Ženy a holky: Girl power a síla slova

Mayim Bialik, hvězda seriálu Big Bang Theory, nedávno zapálila internetu pod debatním kotlem čtyř minutovým videem na Facebooku. Pobouřilo ji, že nějací její známí v baru řekli o jedné ženě 'to je ale hezká holka', neboli 'pretty girl'. Její první reakce byla, že by se do baru neměly pouštět děti. Hned při prvním pohledu jí ale bylo jasné, že ta hezká dívčina je dospělé žena. Proč se o dospělých ženách mluví jako o holčičkách, pobuřuje se Bialik. Přece by se o pohledném muži neřeklo, že je to hezký chlapeček, tedy ‚pretty boy'. Co se v naší společnosti děje, že ženám upíráme váhu, kterou mužům přisuzujeme tak nějak automaticky? Vždy, když použijeme slovo ‚holka', upíráme ženě trochu na váze a důstojnosti, o kterou ve společnosti, kde mužství je základem našich předpokladů, musí tak urputně usilovat. A nezáleží na tom, že to slovo používají i ženy, které jsou často okolnostmi donuceny mluvit i chovat se tak, jak očekávají muži.

Mayim věděla, co dělá. To jest, bylo jí jasné, že její názor nebude populární a taky se to tak ukázalo. Ozvaly se hned hlasy (většinou nižšího tónu), že je hysterická feministka a všechno to přehání, aby na sebe upoutala pozornost. Kdo má tedy pravdu, Mayim Bialik nebo její kritici (a kritičky)? Bialik, která kromě toho, že hraje neurovědkyni v televizním seriálu, má také skutečný doktorát z neurobiologie, navazuje (možná tak trochu nevědomky) na dlouhou tradici feministické kritiky jazyka. Ta byla systematizována už v roce 1975 slavnou knihou Robin Lakoff ‚Jazyk a místo ženy ve společnosti'. Robin Lakoff ukázala, jak systematicky jazyk odráží nerovné postavení žen v moderní společnosti. Počínaje tím, že ženskost je vždy jaksi odvozená od mužskosti (např. ‚doktorka' se vytváří od doktora) a konče tím, že ženy se ‚vdávají' (jako majetek, čemu naznačuje i vlastnické přechylování -ová) a muži se ‚žení' (jakoby se obohacovali o ženu).

Od začátku sedmdesátých let se mnohé změnilo k lepšímu a feministické hnutí proto začalo od druhé poloviny devadesátých let ubírat na síle. Ženy měly dojem, že už mají k plné rovnoprávnosti jen krůček a na jazykovou nerovnost se tak trochu zapomnělo. Nová generace žen si ale uvědomuje, že ten krůček, na který se chystaly jejich matky vede přes hlubokou průrvu, se kterou se budou muset nějak vypořádat. A jedním z pilířů mostu, který přes ni ženy i muže této generace staví je i to, jak se používá jazyk. Zde měla Bialik určitě pravdu, jazyk se na muže a ženy nedívá rovnoprávně. A uvědomit si to nám ulehčí posvítit si na širší nerovnoprávnosti, které jsou všude kolem nás.

Měla ale také pravdu v tom, že každé použití slova holka jako poukázání na dospělou ženu znamená její zdětinštění a odsouzení do podřadného stavu k ženě? Naštěstí pro nás pro všechny, je to s jazykem poněkud složitější. Slova mají velkou moc a často sebou nesou velký náklad možných významů. Ale jsou také svázána kontextem a zvyklostmi použití. Slova nemají ani tak význam, jako významový potenciál. Ten my pak použijeme k vyjádření svých záměrů. Ty záměry jsou často rozeznatelný až podle kontextu a bez něj by ta slova mohla znamenat něco úplně jiného. Když třeba v obchodě řeknu u pultu ‚Dejte mi deset deka eidamu', je všem jasné, že za něj hodlám zaplatit. Zrovna tak když dodám ‚Jo a ještě si vezmu deset deka salátu', očekávám, že mi salát prodávající podá a já za něj nabídnu peníze. Kdybych tuto větu v Americe použil čistě přeloženou do angličtiny (‚Give me the cheese'), pomysleli by si o mě při nejlepším, že jsem pěkný nezdvořák, a při nejhorším, že jsem lupič s pistolí v kapse. V češtině stačí správný kontext. U nedělního stolu můžu říct ‚Dej mi prosím víc toho sýra' a nikdo ode mne platbu očekávat nebude, ani se nelekne loupeže. V angličtině zde kontext nestačí, je ještě třeba dávat pozor na zvyklosti používání slov a říci něco jako ‚I'm going to have...' tj. ‚Dám si...' (neboli doslova ‚Budu mít...').

