Zasraná pravda aneb život v důvěře a globálním oteplení

I zarytému ateistovi se občas přihodí poděkovat prozřetelnosti, například když si uvědomí, že zkratka teorie pravdy, tj. TP, je stejná jako ta pro toaletní papír. Miloš Dokulil před lety ve sborníku o pravdivosti napočítal dvacet tépéček a jistě si tím znepřátelil několik teoretiků, na jejichž TP se již v jeho seznamu nedostalo. Co ale s tolika teoriemi pravdy dělat? Pravda je přece jenom jedna! Něco prostě buď pravda je nebo není a dál není o čem teoretizovat. Záleží na tom, že často je pravda někde mezi? Často se bráníme, že to či ono není tak úplně pravda a míváme tak trochu pravdu. A dá se žít je v troše pravdy? Pravda je jedním z oněch pornografických jevů. Víme, co to je, když to vidíme, ale definici, která by toto naše vědění výstižně popsala a nepopisovala zároveň i vědění jiné, formulujeme jen obtížně. A o mnoho obtížněji chceme-li do naší definice zahrnout ještě pojetí dalších lidí. Pravda se nám jeví zároveň absolutně i relativně, říkáme o ní, to či ono. Ale již mnohem méně se bavíme o tom, co vlastně s pravdou děláme a jestli na ní vlastně vůbec záleží. Pravda je vlastně takovým odpadem zásadních společensko-kognitivních procesů - víry a důvěry. O víře v něco se v dnešních vesele ateistických časech často mluví ve smyslu nepravdy, tj. věříme v něco, o čem všichni vědí, že neexistuje. Ale víra někomu nebo jinými slovy důvěra je mnohem zásadnější, protože jsme na ní postavili základy lidské společnosti. Na důvěru spoléhají hokynáři i knihkupci. Důvěra prodává noviny i zavináče. Na důvěře se zakládají ideologie od vědeckého ateismu až po mormonskou pošetilost. Na důvěru spoléhají i ti, kdo tvrdí, že je vše potřeba prověřit.

Ve škole mě naučili dvě „skutečnosti", které se nacházejí zcela mimo rámec mé zkušenosti. Okřídlení koně, Pegasové, neexistovali a okřídlení krokodýli, pterodaktylové, existovali. Jsou to fakta o nichž jsem nikdy nepochyboval a nepochybuji o nich dosud, ale ani já, ani mí učitelé a učitelé jejich učitelů nemáme pro toto přesvědčení žádné bezprostřední doklady. Dnešní krokodýli i koně jsou známí absencí křídel, měli bychom se tedy stavět v obou případech k tvrzení o jejich historické okřídlenosti skepticky. Přesto řadíme existenci Pegasů mezi nepravdy a existenci pterodaktylů mezi pravdy. Jediný důvod je důvěra ke zdrojům informací, které nám tato tvrzení zprostředkovávají. Tato důvěra se prolíná celou naší společností a je nám vštěpována už od útlého dětství. Jáchym důvěřuje Barboře protože je jeho učitelka a má peďák a Bára důvěřuje Dr. Macurovi protože je její vysokoškolský učitel a říká mu pane doktore, a Dr. Macura důvěřuje svému kamarádovi Vojtovi, protože s ním studoval na vejšce a Vojta je teď ve výzkumáku. A tak když Vojta napíše email Dr. Macurovi, že si v odborném časopise přečetl o nálezu kostí okřídlených koní, za pár let bude Jáchym vyprávět svým dětem, že Pegasové nakonec opravdu existovali. A ani jeden z účastníků tohoto řetězce důvěry nemusí mít jakoukoli bezprostřední zkušenost s obsahem tvrzení, které budou považovat za pravdivé.

Ne všechny důvěrostní vazby jsou stejně silné, stálé a ne všechny platí na stejné informace. Neustále musíme kalibrovat komu důvěřujeme o čem, proč a do jaké míry, ale téměř nic z toho, co si myslíme, že víme, nemá základy v naší bezprostřední zkušenosti. Na důvěře ale nespočívá jen vědění laiků, ale i vědění odborné. Institucionalizovaná věda si proto důvěru téměř zritualizovala. Stejně jako mnichům celibát, nakazují kardinálové vědy novicům poučky o vědecké metodě, citacích, laboratorních postupech apod. A je to nezbytné. Naprostá většina vědeckých poznatků byla ověřena jen jedním či dvěma pokusy nebo vůbec. Téměř všechno co vědci vědí, od čerstvě graduovaných utřinosů po laureáty Novelových cen, vědí protože jim to někdo řekl. Ovšemže vědci i Jáchym s Bárou přihlíží k vnitřní koherenci a pravděpodobnosti předkládaných faktů a srovnávají je s dalšími vědomostmi považovanými za důvěryhodné. Ale vždy nakonec dojdou na místo, kde se musí rozhodnout mezi okřídlenými koni a okřídlenými krokodýli. A tam se budou muset zamyslet komu věřit. Novým vynálezcům nebo svým učitelům? Čím dále se ale vzdalujeme od oborů svých odborností, ať už je to pečení buchet nebo kvantová mechanika, tím více pak musíme spoléhat na důvěryhodnost jiných. Hranice oborů jsou ovšem proměnlivé v závislosti na předmětu důvěry. O základních poučkách Newtonových zákonů můžeme někomu věřit jen na základě toho, že je učitel fyziky, ale vzhledem k složitosti vědeckých disciplín, bychom se měli mít na pozoru i před nositeli Nobelova řádu, vyjadřují-li se k oboru vzdálenému jejich vlastnímu výzkumu, obzvlášť když to tak činí podepsáním petice. Petice se obzvláště rojí kolem klimatických změn. Pro a proti. A ještě víc poté co Phil Jones v mém milovaném Norwichi svou komunikativní nemotorností vyboural okno do hradeb důvěryhodnosti, které si vědci kolem sebe usilovně stavějí už po staletí. Způsobil tak nám laikům horké chvilky, kdy jsme se museli účastnit namáhavé rétorické akrobatiky, abychom se nakonec nějak navrátili do důvěryhodnostního ekvilibria. Více než problémy s teorií globálního oteplování, ale celá stále pokračující aféra ukázala, jak málo si vědci uvědomují skutečnou podstatu své prestiže. „Nic to přece nemění na faktech" stěžují si (možná oprávněně a možná ne), aniž by si uvědomovali, že nám ostatním i jejich kolegům v příbuzných disciplínách jsou jejich fakta našimi fakty jen proto, že jsme se naučili jim důvěřovat. A přesuneme-li svou důvěru jinam, jejich skutečnosti se rozplynou jako by je na svých opeřených křídlech odnesl do dáli Pegas. A taková už je pravda.