V každém z nás

Za posledních několik dnů jsme se dozvěděli mnoho nových jmen, seznámili jsme se s mnoha novými tvářemi. Všichni z nich jsou mrtví a za každým obličejem zveřejněným v novinách jsou stovky dalších, kteří se rovněž nedožili večera úterý 11. září. Málokdo si ale vzpomene na těch devatenáct mladých mužů, kteří se v úterý ráno probudili a nejenže věděli, že se večera nedožijí, pevně v to doufali. Je snadné tyto lidi odsoudit jako teroristy, kteří se spácháním ‚zvěrstev', sami stali zvířaty a pozbyli jakéhokoli práva počítat se mezi lidské bytosti. Bohužel je to pohled velice krátkozraký. Jako součást vyrovnávání se s tragédií si říkáme, že činy terorismu jsou normálnímu lidskému mozku nepochopitelné, něco s čím se nejen nemůžeme ztotožnit, ale co musíme z tohoto světa vyrvat i s kořeny jako jedovatý plevel. Jenže tato naše obranná reakce lidskosti nám zabraňuje v hlubším pohledu na sebe jako součást rasy lidí a porozumění těm, kteří se zdánlivě svým jednáním staví mimo ni. Ve skutečnosti může totiž nahlédnout do duše sebevražedného teroristy každý z nás. Stačí, když si vzpomeneme na ten okamžik hrůzy, který museli zažít lidé v New Yorku, než je pohltily plameny a pocity pasažérů oněch čtyř letadel v okamžiku, kdy jejich náraz vytvořil výjevy, jež si normálně ponecháváme na zobrazení pekla.

Při pomyšlení na spálená těla a roztrhané údy, zármutek matek a sester, je první reakce jasná. Kdokoli má toto na svědomí musí zaplatit co nejhrůzněji za své činy. Není na světě trest dostatečně strašný, aby mohl odčinit krutou smrt tisíců bezbranných lidí. Je to ale právě tento okamžik hrůzy, strachu a neudržitelné nenávisti, kdy jsme oněm devatenácti mladým vrahům nejblíže. V takové chvíli nejenže schvalujeme útok na kohokoli, kdo je zodpovědný, ale chceme jej okamžitě, protože, kdo stojí za zločiny jakých jsme byly svědky, nemá právo žít ani o minutu déle. Se stejným přesvědčením budou možná usedat na palubu letadel mladí američtí piloti, kteří budou jako vyslanci amerického spravedlivého hněvu, sesláni se svými bombami na hlavy těch, kdo mají úterní útoky na svědomí.

Zrovna tak si teroristi, kteří se na útok museli připravovat déle než rok, museli promítat před očima všechny své mrtvé za poslední desetiletí. A každým dnem rostla jejich odhodlanost spolu s nenávistí. Jejich jednotlivá nutkání byla různá. Někdo se chtěl pomstít za smrt příbuzného, jiný to považoval za vykonávání božského poslání, a někdo se možná chtěl podobat hrdinům svého dětství. Stejně složité byly i motivace těch, kdo je vyslali. Nenávist, finanční prospěch, náboženské zanícení nebo i jen setrvačnost, neschopnost postavit se proudu událostí. Všechno smícháno s dennodenními starostmi o jídlo a přístřešek. Bylo by krásné, kdyby tito lidé byli zosobněním čistého zla, poslové pekla. Kdybychom je ale poznali, udivili by nás svou všedností.

Je iluzí myslet si, že se v myslích teroristů děje něco principiálně odlišného od nás samých. Že jejich chování je výplodem nemocné nebo otrávené mysli. Za podobné činy přeci oslavujeme vojáky naší strany, kteří položí život za to, co považujeme za posvátné. Svobodu, demokracii nebo vůli boží. Jak řekl ve čtvrteční televizní debatě na BBC 1 bývalý velvyslanec USA ve Velké Británii Phil Lader, na fundamentalismus a terorismus nemá monopol žádné vyznání na světě. Se stejným zápalem jaký dovedl teroristy k masové vraždě se vydávali spanilí rytíři na křížové války proti tehdy ‚civilizovanějšímu' arabskému světu. Stejně zaníceně vodili francouzští revolucionáři své spoluobčany ke gilotině. A stejně tak byli schopni běžní muži a ženy Německa minulého století schvalovat vyhlazování Židů.

Přesto si v okamžiku, kdy se děje něco nesrozumitelného, a kdy je porozumění potřeba víc než kdykoli jindy, některé cesty k pochopení uzavíráme. Je to přirozené, ale není to prospěšné. Protože, jestli je v každém z nás schopnost páchat zlo, je v nás také možnost dobra, a jen důslednou, otevřenou a pálivou sebereflexí můžeme doufat, že se nám je podaří oddělit.

Pochopení ovšem neznamená schvalování a dokonce ani odpuštění. Všichni, kteří se zúčastnili úterních vražd, musí být dopadeni a potrestáni. Jejich vina jim ale musí být prokázána v rámci právního systému, na který se tak hrozně pokusili zaútočit. Pokud popustíme uzdu své přirozené touze po pomstě, těm emocím, které nám daly Starý zákon, postavíme se na roveň těm, jež odsuzujeme. Chceme-li se s tímto problémem vypořádat, musí náš přístup být inspirován novozákonním hledáním společných rysů, které je mnohem náročnější a bolestivější, než xenofobní zatvrzelost, ke které nás svádí naše přirozenost. Neznamená to nastavování druhé tváře, ale rozhodně by nás to mělo varovat před voláním po oku za oko a zubu za zub. Nenávist plodí jen více nenávisti a utrpení zušlechťuje jen ty nejodhodlanější. Nesmíme ani zapomenout na to, že každý nevinný muslim, kterého by zabila případná ‚strašlivá odveta', by dal vzrůst dalšímu, který by neváhal dát život za pomstu.

Neexistují spolehlivá řešení. Je dobré, že světové společenství ukázalo Americe svůj soucit a nabídlo pomocnou ruku. Latentní americký izolacionizmus, který teď přirozeně nabývá vrchu, je teď to nejhorší pro USA i celý svět. Koordinovaný globální postup proti hrozbě terorismu je jediným východiskem. Je ale nutné, aby tato strategie zahrnovala více porozumění než bomb, protože útok teroristů byl útokem, proti tomu, co považovali za ztělesnění zla, útokem na civilizaci, jak to mnoho politiků nazvalo, by mohla být až naše reakce.