Laska a zivot

Láska a život

Svatý Valentýn je svátek lásky. Svátek zamilovaných. Svátek výrobců čokolády a pěstitelů květin. Nic není tak sladké a voňavé jako láska. Stav omámení, euforie a hormonálních spojení. O lásce se píše, zpívá a sní. Vzpomínáme na lásky první a těšíme se na lásky budoucí. Usmíváme se blahosklonně nad zamilovanými páry a za nedostatku bagrů se za účely přenášení hor obracíme na lásku. A když na nás přijde řada, rádi zaplatíme milostnému průmyslu milióny za sladkosti a cetky, květiny i bukety, prsteny i líbánky. Láska spojuje naše duše, překonává rozdíly a nezná rasy ani majetku. Ať jsou mezi národy sebenepřeklenutelnější rozpory, jedno mají jistě společného. Lásku. A co je smutnějšího než ti, kdo lásku nikdy nepoznali, nebo ještě hůře, zapomněli, že jednou taky byli zamilovaní. Pohoršení nad necudnými páry, jejichž údy se prolínají na nedostatkových lavičkách.  

Láska ale taky občas znamenává vyšinutí, rozmlžení všech mezí a všezachvacující posedlost. Jsou i tací, kteří radši zemřou než aby se vzdali lásky, a na opačné straně milostné mince, jsou ti, kdo pro lásku zabijí. Láska nedělící se, exklusivní a nemilosrdná. Chemie hýřící celým tělem, rozpouští poslední soudné myšlenky a chopí se kormidla našeho života. Zažít lásku je nejvyšší lidskou blažeností, zažít lásku hromadného ničení, je největší tragedií.  Když se droga, která v přiměřených dávkách způsobuje mírnou euforii, dostane do společenského potrubí, světe třes se. Plamen lásky je rozkošný sluha, ale hrozný pán.

Přes všechen její svůdný půvab, musíme se tedy mít na pozoru před okamžikem, kdy nás láska zbaví svéprávnosti. Než se tedy z milostných vazeb stanou nedobytná vězení, pokusme se do říše pudů vnésti špetku soudnosti prostřednictvím drobného výletu do dějin lásky.

Přestože verše o lásce jsou jedním z pout, která nás vážou k význačným předkům, roli jakou hraje romantická láska v našem životě dnes, dostala až poměrně nedávno. Láska jako jediný a zásadní předpoklad k manželství, základ na němž je výlučně možné postavit soužití dvou lidí, výchovu dětí i správu majetku, to je vynález romantických autorů devatenáctého století. Když se dnes ztotožňujeme s Jeníkem a Mařenkou v Prodané nevěstě, je snadné zapomenout, jak normální bylo ještě v té době manželství sjednané za účelem dukátů, chalup a polí, a jak nemyslitelná by byla samotná myšlenka sňatku z lásky pro mnoho současníků. Manželství bylo tradičně mnohem častěji ekonomickým spojením dvou rodin než nástrojem štěstí ženicha a nevěsty. Vždyť i slovo provdaná není tak daleko od prodané. Ženy tak mohly doufat v to, že jejich choť bude slušný, nebude páchnout a bude schopen materiálně zajistit domácnost, muži za to očekávali porod dětí a domácí pracovitost. Láska, jestli se dostavila, byla bonus.

Dokonce i samotná přítomnost lásky v manželství nebyla vždycky vítána byť se dostavila náhodou. Sokrates způsobil ve starých Aténách pohoršení tím, že veřejně vyznal svou lásku ke své ženě. Očekávané chování řeckých mužů bylo manželství pro zachování rodu, a homosexuální vztahy pro romantiku. Jako obvykle, od žen se očekávala cudnost, aby nebylo pochyb o dědictví. Sapfó, dcera ostrova Lesbos, nás ale nenechá na pochybách, že láska plála v prsou Řeků i Řekyň, ať už si o manželství mysleli, co chtěli.

Co se nám už neříká o rytířských turnajích a středověkých výlevech lásky je to, že předmětem touhy bardů byla téměř vždy vdaná žena.  Představa, že by šlechtický rod plýtval dědičkou na milostné pletky byla směšná. Téměř všechny sňatky tohoto typu byly politické. Mnoho básní opěvující přednosti té či oné ženy bylo mířeno na vdané paní. Našli se i milenci neprovdaní, jako filozof Petr Abélard, kterého ale na konec za jeho vášnivý poměr s intelektuální Héloisou, její příbuzní vykastrovali.

Lásku do manželského vztahu zanesli až romantičtí básníci. Pnutí mezi tradicí a novou módou jen čiší z dilemat hrdinek Karolíny Světlé, jejíž vlastní milostný život ukazoval na problémy nové doby. V stejné době se za kanálem viktoriánští gentlemani nezdráhali využívat služeb prostitutek, protože jakékoli pletky na loži manželském jim přišli jaksi neestetické. Na rozdíl od středověku, který se obával neukojitelné ženské vášně, považovali Viktoriánci ženy za víceméně frigidní, zatímco přirozeným touhám mužů bylo nutno vypomoci profesionálními službami. Pro ženy, jako vždycky, bylo manželství záležitostí prostého přežití. Viktoriánští lékaři jim alespoň vynalezli vibrátor jak lék na hysterické záchvaty. Je snad zázrak, že láska (byť často neopětovaná) se našla i v tomto prostředí. Sama královna Viktorie a její bratranec a manžel princ Albert byli známi svým milostným zaplanutím. A Charles Darwin, přes to, že se rozhodl pro manželství se sestřenicí Emmou na základě seznamu pro a proti, také lásku v tomto vztahu našel.

Romantická láska a manželství se ale v celém západním světě staly nerozlučnými až po konci druhé světové války. Skutečnou svobodu citu přinesla až emancipace žen. Ta přijela na voze taženým koňmi ekonomické nezávislosti a kontraceptiv. Po tisíciletí romantické nerovnoprávnosti, se najednou ženy mohly méně ohlížet po schopnosti partnera, poskytnout pro rodinu, a popustit svým citům. A díky magickým pilulkám mohly předcházení potenciálních následků milostných zápletek vzít do vlastních rukou. A tak nám dnes samotná představa, že by se dva lidé spolu mohli sejít z jiného důvodu než z lásky zcela odporná. Podle některých sociologů je to také důvodem, proč dnes dává smysl manželství homosexuální. Láska přece nezná pohlaví. A pokud je svatba pro spojení dvou zamilovaných duší a ne pozemků rodin, proč ji omezit na muže a ženy?

Je ale lásky kolem nás až moc? Protože zamilovaní nemohou v tom nejžhavějším obdobím bez sebe strávit ani okamžik, bez toho aby je nebodalo u srdce, zavedl se jakýsi pocit provinění proti lásce, když se zamilovaný pár neúčastní všech okamžiků svého života pospolu. Spolu do kina, spolu do restaurace, spolu na schůzky s přáteli, spolu rozhovory o politice, o práci, o kultuře, spolu, spolu, spolu. Pokud nás ale mohou dějiny lásky něčemu naučit, je to to, že láska nepřenáší jen hory, ale také předsudky o tom, jak ženy a muži musí být. Nechť je tedy všem zamilovaný letošní Valentýn příležitostí najít si ve své lásce svou lidskou svobodu a ne si jen přitáhnout milostná pouta.