Je polygamie řešení krize rodiny?

"Jestli mě miluješ, tak si vezmeš ještě jednu ženu." Tato pro nás nesmyslná věta přesto dává naprostý smysl v mnoha polygamních společnostech, které jsou běžné po celém světě.

Polygamie pro nás znamená jednoznačný přestupek nejen proti zákonu člověka a boha, ale i proti zdravému rozumu. Jeden muž a jedna žena to je přeci přirozené. Kdo by navíc chtěl mít všechno to trápení s dvěma nebo více partnery, když už s jedním je toho na starosti až jak. Staří Číňané snad taky proto zvolili pro slovo trápení symbol zobrazující dvě ženy pod jednou střechou. Vždyť taky po celém světě jsou dnes polygamisti naprostá výjimka. Pokrok a modernost znamená monogamii.

Jak přirozená ale je monogamie? A jak normální je? Ukazuje se, že monogamie není ani přirozená biologicky ani normální kulturně.

Když nebudeme počítat množství lidí dnes, ale množství kulturních skupin v dějinách. Uvidíme, že monogamie je jednoznačnou výjimkou. Stejně tak je tomu v říších zvířecích, kde snaha o reprodukci vede stvoření huňatá i šupinatá k celé škále pářících strategií.

Aha, řekne si mnohý, to jsou ale pěkné výmluvy záletníka. Už vidím, jak se toho chytají všichni ty chlapy, kterým, co mají doma nestačí, a hledají rádoby vědecké náplasti na churavé svědomí.

Než si však potenciální nevěrníci a nevěrnice začnou mnout ruce nad tím, jak jejich touhy po uhnutí z cesty mono partnerské, mají biologické i kulturní opodstatnění, musí si uvědomit, že polygamie nebo monogamie se nikdy primárně neodvíjeli od potřeb sexuálního povyražení nebo citových vazeb. Historicky bylo manželství v první řadě otázkou potomků a majetku. A taky přežití.

Spojení muže a ženy nejen zaručilo další generace ale také spojilo dvě rodiny do společensko-ekonomického uskupení. Následující generace v takovém kontextu měly mnohem větší šance na přežití. Takovéto spojení ale umožnilo lepší život i dospělým. Naše moderní představa rodiny jako maminka, tatínek a dvě děti, je mimo moderní industriální společnost nemyslitelná. A jak i dnes se babička hodí. V tradičních společnostech byly rodiny mnohem větší a propojenější. I starost o děti byla často kolektivní. Někdy se vychovávaly ve skupinách, jindy se o ně starali příbuzní. Někdy se o ně staral sourozenec matky. Jindy tchýně nebo nějaká jiná starší příbuzná.

To nám ale ještě nevysvětlí proč vznikla polygamie. Opomineme-li pohádky o rozlišných touhách mužských a ženských genů o přežití, či o vrozené chlípnosti toho či onoho pohlaví, najedeme vysvětlení v ekonomické nezbytnosti. Polygamie je běžná obzvláště ve společnostech, kde přežití ženy závisí na svazku s mužem, a kde jsou velké rozdíly mezi majetkovými rozdíly mezi muži. Pro ženy je výhodnější sdílet prosperitu bohatšího a mocnějšího muže, než mít exkluzivní vztah s nevýznamným chudákem. Když se ženy aktivně účastní na chodu rozsáhlé agrikulturální domácnosti, jsou na tom taky lépe, když mohou spolupracovat. Starší ženy ocení fyzický příspěvek mladších žen do namáhavé zemědělské práce. Představuje tedy polygamie jakousi komunální idylu, bezstarostné spolupráce? Jistě ne. Ale stejně jako monogamní svazky, mohou být i polygamní spojení šťastná nebo nešťastná. A nejčastěji komplikovaná. Každé uskupení lidí znamená neustále se vyvíjející klubko vztahů, přátelství, sdílení, závisti, žárlivosti, lásky i nenávisti. Naše posedlost s citovou a sexuální "věrností" složitost soužití dvojic nebo skupin příliš zjednodušuje. City a sex jsou důležité, ale ne to jediné, na čem v manželských vztazích záleží - ne vždy na Freuda dojde. Zdaleka největším společenským problémem spojeným s polygamií jsou otázky dědictví.

