Titulek

Pozor bomba! Stojí za tebou terorista s obnaženou břitvou. Právě jsi vdechl antrax. Tak nějak se už měsíc cítím při čtení novinových titulků. Těch, co jsem si za ně zaplatil, i těch, na nichž se přiživuji přes ramena svých spolucestujících v hromadné dopravě. Někdy bych si rád přečetl i článek, který následuje, abych se přesvědčil jestli je to opravdu tak špatné, ale třesou se mi strachy ruce, tak z písmenek sestavuji slova jen s obtížemi. Většinou ale už dál číst nepotřebuju, protože ty titulky jsou tak popisné. Navíc, když je to v novinách musí to být pravda. Mám ostatně dost práce s představováním si, že snědý zarputile se tvářící muž za mnou v tramvaji, má na hlavě turban a v srdci zášť. Když není válka nebo něco takového, jsou zase titulky v našich novinách nudné. Ministr se setkal s odborovým předákem a řekli si, že se znovu sejdou za měsíc. Mám často co dělat, abych neusnul než se dočtu k podtitulku. Takové titulky si pak vystřihuji a schovávám pod polštář. Noviny mi tak již ušetřily celé jmění za prášky na spaní. Nevím proč, ale titulky v anglických novinách mi vždycky přišly zábavnější. Mají totiž svůj vlastní jazyk a vzhledem k tomu, že v podstatě píšou o tom samém, derou se jednotlivé listy o to, kdo vymyslí titulek vtipnější a poutavější. Dokonce ve velice populárním televizním kvízu musí soutěžící hádat, jaká zpráva se za daným titulkem skrývá. U nás by s tím místo za půl hodiny byli hotoví za pět minut. Mám samozřejmě na redaktory pivku, protože mi neustále mé titulky mění a kazí mi tím můj umělecký záměr. Jsem navíc škarohlíd, který si myslí, že u nás je všechno špatné a měli bychom to dělat jako na západě.

Proto mě potěšilo, když Lidové Noviny otiskly v posledním slově Jiřího Dědečka sebekriticky větu, kritizující jejich titulek o válce. Právě takovou sebekritikou, a veřejným přezkoumáváním svých postupů se z nich může stát ještě lepší deník opravdu světového formátu, který nebude měnit názvy článků svých autorů, jen proto, že nepopisují přesně o čem je. Nemá snad BBC pravidelný pořad, kde se kritizují jeho vlastní postupy a dělají často velice nevybíravě rozhovory s jeho vedením? Není snad snaha po zlepšení diskusí jednou z věcí, která z této organizace udělala takový světový fenomén? Jaké tedy bylo moje rozčarování, když jsem si druhý den přečetl omluvu Jiřího Dědečka. Že prý se spletl. Že to všechno bylo v Mladé Frontě. A teprve tehdy jsem prozřel. Naprosto se mýlím, Lidové noviny sebekritiku nepotřebují, natož sebekritiku založenou na chybách konkurence. Radši už proto své články nazývám jen slovem „Titulek". Z toho je snad každému jasné, o co se jedná. Je přece válka.