Sebevražda jako společensky prospěšný čin?

Nacházíme se právě mezi dvěma nepohodlnými výročími veřejných smrtí Palacha a Zajíce. Jejich činy stojí na pomezí těžko uchopitelného jevu sebevraždy, který se za posledních sto let stále více považuje za příklad psychické poruchy, mentálního selhání podobného nemocím jako rakovina. Ve veřejném diskurzu je sebevražda označována za něco nepochopitelného a její prevence je předmětem mnoha chvályhodných iniciativ. Ale to je jen jedna strana této pochmurné mince. Na konci loňského roku světem internetu otřásl příběh mladíka, který si vzal život veřejně a v přímém přenosu webové kamery, zatímco přihlížející dělali na diskusních skupinách nevěřícně nevhodné poznámky. Jak může zdravá mysl dojít k závěru, že jediné východisko z nepřijatelné situace je vlastní smrt? Je to čin hrdinský nebo zbabělý? Jak je možné, že si přátelé a rodina nevšimli varovných příznaků? Jak jsme mohli připustit takové plýtvání lidským životem plným tolika příslibů? To jsou všechno otázky, které se nám zdají přirozené, ale ve skutečnosti jsou podmíněné našimi civilizačními předsudky. Sebevražda je složitý jev, který nelze zredukovat na karikaturu Goethova mladého Werthera. Především nelze zapomenout, že sebevražda má silnou společenskou dimenzi. Nepřekvapí proto, že se jí zabývalo mnoho raných sociologů jako Durkheim i Masaryk. Hodnota lidského života je určená zrovna tak kolektivně jako individuálně. Nedávné výzkumy mezi kanadskými indiány například ukázaly, že mezi kmeny, kde se silně dodržují tradice se sebevražda téměř nevyskytuje, zatímco tam, kde kulturní asimilace pokročila příliš daleko je tento jev častější než kanadský národní průměr. Lze ale jen těžko usoudit, že tato skutečnost je zcela důsledkem psychologické prospěšnosti tradičních zpěvů a tanců nebo dokonce i pocitu přináležení. Pevně spjaté společenství, které nemá ze smrti jednotlivce žádný možný prospěch a naopak jí může být poškozeno, automaticky vyřazuje psychologickou sebevraždu, jako možný způsob jednání. V takovýchto společenstvích se navíc nabízí více alternativ řešení určitých problémů, které mohou k sebevraždě vést. Stejně tak ale mohou podobné kolektivy sebevraždu sankcionovat. Jared Diamond udává příklad polynéských bojovníků, kteří se v době hladu vydávají na sebevražednou zaoceánskou plavbu, aby ulevili nárokům na ubývající zdroje. Podobně uděluje americká armáda překvapivě mnoho posmrtných vyznamenání vojákům, kteří se vrhli s granátem v ruce na nepřítele. Společenství, která si váží života pro veřejný prospěch, také mají pravidla, kdy je možné život pro veřejný prospěch obětovat. Proto je možné, aby se palestinští sebevražední atentátníci stali hrdinskými mučedníky přes výslovný zákaz sebevraždy v Koránu. Vzpomeňme si ale i na Patočkova často parafrázovaná slova „jsou hodnoty, za které stojí zato zemřít". Paradoxně se tak dostáváme do situace, kdy dvě zcela odlišné ideologie mohou vést ke stejné společenské sankci. Je tu impuls individualistický, který na jednu stranu sebevraždu odsuzuje jako plýtvání potenciálu jednotlivce, ale zároveň dává povstat existencialistickým filozofiím, tvrdícím, že sebevražda je jediným možným projevem absolutní osobní svobody. Proti tomu se staví princip kolektivismu, reprezentovaný například křesťanstvím, který sebevraždu odsuzuje jako plýtvání veřejným zdrojem, ale je ochoten ji připustit, pokud je smrt jednotlivce možné chápat jako příspěvek ke společnému dobru.

Všechny tyto modely jsou v naší kultuře živé a snadno přístupné. Problém ale nastává, když se musíme rozhodnout, který z nich na danou situaci aplikovat. Hrdinného vojáka s granátem a deprimovaného mladíka na internetu zařadíme do příslušných kategorií snadno. Ale jak ukazují debaty kolem Palacha a Zajíce, není v mnoha případech zcela jasné, jestli daný čin byl nesmyslným plýtváním nebo úctyhodnou obětí. Naše společnost prosáklá osvícenským individualismem se většinou kloní k zachování života za každou cenu. Nedokáže tedy dost dobře rozlišit soukromou smrt Romea a Julie od veřejné smrti Antonia a Kleopatry a sebevražedné atentátníky považuje za dvojnásob odsouzeníhodné. Na druhou stranu ale umožňuje diskuzi eutanazie, kde je smrt vlastní rukou možná jako konec bezvýchodného utrpení, ale zcela nepřijatelná pokud je opodstatněná prospěchem jiných (například příbuzných, kteří mají s umírajícím 'zbytečně mnoho starostí'). Každá společnost se musí vypořádat s problémem hodnoty lidského života. Přestože my neustále nacházíme základy naší civilizace v antickém světě, to co považujeme za život a jeho vhodný konec, je výtvorem zcela naším. Hodnota života je beze sporu hodnotou univerzální, ale jak s touto hodnotou zacházet je otázka, kterou si každá kultura musí zodpovědět sama. Proto nás sebevražda, která život relativizuje víc než jakýkoli jiný čin, tolik znepokojuje. Ale přestože je to v téměř všech jednotlivých příkladech čin tragický a zbytečný, možná je sebevražda nezbytná jako jev společenský, který nás neustále nutí odpovídat na otázku hodnoty lidského života.