Published in Lidové noviny, c. 2001. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Urazil jsem Vaculíka. Je to práce nevděčná, ale někdo to dělat musí. Už mě Ludvík Vaculík svými z mého hlediska netolerantními názory pije krev deset let a teď jsem se nějak necítil dobře a ujela mi ruka. Napsal jsem co jsem napsal, protože jsem ho chtěl urazit a to se mi evidentně podařilo. Nešlo mi však o jeho osobu, proti které nic nemám, ale o její mediální reprezentaci. Taky mi to jeho obránci dali právem pěkně sežrat. Nejvíc provinile se ale cítím ke svým myšlenkám. Mám jich už beztak málo, abych je ještě navíc zaplácával prázdnými invektivami. To že jsem je vyvenčil proti buldočí síle páně Vaculíkovy reputace jim rozhodně nepomohlo. Byla to ale právě ta reputace, která mě vyprovokovala k ostrosti. Měl jsem a stále mám dojem, že Ludvík Vaculík žije ze své pověsti zasloužilého bojovníka, ale nepodkládá už své myšlenky rozené z občanského vzteku koherentní argumentací. Je mi jedno kolik usekal svého času tyranských hlav komunistické sani, mnohá jeho slova za posledních pár let vyšlapávají v mých uších cestu k nové totalitě.
Byly uvedeny v potaz i mé osobní kompetence. Na které planetě jsem byl v letech šedesátých nevím, ale jisté je, že v době, když Ludvík Vaculík podepisoval Chartu, jsem se já učil vázat pionýrský šátek. Můj jediný příspěvek k boji proti totalitě bylo, že jsem si nemohl zapamatovat, proč že to vlastně mám být jako jiskra jasná. Co by se stalo, kdyby nato došlo se asi nikdy nedozvíme, ale i kdybych k tomu měl příležitost asi bych se nijak nevyznamenal. Považuji se spíše za zbabělce. Nepomohla ani redakce LN, která ze mě udělala publicistu, přes mé přání být čtenářstvu znám co povaleč a morální relativista.
Chtělo by se mi odpovědět na mnoho konkrétních polemik, které byly zcela oprávněně vedeny s mými myšlenkami o roli protestu v demokracii a jeho historickém vývoji, nezbývá zde však místo, stejně jako nebylo v mé filipice dostatek místa na jejich podrobné rozvedení. Pokusím se je dále načrtnout v jiných úvahách a záleží čistě na benevolenci redakce LN, jestli se jim dostane možnosti veřejné debaty. Omlouvám se tedy (více méně upřímně) panu Vaculíkovi i všem, jimž se kvůli mně vzpěnila krev. Stálo to ale za to, je to přeci jen v takovýchto šarvátkách, kdy se můžeme cítit svobodní a ubezpečit se, že jsme ještě neumřeli.
Dominik Lukeš
povaleč a morální relativista