Nový ateismus: Boje na rozhraní vědy a víry

Genetik Richard Dawkins se neptá jestli existuje bůh. V knize Boží sebeklam se ptá proč je víra v konkrétního boha podložená něčím více než víra v libovolný nesmysl. Věřím-li, že existuje „létající špagetová příšera", oč je tato víra méně podložená než víra v monoteistického boha nebo polyteistický panteon? Každý z nás je ateista vzhledem k alespoň nějakému božstvu. Nikdo dnes vážně nevěří v Dia ani v oční zrození jeho dcery Atény, ale důvod pro tuto nevíru není o nic více platný než nevíra v božstva současných velkých náboženství (křesťanství, islám, judaismus, hinduismus), do kterých vyrostla velká část populace současného světa.

Není v podobných argumentech sám a není ani první, kdo je takto zformuloval. Létající špagetová příšera má svého předchůdce již v myšlenkách Bertranda Russella v první polovině dvacátého století. Russellův ekvivalent byl absurdní létající čajovník, který putuje po oběžné dráze kolem slunce a jehož neexistenci není téměř možné vyvrátit. Čím je ale Dawkins spolu s jemu spřízněnými mysliteli v dnešním kontextu zajímavý je neomalená zarputilost a neochota k rozdělování kompetencí mezi vědou a vírou. Na rozdíl od nedávno zesnulého Stephena Jay Goulda, který hovořil o nepřekrývajících se magisteriích (NOMA) pro oba typy poznání, si Dawkins nemyslí, že teologové jsou o nic více kvalifikováni se vyslovovat k otázkám všehomíra, počátku existence, posmrtného života nebo pozemské mravnosti. Ochotu mnoha vědců přenechat problémy transcendentní metafyziky teologii považuje za nevhodnou slušnost. Pokud se chceme dozvědět více o konkrétním obsahu svatých textů a jejich převládající interpretací, nacházíme se opravdu v doméně teologie (spolu s religionistikou), není ale žádný důvod proč by pro odpovědi na otázky jako Proč vlastně tady?, Jak to všechno začalo? a Jak se k sobě chovat? mělo bohosloví nějakým způsobem lepší data než spojené síly exaktních věd.

Proč se ale profesor na Oxfordu a slavný autor mnoha knih o genetických základech evoluce (např. Sobecký gen) vůbec takovými otázkami zabývá? V našem kontextu se podobně urputná argumentace může zdát až prapodivná. Dawkinsovu knihu je ale alespoň zčásti nutné chápat jako další z mnoha šarvátek v dlouhé a urputné válce. Válce o evoluci. Tato válka, která začala hned s publikací Darwinovy knihy, se dnes nejurputněji vede ve Spojených státech, kde odstartovala v roce 1925 slavným soudním přelíčením proti tělocvikáři Johnu Scopesovi, který při suplování v biologii omylem učil teorii evoluce ve městečku Dayton v Tennessee. Jednalo se tu o možnost jednotlivých států unie schválit zákony, které by umožňovaly zákaz výuky evoluce. Přestože se tyto zákony nepodařilo označit jako protiústavní až do roku 1968, následující publicita znamenala, že bibličtí odpůrci evoluce se stali terčem posměchu. Jenže situace se obrátila a v roce 2005 se vedl další soudní spor, tentokráte ve městečku Dover v Pennsylvánii, kde zažalovali rodiče devíti žáků místní vzdělávací radu, která může v USA určovat otázky kurikula a nutila učitele při výuce biologie přečíst výrok o tom, že evoluce je „jen teorie" a existují alternativní teorie, jako například takzvaný inteligentní design. Výsledkem této soudní pře bylo jednoznačné vítězství evoluce a zákaz výuky inteligentního designu v hodninách biologie ve státních školách jako pokusu veřejné podpory náboženství, což v USA zakazuje ústava. Ale jejím výsledkem byl také veřejný proslov presidenta Bushe, ve kterém se vyslovil pro inteligentní design a odsouzení Doveru přední americkou křesťanskou autoritou Patem Robertsonem, který varoval doverské měšťany, aby se v případě živelné pohromy neobraceli na Boha, kterého takto vykázali z bran své městyse.

