Published in Lidové noviny, c. 2007. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Perex: Pražskému lingvistickému kroužku je letos 80 let a možná při té příležitosti bude stát za to se podívat na to, co se skrývá za jeho slávou a zamyslet se nad tím, jestli bychom snad neměli lingvistiku brát trochu víc vážně.
Pražský lingvistický kroužek, jedna z nejvlivnějších jazykovědných škol minulého století, slaví letos osmdesáté narozeniny. Než se dostaneme k tomu, proč toto výročí stojí za pozornost, měli bychom možná odpovědět na otázku „Co je to lingvistika?" Na rozdíl od jiných oborů se lingvisté s otázkou po povaze své disciplíny setkávají velice často. Psychologie, sociologie, biologie, matematika, fyzika i filozofie jsou všechno obory různorodé a ani zdaleka ne ve všem metodologicky usnesené ale přesto tak nějak všichni intuitivně (byť nezřídka mylně) chápeme, čím se zabývají. Lingvistika, neboli jazykověda, či jazykozpyt, si za předmět svého studia klade jazyk, a přestože většina lidí ví, co jazyk je, smysl lingvistiky jim uniká. Na rozdíl od ostatních oborů, které řeší snadno rozpoznatelné problémy, či klasifikují věci, které je zřejmě nutné klasifikovat, lingvistika totiž problematizuje něco, co se zdá v zásadě neproblematické. Obzvlášť, když všechnu zjevnou dřinu v podobě slovníků a gramatik odpracuje její obor sesterský, filologie. Lingvistika, které jde především o obecné principy fungování jazyka jako lidské vlastnosti spíše než o to, jestli se po l má psát i nebo y, se zdá být disciplínou odtažitou a zbytečnou. Přednášky z lingvistiky jsou pro většinu vysokoškolských studentů jazyka nutným zlem spíš než tím, čím by měly být, tj. radostí z poznávání nových krajů. Ti, kteří vytrvají, se však dozvědí, že lingvistika je královnou mezi vědami, z jejíchž plodných polí se lze snadno vydat mnoha různými směry i když se o ní píše poměrně málo populární literatury.
V Čechách bychom ale pro studium lingvistiky měli mít ještě jeden důvod. A to národní hrdost. V Praze se totiž před 80 lety zrodil jeden z nejvlivnějších lingvistických směrů minulého století, Pražský lingvistický kroužek (PLK). Jeho začátek byl skromný, v pracovně Viléma Mathesia se v říjnu 1926 sešlo pět lidí, aby vyslechlo a prodiskutovalo přednášku mladého německého lingvisty Henrika Beckera o duchu evropských jazyků, postavené na základě srovnání češtiny a maďarštiny. Dalšími účastníky byli Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek, Jan Rypka a Roman Jakobson. Kdokoli prošel v Čechách na univerzitě humanitním oborem bez zaváhání rozpozná alespoň čtyři z těchto jmen. Do konce roku se kroužek sešel ještě dvakrát a v následujících letech se začal scházet nejdříve měsíčně a později dvakrát do měsíce. Každého, kdo zná Kroužek jako slovutnou jazykovědnou instituci, překvapí, že většiny setkání se zúčastnila jen hrstka lidí - nejdříve jen šest až sedm (na druhou schůzi přišli jen Mathesius, Jakobson, Trnka a Havránek) a později kolem patnácti. Jen na přednášky význačných hostů, mezi nimi mimo jiné filozofové Husserl a Carnap, se dostavilo větší množství účastníků. Většina setkání (mezi lety 1926 a 1948 se jich uskutečnilo téměř tři sta) se tak odehrávala v bytech, kavárnách nebo univerzitních pracovnách členů. Kompaktnost této skupiny ale umožnila soustředění na spolupráci a dodala kroužku intelektuální sevřenost, která by u větší skupiny asi nebyla možná.
Zásadním okamžikem v životě kroužku byl První mezinárodní kongres lingvistů v Haagu v roce 1928 (zatím poslední, patnáctý, se v roce 2003 konal v Praze), na kterém se kroužek poprvé představil jako jeden celek. V roce 1929 pak světu předložil své Téze, připravené pro První mezinárodní kongres Slavistů v Praze. Ty pak vyšly Francouzsky v prvním díle publikační série Kroužku Travaux du cercle linguistique de Prague (dosl. „Práce Pražského lingvistického kroužku", kterým se ale v české lingvistice říká prostě Travaux [travó]).
