Floskule

Floskule budiž pochválena. Při všem tom zlém, co se o floskulích neustále dočítáme bychom mohli nabýt dojmu, že by bez floskulí na světě bylo líp. Hovořili bychom vzletnou krasomluvou o význačných duchaplnostech a jak měsíčani pana Broučka žili z vůně kvítí. Jedna definice floskuli viní ze „ztráty životnosti a obsahu" či nedostatku „procítěnosti", jiná ji označuje za pouhou „vycpávku". Většina antifloskulistů v čele s vůdčím činitelem V. J. ale bohužel ignoruje skutečnost, že neodbytná síla floskule vyvěrá ze samotné podstaty jazyka, tj. jeho pravidelnosti a předvídatelnosti. Stejně jak u mravů, skuhrat nad úpadkem slohu je bezpečné a pohodlné. Stěžovateli většinou nehrozí, že bychom se pozastavili nad tím, že samotné jeho stěžování je floskulí a odehrává se se stejnou pravidelností, předvídatelností a duchoprázdností jako „časový horizont" či „za krásné zítřky".

Filolog Milman Parry už ve dvacátých letech minulého století ukázal, že velkolepost Homérových eposů i další orální tvorby stojí na formulaických základech bez nichž by si pěvec celý příběh jen těžko pamatoval. Britský lingvista Michael Hoey zase nedávno na základě analýzy obsáhlých souborů textů (korpusů) došel k závěru, že řeč i její porozumění si vypomáhá předvídáním kolokací, tj. slov často se vyskytujících blízko sebe (jako třeba adjektiva „prázdná" a „ideologická" se slovem floskule). Floskule, klišé a stereotypy jsou prostě jen jedním typem takových kolokací bez nichž by řeči nebylo. A tak dále.

Jenže, čím větší puristická fňukna, tím méně toho o jazyce, který by tak ráda čistila, ví. S jistou dávkou zadostiučinění, pak nepřekvapeni shledáváme, že v korpusu české publicistiky (dostupnému díky ÚČNK Filozofické fakulty na Korpus.cz) jsou tři podstatná jména nejčastěji se vyskytující nedaleko slova „floskule": Slovník, Just a Vladimír. Z floskulobijce stala se tak floskule. A to je velká kolokace.