále ještě nějakou praindoevropštinou. Přestaňme se tedy bavit o tom, co na to čeština, a debatujme o tom, co na to my. Ano, ty, vy, já, ona .... my.

V posledku se každý z nás bude muset sám rozhodnout, jestli bude říkat kyslík, ódvojka nebo ou tú. Součástí tohoto rozhodnutí bude pro každého celá řada okolností, které jsou si v obrysech velice podobné, ale v podrobnostech naprosto odlišné. Jak se nám líbí reklama, co říkají lidé kolem nás, jak dobře mluvíme anglicky, co si myslíme o anglicizaci češtiny, co si myslíme o sobě jako o příslušnících českého národa, jak jsme se vyspali. Kdybychom si pro každé takové rozhodnutí měli psát seznam pro a proti, tak bychom ze sebe nikdy nevydali ani hlásku, ale od toho máme podvědomí, kam se jich vejde až překvapivě mnoho. Nesmíme ale zapomínat, že jedním z nás je také firma Telefónica (tedy alespoň ve smyslu nás jako tohoto nejednotného jazykového družstva). Její úsilí na jazykové aréně prostřednictvím billboardů (nebo bilbordů?), televizní reklamy, projevů jejích reprezentantů i interních diskuzí ‚marketingového týmu' je zrovna tak příkladem jazykových činů, jako nepochopení Mariky Nebeské z Plzně, které se na mínění zeptali na iDnes 04.09.2006, stejně jako odmítavý názor redaktora Martina Weisse vytištěný v LN 5. září 2006 nebo vyčkávavý postoj lingvisty Martina Proška z Ústavu pro jazyk český. No, a když všechny tyto činy dáme dohromady a najdeme mezi nimi nějakou tu podobnost, budeme mít češtinu. Záležitosti jazyka jsou stejně politické jako záležitosti vlády (dokonce máme i ústav na sčítání hlasů). Stejně jako v politice, bychom si tedy měli stát za svým jednáním a nesvádět to na češtinu.