Náš středověk

V Dětenicích mají středověkou krčmu. Scházejí se tam zábavychtiví z celé republiky. Na zemi leží úhledně rozházená stébla slámy, číšnici jsou stylizovaně neurvalí, jídlo se vybírá ze „žrádelníku", a k večeři se vybírá vstupné na decentně lascivní představení mezi stoly, jehož se účastní i vybraní hosté. Je to taková nevinná zábava v rámci předpisů schválených okresním hygienikem. Průměrně zámožní hosté platí za nepohodlí přítmí svící a ohmoždin dřevěných lavic pocitem, že se účastní něčeho autentického, o tolik lepšího než „čumět doma na televizi". A i kdyby jim to snad bylo málo obsáhlý jídelní lístek tj. „žrádelník" a hlavní číšnice s elektronickou objednávací mašinkou jim vždy připomenou, že luxusy „novověku" se nacházejí co by na parkoviště přes ulici došel.

Na jednu stranu se nad Dětenickou veselicí není třeba nijak pozastavovat. Je jen součástí cyklického trendu nahrazovat zábavu moderní se zábavou historickou. Podobné rozjaření je k dispozici po celém světě, kde se různí umělci a řemeslníci snaží dosahovat co největší dobové věrnosti: návrháři v oblečení a špercích, hudebníci v nástrojích a notách, kulináři v receptech, a tak dále. Některým se to daří více než jiným, ale jen zřídka se jim podaří přiblížit se skutečnosti minula jako celku. Středověk přiblížen oděvem a občasným přechodníkem nadále zůstává bezpečně na centenia vzdálen. Proč na tom vůbec záleží​? Neustálým předkládáním jiného se ritualizuje, kdo jsme. Hodnoty, které upíráme minulosti, jsou nám o tolik vzácnější.

Možná ale stojí za to otevřít se i opačné perspektivě, která má navíc výhodu historické přesnosti. Přes temné osvícení, které dětenické svíčky tak hezky nastiňují, nebyl středověk ani v nejmenším dobou temna. Jedním z důvodů (vedle úspěšné propagandy renezance) pro tento dlouhodobý předsudek je zásadní propad písemnosti následující fragmentaci římského impéria a sním spojený nedostatek jednoznačných dokladů o myšlení i těch, na nichž gramotným kronikářům nezáleželo. Ale i přesto je jisté, že se myšlení mezi sedmým a čtrnáctým stoletím nijak nezastavilo. To co nám dnes připadá jako nezajímavé pokusy o církevní reformy zakládáním mnišských řádů bylo jen vyvrcholením stejně hlubokých (i plytkých) a upřímných (i pokryteckých) debat jaké dnes nacházíme k jakémukoli palčivému tématu v denním tisku. Ikonický rytířský kodex má částečně svůj původ ve snahách utlačovaných najít si svůj hlas a dokonce ani inkvizice či křížové výpravy se neodehrávaly v intelektuálním vakuu.

Co ale s ubohými vesničany, kteří jen v robotě celý den na pána dřeli? Ti jistě neměli vytříbené chování ani myšlenky. U nich je jistě pravda, že se večer šli do krčmy „nažrat" a s obsluhou si vyměňovali hrubosti? Ani tady se ale dětenickým hostinským scénáristům nepodařilo zachytit pravého ducha doby. Tentokrát jejich slepota nepocházela z nevědomosti historické ale antropologické. Webové stránky krčmy varují před „poněkud drsnou staročeskou mluvou", čímž myslí stylizovanou neomalenost obsluhy, která se bez zábran hosta nad poloprázdným talířem zeptá „tak už's to sežral?". Taková „drsnost" je ale jen pokusem odlišit dobu zaostalou (ale zároveň tak nějak upřímnější a opravdovější) od té naší vytříbené. Každé společenství, ať se zdá jakkoli neomalené či chaotické z vnějšku si vyvinulo složitý systém slušnostních interakcí jimiž vyjadřuje hierarchické náležení do určitých skupin. Tyto systémy se vyvíjejí i v kontextech se omezenou osobní svobodou jako jsou vězení nebo nebo vzdělávací instituce. Součástí těchto systémů je oddělení sakrálního od mundáního. To že čeština odlišuje jídlo od žrádla není výrazem jakési náhodné lidové tvořivosti, ale podtrhnutí sakrální povahy jídla (které nacházíme ještě v Babičce). Jsou věci, které na lehkou váhu brát lze, ale jídlo mezi ně rozhodně nepatří.

Večeře v Dětenické krčmě je opravdový zážitek. Ale není to zážitek středověku, který má v nějakém smyslu hlubší či autentičnější podstatu než si doma k opakování Televarieté ohřát něco v mikrovlnce. Obojí jsou projevy stejných procesů, které fungovaly ve společnosti ve všech obdobích ať už je arbitrárně umístíme do středověku nebo někam jinak. Lidská společenství si vždy musí najít nějaký způsob jak ustavit vlastní identitu: tím co, kde a jak jí, jak se stratifikují, čím se baví, i tím, co si myslí o své minulosti. Často, jako například v Dětenicích, jsou zábava, jídlo, stratifikace a lidová historiografie spojeny v jednu činnost. Často se od sebe liší v podrobnostech, ale v principu jsou na chlup stejné. Chceme-li tedy opravdu prožít středověké zážitky z pohledu jejich aktérů, mnohem spíše než v Dětenicích, ve filmech od Vláčila nebo v učebnicích dějepisu, je najdeme v našem vlastním běžném životě. Na televizních obrazovkách v „reality TV", v nákupních střediscích ale i v diskuzích takzvaných intelektuálů. A nakonec i v těch Dětenicích. Ovšem jinak než si myslí aktéři místních hrátek.