Téze PLKu jsou zajímavé hned z několika pohledů. Zaprvé jen těžko bychom v nich hledali jednoho autora, dokument byl podepsán celým Kroužkem a dodnes není jisté, kdo předložil první náčrt některých jednotlivých částí. (Podobně kolektivních publikací vyprodukoval Kroužek do roku 1933 ještě několik). Tento kolektivní přístup k publikaci byl stejně nezvyklý tehdy jako je dnes a v mnohém charakterizoval povahu „klasického" období kroužku. Jakobson o tomto okamžiku řekl, že se tím Kroužek změnil z „parlamentu idejí" na ideologickou „stranu", která zastává společné vědecké cíle. Stanovy Kroužku předložené při příležitosti jeho registrace v roce 1930 dokonce obsahovaly přísná pravidla pro vyloučení a během třicátých let byli skutečně dva členové ‚odejiti', přestože není jasné, jestli odešli sami nebo byli vyloučeni formálně. Druhým zajímavým prvkem Tézí je to, jak široce definují pole, kterým by se měla lingvistika zabývat. Pro pražské lingvisty na rozdíl od mnoha jejich předchůdců nebyla lingvistika jen historickou vědou, které šlo o objevování zákonů hláskových změn indoevropských jazyků, ale o studium současného jazyka a obecných jazykových principů. Práce kroužku se tedy nezabývaly jen studiem zvukové nebo gramatické úrovně jazyka, ale také antropologií, výukou cizích jazyků a jazykovou kulturou i politikou. Nepřekvapí proto, že se v první polovině třicátých let kroužek zapojil do bouřlivé debaty o povaze češtiny v níž se postavil proti puristickým tendencím časopisu Naše řeč, který odsoudil některé současné české autory jako byli Vančura nebo Nezval jako „nekvalitní" za „nesprávné" používání jazyka. Členové kroužku se aktivně účastnili veřejných debat o literatuře i o vzdělávání. A český orgán kroužku, časopis Slovo a slovesnost vycházející od roku 1935, zahrnoval nejen studie jazykovědné ale i literární (čistě jazykovědným se stal až v padesátých letech). Literatura je oblastí v níž byl vliv kroužku cítěn stejně silně jako v jazykovědě a jména Jan Mukařovský, Felix Vodička a René Wellek jsou pro literární vědu stejně důležitá jako jména Jakobson nebo Trubeckoj pro jazykovědu (Teorie literatury, kterou Wellek napsal v Americe s Austinem Warrenem v roce 1949, je dosud k dispozici).
Nejdůležitější je ale samotná podstata nového přístupu k jazyku, který PLK uvedl na světlo světa. Jeho členům nešlo jen o přesun důrazu studia z historického vývoje jazyka na jazyk současný, ale chtěli změnit přístup ke studiu jazyka samotného. Základní tezí PLKu bylo, že jazyk ve všech jeho podobách a úrovních je možné studovat pouze z hlediska jeho funkce. To platí jak pro literární text tak pro jednotlivé hlásky. Jedním z nejvýznačnějších příspěvků Pražské lingvistiky byla proto například fonologie (toto slovo dokonce Mathesius zvolil za heslo pro vkladní knížku Kroužku), která studuje hlásky z hlediska toho, jakou hrají funkci při rozlišování významu. Tak je pak možné lépe porozumět hláskovému systému jazyka jako systému opozic. Například, nejeden cizinec zašel omylem na špatné záchodky, když si spletl slovo páni s paní. Mezi těmito dvěma slovy jsme schopni rozlišit pouze díky kontrastu mezi dlouhými a krátkými samohláskami. Stejné principy je možné vysledovat i na „vyšších" úrovních, tvarosloví, pořádku slov až po vyprávění mýtů (viz Levi Strauss). Kvůli tomuto důrazu na funkci jazykových jednotek v rámci struktury jazykového systému se Pražské škole říká strukturně funkční. Samotné rozbory jsou samozřejmě mnohem složitější a během let se ukázalo, že čistě strukturní přístup ke slovesnosti je nedostačující, ale celistvost a programatická ucelenost pražského programu jen podtrhla vliv jeho myšlenek a to do té míry, že se o pražské škole začalo v mezinárodní lingvistice mluvit již od roku 1932 (není to tedy přídomek anachronistický).
Víme tedy, čím se Kroužek proslavil, kdo ale byli jeho členové. Kroužek byl v mnoha ohledech výplodem intelektuálního prostředí První republiky. Pod vlivem Masarykova rusofilství se stalo předválečné Československo velmi přívětivým prostředím pro emigranty ze Sovětského svazu. A česká lingvistika této situace dokonale využila. Intelektuálně i organizačně byl Kroužek především výtvorem dvou osobností: Českého lingvisty a profesora anglistiky na Pražské univerzitě Viléma Mathesia a ruského filologa a přátele avantgardních umělců Romana Jakobsona. Mathesius (*1882-†1945), který byl o generaci starší než Jakobson (*1896-†1982) svůj první význačný příspěvek do jazykovědy učinil již v roce 1911 svým článkem o Potenciálnosti jevů jazykových, který ale v tehdejším prostředí zůstal nepovšimnut. Velice silně tedy cítil nedostatek možností pro výměnu názorů, o čemž se zmiňoval i ve svých příspěvcích do Lidových novin. Jakobson, který se v Moskvě podílel na založení Moskevského lingvistického kroužku a přátelil se avantgardními umělci jako Majakovskij, byl proto pro Mathesia vítaným partnerem. Jakobson do Prahy přijel již v roce 1920 a aktivně se zapojil do českého kulturního života. Jeho příspěvky ke studiu českého verše měly velký ohlas, podílel se na aktivitách Devětsilu a mezi jeho přátele patřili Seifert a Nezval, který mu věnoval několik básní. Mathesiova prestiž a Jakobsonovy kontakty a zkušenosti z Moskvy měly pro úspěch Kroužku nedocenitelný význam. Jakobson, který je dnes sám považován za jednoho z velikánů světové lingvistiky, přivedl do Kroužku celou řadu význačných ruských badatelů. Mezi nimi zaujímá přední místo ruský aristokrat kníže Nikolaj S. Trubeckoj, profesor lingvistiky na univerzitě ve Vídni, jehož příspěvek k fonologii byl naprosto zásadní. Trubeckoj byl také jeden z mnoha členů kroužku, kteří působili v zahraničí. Zasedání kroužku, která se většinou konala v češtině, tedy byla plná lidí hovořících se silným přízvukem - situace, která se snad do Čech zase pomalu vrací. Jakobson o těchto jednáních s oblibou říkal, že byla „plodná a podnětná".