Co ale práva žen? Jistě nám neušlo, že jsme dosud polygamii ztotožňovali s jedním mužem a mnoha ženami. Co ale jedna žena a více mužů? Polyandrie, jak tomuto uspořádání říkají antropologové v kontrastu k polygynii, je mnohem řídčejší ale rozhodně ne neznámá. Jejím nejčastější verzí je svazek jedné ženy s mnoha bratry, praktikovaný v mnoha kulturách v Indii a Tibetu. Tímto spojením se řeší nedostatek svobodných žen a také problémy dědictví. Polyandrie se většinou objevuje v různých situacích nouze nebo krize. Mnohé Němky například ke konci války vedly milostnou korespondenci s dvěma i více muži, protože bylo velmi pravděpodobné, že jeden z nich nepřežije.

Když je tedy polygamie tak běžná i zdánlivě smysluplná, odkud se vzala monogamie? Křesťanství a v posledku i my, jsme ji zdědili od starých Řeků a Římanů. Bible sama se kupodivu k polygamii staví nejednoznačně. Ve Starém zákoně se to polygamií jen hemží, ale i v Novém zákoně je jen několik nepřímých odkazů k monogamním vztahům. Přímé a jednoznačné odsouzení polygamie tam nenajdeme. Řekové a Římané ovšem polygamii jednoznačně odsuzovali jako barbarský zvyk. Proč? Původ tohoto na tu dobu velice netypického chování není jasný. Jedno vysvětlení se nachází v řecko římském egalitářství. Protože si polygamii mohou dovolit jen bohatí muži, pro zachování rovnosti, je nutné tyto rozdíly vymazat.

Nesmíme zapomínat, že polygamie nikdy neznamená univerzální polygamii. Ve většině polygamních kultur si naprostá většina mužů a žen může dovolit jen jednoho partnera. Polygamie se pak často týká jen bohatších a většina vztahů je monogamních.

Na druhou stranu, ani monogamii není možné brát jako monolit. Římská a raně středověká zákonná monogamie byla doprovázená polygamií sexuální, kdy pán domu měl k dispozici otrokyně a služky. Nesmíme tedy v počátcích naší tradice monogamie hledat práva žen. Většinu posledních dvanácti set let, měli větší práva ženy v polygamním světě Islámu. Situace se obrátila až v posledním století.

Co ale polygamie dnes? Dává smysl i mimo Mormonismus a Islám? Je to něco, co může dávat smysl i moderní ženě? Pokud nás dějiny něco v tomto ohedu učí, tak je to to, že práva žen nijak neplynou z monogamie. Její původ i monoto protiargumentů se odvíjí od práv mužů. Je pro práva žen nutné bojovat nezávisle. Většina nerovností mezi muži a ženami nevyplývá z typu manželství, ale v dostupnosti ekonomické samostatnosti pro všechny ženy. I v dnešní společnosti jsou na tom nevdané ženy většinou ekonomicky hůře, obzvlášť pokud chtějí mít děti. Pokud si myslíme, že rozpad rodiny je problém, proč nezvětšit rodiny? Více manželů nebo manželek najednou (i větší polyamoristické kolektivy) by mohlo být řešením. Když jeden nebo jedna odejde, rodina se nerozpadá. Nesmíme si to ale představovat jako idylu domáckosti. Mohla by to ale být stavba se základy pro větší dlouhodobou stabilitu.

Polygamie nám přijde jako něco nečistého. Jak dobře nám ale funguje monogamie? Rozvody po nichž končí ženy v chudobě, násilí proti ženám, ekonomický stres, nedostatek pěstounů pro děti. Budeme-li tedy odsuzovat polygamní společnosti, i ty občasné bigamisty mezi námi, měly bychom to dělat s ohledem na práva žen být tím, kdo chtějí beze strachu z násilí nebo churoby. Ne diktovat všem aby byly jako ženy z reklam na životní pojištění nebo filmů Woodyho Allena.