Mimochodem, čeština má dokonce větu ‚Chytá líně na višni.' která má bez kontextu přes sto možných významů (znásobte si následující možnosti: chytá muž nebo žena, chytá ledabyle nebo ryby, chytá jednoho líně nebo víc, sedí na stromě nebo má na udičce plot višně, nebo dokonce sedí na plodě višně).

Takže kontext a zvyklosti použití, které se liší podle situace a jazyk od jazyka. Slovo ‚holka' má podle kontextu celou řadu významů, které jsou různé v angličtině, češtině nebo svahilštině. Záleží i na tom, jaká další slova jsou k dispozici. Angličtina má v neutrální poloze (tj. neslangově) slova jen dvě ‚girl' (holka, dívka) a ‚woman' (žena). Česky se řekne holčička, holka, dívka, děvče, děvčátko, žena, ženská, slečna, paní, dáma. V různých kontextech je pak ještě možné slyšet děvenka, slečinka, madam, mladá paní, baba, bába, atd. Muž může být hoch, kluk, chlapeček, pán, muž, mužskej, chlap nebo i dědek. Výrazů pro ženy máme poněkud víc, protože našemu jazyku mimo jiné záleží na tom, jestli je žena vdaná. Věk ženy je také více podchycen, než u mužů. Zde je vidět, jak jsme svými jazykovými rozhodnutími odrazili, co je důležité v naší společnosti. Už jenom to, že se musíme u ženy mnohem více zajímat o její manželský vztah a věk, abychom ji mohli popsat, znamená jisté znevýhodnění.

Ale když už to rozhodnutí provedeme, neznamená to, nutně, že každým jeho vyslovením sebou vezeme i celou tu významovou bagáž. Nedávno mi jeden kolega řekl, ‚Dělá u mě doktorát jedna moc šikovná mladá holka.' Můžeme vinit naše celé jazykové společenství, že se takhle rozhodlo slovo ‚holka' používat, ale toto konkrétní jeho použití jistě nevyvolává žádné pocity ponížení ani dětinskosti. V češtině lze navíc použít v tomto kontextu i slovo ‚kluk', zatímco v angličtině se ‚boy' v tomto kontextu neříká. Navíc, i kdyby použil slovo, které nemá konotace dětství, moc by si nepomohl. Slovo ‚slečna' nebo ‚dáma' by znělo negativně a ‚paní' by naznačovalo osobu mnohem starší.

Aby to nebylo tak jednoduché, může mít stejné slovo jiný dopad v jednotném a množném čísle. Nedávno mi uvaděčka v Národním divadle odpověděla na otázku o volných místech slovy ‚To vám poradí děvčata na prvním patře.' (Všechny byly důchodového věku.) Nikdy by ale neřekla, kdyby ukazovala na jednu kolegyni ‚Zeptejte se támhletoho děvčete'. Nevím však, jestli by řekla ‚chlapci' nebo ‚hoši', kdyby se jednalo o skupinu postarších mužů.

Co tedy s tím? Máme násilím odstranit všechny nesrovnalosti v tom, jak mluvíme o ženách a mužích? Je zde opravdu cesta ke kýžené rovnoprávnosti pohlaví? Odpůrci tvrdí, že nelze jít proti ‚duchu jazyka' a musíme ‚mluvit jak nám zobák narost'. Ale duch jazyka je výsledkem lidského rozhodování. Jazyk se neustále mění, někdy sám o sobě, jindy pod tlakem z různých stran (viz například ‚národní obrození', které nám vnutilo rozdíl mezi mluvenou a ‚spisovnou' češtinou). Kdybychom chtěli, změna rozhodně možná je. A věnovat více pozornosti tomu, jak naše řeč upevňuje zastaralé společenské struktury není na škodu. V angličtině se například dnes díky tlaku ženského hnutí zcela běžně říká ‚they' místo ‚he', když nevíme, jestli se jedná muže nebo o ženu. To by v češtině asi šlo jen s velkým úsilím. Ale změna v přechylování by klidně šla. Třeba začít nepřechylováním cizích příjmení. Máme přece ženská jména jako Karin, která se neskloňují. Taky by nebyl velký problém, zrušit to urážlivé -ová. Třeba by se mohla mužská i ženská příjmení ukončovat na -ů (jako Petrů, bylo by i Nováků nebo Malých). A profesoři by mohli mluvit o studentech a studentkách místo o klucích a holkách.

Nic moc by to sice nevyřešilo, ale nic moc by to ani nestálo. Jako koupení odznaku s heslem ‚Věřím v rovnoprávnost žen'. Mayim Bialik sice příliš zjednodušuje to, jak fungují slova, ale její snahou je hlavně uvést pozornost na širší problémy. A k tomu může takové malé jazykové ‚rodové obrození' docela dobře posloužit.

Dominik Lukešů, kluk neposedná