Konec Kroužku je variací na známé téma. Během války kroužek ve svých aktivitách pokračoval a dokonce se podílel na sborníku „Co daly naše země Evropě a lidstvu", který vyšel v roce 1940. (Na konci devadesátých let na něj navázal Evropský literární klub.) Od roku 1939 byl ale Kroužek ochuzen o mnohé své členy. Jakobson emigroval přes Skandinávii do Ameriky a odejít byli nuceni i další členové ruského a ukrajinského původu. Silnou ránu mu také zasadila úmrtí význačných členů. Trubeckoj zemřel ve Vídni na následky výslechu Gestapa už v roce 1938 a těsně před koncem války zasáhlo kroužek úmrtí Mathesia. Přesto se ale Kroužek scházel alespoň jednou do měsíce téměř bez přestání až do konce roku 1948. Činnost kroužku oficiálně skončila v roce 1950, kdy se také Slovo a slovesnost stalo orgánem Akademie věd. Někteří význační členové se od tradice Kroužku veřejně distancovali (Mukařovský, Havránek, Skalička) a jiní se stáhli do ústraní (Trnka, Vachek, Trost). Jakobsonovo jméno mohlo být zmiňováno jen v hanlivých tónech a přátelé mu nedoporučovali, aby se vrátil, protože hrozilo nebezpečí, že bude deportován do Sovětského svazu, jak se stalo mnoha ruským emigrantům včetně jednoho z členů Kroužku Petra Savického.
Marristická a pak Stalinská jazykověda vládly československé jazykovědě téměř deset let aniž by na ní zanechaly viditelný vliv. Většina význačných pozic v české lingvistice a literární vědě nakonec patřila bývalým členům kroužku nebo jejich žákům. Následník Kroužku, Jazykovědné sdružení, navázal na jeho činnost obnovením publikací nových Travaux přestože již se nazývaly pouze pracemi pražskými a pražská lingvistika opět nabídla světu důležité pojmy - tentokrát se do popředí dostalo centurm a periferie. Vyšly ale jen sborníky čtyři a v sedmdesátých letech se opět situace stala pro strukturalismus nepřívětivou. (Československá lingvistika ale i v letech sedmdesátých a osmdesátých zrodila mnoho plodných podnětů a jména Sgall, Hajičová, Firbas, Daneš a další jsou nezřídka k zahlédnutí v zahraničních publikacích.) V devadesátých letech byla činnost kroužku obnovena včetně publikace Travaux (jichž se chystá již pátý díl), ale dnešní Kroužek, jehož aktivity jsou dokumentovány na http://www.praguelinguistics.org, je jako organizace spíše udržovatelem tradic než radikální stranickou institucí revolucionáře Jakobsona. Kdokoli ale kdy studoval českou literaturu nebo se podíval do gramatiky češtiny se s vlivem Kroužku tak či onak setkal.
Pro mnohé studenty je dnes původní Pražský lingvistický kroužek jen jednou z kapitol slavné minulosti předkládanou v černobílých fotografiích a zatuchlých svazcích, a na jejíž oltář je nutné obětovat tu a tam několik frází - jsme přeci v Praze, říká se občas na přednáškách - ale okrádají se tím o setkání s dobou omamně vzrušující, a mladistvé revoluční nadšení, jímž byla setkání kroužku prodchnuta. Nadšení, jehož intenzitu jsem já sám neočekával, když jsem si v norwichské univerzitní knihovně sedl ke stolu se štosem knih, abych si „ověřil několik drobností". Nakonec jsem nad knihami, kterých knihovna vlastnila překvapivě mnoho, strávil tři dny. Ani intelektuální odkaz Pražského lingvistického kroužku nespočívá pouze v jeho mezinárodní slávě, jeho vliv najdeme v mnoha oblastech našeho života, když si otevřeme pravidla pravopisu, zapíšeme se do kurzu angličtiny nebo když si necháme počítačem zkontrolovat pravopis. Všechny tyto aplikace samozřejmě prošly dlouhým vývojem a dnešní podobu jim daly další generace lingvistů, ale nedá tolik práce v nich rozpoznat vliv myšlenek, které světu přinesla malá skupinka jazykovědců, kteří nechtěli nic jiného než si vytvořit prostředí, v němž by mohli vést diskuze, které by byly „plodné a podnětné".