Na princezny jsme si zvykli, a už si bez nich ani nedovedeme představit naše pohádky. Princezny jsou naším národním symbolem. Ale jaký nám kladou vzor?

Neber mě za ruku: České princezny, hvězdné války a budoucnost české ženy

České pohádkové princezny jsou naším národním symbolem, národní posedlostí, národní útěchou. Jsou pyšné i pracovité, prostořeké i krasomluvné, oděné v nadýchaných šatech i myších kožíšcích. Mohou nás ale naše představy o princeznách vést k předpojatosti o mezích ženskosti?

Princezna v české pohádce hraje mnohorodé role. Je dcerkou královského tatíčka, národním symbolem pracujícího lidu, bojovnicí, sestrou, pěšákem na šachovnici dynastických sňatků, ale hlavně nedobytnou tvrzí, na jejíž brány doráží nápadníci z dálek a šířek.

Na princezny jsme si zvykli, a už si bez nich ani nedovedeme představit naše pohádky. Princezny jsou naším národním symbolem. Ale jaký nám kladou vzor?

Inu princezny najdeme v českých pohádkách mnoho druhů. Na jednu stranu máme princezny průbojné a samostatné. Princezny, které jsou skutečným konverzačním partnerem svým otcům, nápadníkům i svému národu. Najdeme je v pohádkách jako Princezna se zlatou hvězdou na čele, a Tři oříšky pro popelku. Jsou to princezny, kterým o něco jde, a které jsou svého osudu strůjkyně. Najdeme je tu a tam v televizi jako Arabela a Xénie nebo Princezny jsou na draka.

Jejich původ je možná tak trochu agitační. Princezna je žena z lidu, poctivé práce se nebojí, v kolektivu je oblíbená. Ale jejich lidovost je strojená jen částečně. Tyto princezny jsou ženy z lidu, protože jsou to ženy a zároveň lidi. V plné své lidské složitosti s lidskými motivacemi a činorodostí.

V rukou narativních nádeníků se ale z princezen snadnou stanou jen náznanaky. Pololidové položeny. Přímo z nich pak čiší scénáristova potřeba po rozuzlení. Je sice lepší, jestli jsou nějak zajímavé, ale musí v pohádce být, protože jinak by to nebyla pohádka. Tyto princezny najdeme v Pyšné princezně nebo Marušce z Byl jednou jeden král. Jak se budí princezny nám také nabídne Růženku zajímavou ale nikterak nečinorodou.

Na samém konci princezní škály ale najdeme ty, které vypravěč jen tak plácnul, aby nějaká princezna byla. Princezny předměty zvíci kusu nábytku. Princezny, které tak trochu mrzí, že je tatíček Král nabídne za odměnu, ale kromě občasného povzdechnutí, se nijak zvlášť nevyjeví. Najdeme je už v bajkách o hloupém Honzovy, kde je jen těžko je odlišit od pytle buchet. Vtírají se ale i do pohádek jako Princezna ze mlejna, Třetí princ, Honza málem králem, S čerty nejsou žerty nebo Bajaja.

Letošní televizní vánoce nám naservírovaly menu s výběrem všech typů princezen. První byla opravdu jen tak, protože, co by dostal princ za své snahy. Druhá dostala do vínku tak trochu rozumu, ale nakonec jí došlo, že skutečné své podstaty dosáhne jen a pouze těhotenstvím. Celý film jí všichni říkaly, že se tím fištusem žádného ženicha neuloví. A na konec se ukázalo, že měli pravdu.

Nejhorší ale byla pohádka poslední. Ta sice dala své protagonistce Johance průbojnost, inteligenci i cíle tvornost. Naprosto hanebně jí ale její samostatnost vyrvala z rukou, jen co spatřila v lese prince. Ve scénách opsaných z Tří oříšků pro popelku ale bez jakékoli nadsázky, jí přivedla do cesty nuného usmrkance, který byl potřeba jenom proto, že princezna nezamilovaná snad ani princeznou není. A přes její chrabrost a vítězství v několika soubojích pak z princátka udělala zachránce.

Ve vší té letošní scénáristické průměrnosti se tak vyrojily princezny podprůměrné. A co hůř. Princezny podlidské.

Chtějí-li klučinové vyrůst v chrabré a neúnavné prince, v co pak mají chtít vyrůstat dívčiny? Rozmarné fňukny, továrny na těhotenství nebo samostatné bojovnice, které ale musí upustit své zbraně jen co se kolem mihne citlivé břímě mužské? Proč je tak těžké pro moderní vypravěče začít vyprávět pohádky, v nichž jsou princezny jako ty ženy, které najdou v univerzitních seminářích, v tělocičnách, televizních zpravodajstvích nebo v bankovních správních radách.

Kdybychom snad namítali, že takové princezny by byly nečeské, nezapomeňme, že letošní pohádky byly plné klišé z amerických seriálů. Syn, který se stal čarodějem, protože se mu matka nevěnovala byl jen tím z největších.

Ze světa ale přece v poslední době přichází spousta pohádek s hrdinkami z masa, kostí a emocí. Od Sněhurky až po Jasmínu z Aládina jsou sice stále princezny oděny ve starém hávu cíle tužeb jiných, ale ve Šrekovi se princezna rozhodne radši zůstat zlobryní. A v Ledovém království se ukázala láska sesterská mocnější než princovská.

Ale ze všeho nejlepší příklad princezny, kterou mladé ženy potřebují jako vzor je Rey z Hvězných válek. Už princezna Leia sice měla náznaky pravé samostatnosti, ale aby si moc nevyskakovala oděli ji filmaři do zlatých bikini. V pozdějších před-dílech to z princeznami šlo spíš z kopce. V posledním navštívení světa za mnoha parseky ale nacházíme Rey.

Rey paběrkující mezi droidy na planetě Jakku. Rey o samotě bez rodiny ale taky beze strachu. Bez pomoci ale taky bez bezmoci. Rey, která nedá hrdinovi čas, aby jí zachránil, protože se zachránila sama. Rey, která kde co umí. Rey, která se za útěku ohradí "Neber mě pořád za ruku." Rey není nástupkyní princezny Lei, ale Luka Skywalkera. Rey má někam namířeno. Rey nebojuje za práva žen. Rey je ztělesňuje. Z Rey by si měly brát příklad princezny na televizních obrazovkách. Stejným způsobem jako si z Rey nemusí brát příklad skutečné ženy. Ženy, které nepotřebují, aby jim pořád někdo s něčím pomáhal, protože na to nestačí. Ženy, které nepotřebují zachránce ale partnery.

Spolu s Rey by ale měly moderní princezny jít příkladem dívkám, které potřebují vědět, že nemusí čekat až jim někdo podá ruku, než vztanou ze země. A hochům, kteří potřebují vědět, že princezny nejsou odměnou za význačné činy. Ale, že z princeznama se dají podniknout skvělá dobrodružství. Už se nemohu dočkat než nám budou takové princezny vhánět do očí slzy píchy na našich obrazovkách i v našich životech.