Genetik Francis S. Collins, se jestli existuje Bůh už také neptá. Místo toho v knize Jazyk Boha: Vědec předkládá důkazy víry popisuje svou cestu od studenta chemie a medicíny k řediteli projektu, kterému se podařilo přečíst sekvenci lidského genomu. Tu pak prezident Clinton nazval jazykem, kterým Bůh vdechnul podstatu stvoření a tím i inspiroval název Collinsovy knihy. Pro Collinse ale tuto cestu provázela také cesta od ateismu ke vřelé křesťanské víře. Její první kroky nalezl jako mladý ateistický doktor v nemocnicích, kde si nedokázal vysvětlit proč trpící, místo aby se od Boha odvraceli, čerpají ze své víry sílu v těžkých okamžicích. Od tohoto okamžiku se vydal na pouť argumentace pro existenci boží, kterou nakonec našel v takzvaném univerzálním „morálním zákonu", který se přes veškeré pokusy o jeho relativizaci, zdá být konstantou lidské zkušenosti, a který nám umožňuje rozlišit mezi dobrem a zlem. Tento přístup ho vede k odmítnutí deismu, tj. víře v nějaký primární popud, např. Bůh v podobě velkého třesku (pozice často připisovaná Einsteinovi), který ustanovil přírodní zákony a dále do světa nikterak nezasahuje. Vzhledem k tomu, že Collins svou víru našel v chování lidí a jejich konstantním hledáním zbožnosti, hledá Boha, který k těmto prvotním principům přidal k lidské zkušenosti něco navíc. To je také důvod, proč si zvolil křesťanství a ne nějaké jiné náboženství. Ježíš Kristus je pro něj jako zprostředkovatel boží moci jedinou možnou cestou k osobnímu vztahu k jinak nepřístupnému Bohu.

Collins, inspirován křesťanským myslitelem C. S. Lewisem (často lépe známým jako autorem křesťansky propagandistických příběhů o Narnii), ale varuje před „Bohem mezer", kterým často argumentují mnozí apologetici. Boha je nutné hledat v základních principech a ne v tom, co zrovna není možné vysvětlit vědeckým přístupem. Tímto způsobem věda získává nad vírou nepřístojnou moc. Co se stane, když se jí, jako tak často v minulosti, podaří dnešní mezery zaplnit?

Jako přední (a víře nikterak nepoplatný) Americký vědec, není ani Collins ochoten ustoupit od trvání na platnosti teorie evoluce, když jako mnozí jiní poukazuje na to, že není o nic méně podložená než teorie relativity nebo teorie gravitace. Ani inteligentní design pro něj není přijatelnou alternativou, i když je k jeho zastáncům pro jejich upřímnost schovívavější než lidé jako Dawkins. Jeho alternativou je takzvaná „theistická evoluce" neboli monoteistická víra v Boha zcela slučitelná s přírodními zákony, jak je popisuje věda. Bůh, který stojí mimo tyto zákony, ale není poplatný stejným formálním a logickým předpisům jako vědecký popis, a víra v něj tedy bude vždycky vyžadovat víc než jen důsledné sledování logického argumentu.

Dawkins a Collins se takto přidali do tisícileté líté debaty o vědění a víře, která se opět rozpoutala během několika posledních let a to především ve Spojených státech (s několika Britskými kibici). Na straně proti bohu se do ní zapojili například filozof Daniel Dennett, novinář Christopher Hitchens a přední zastánce amerického ateismu Sam Harris. Na straně boha je situace mnohem méně přehledná. Zde se spolu neochotně setkávají vědci jako Collins nebo harvardský astronom Owen Gingerich, kteří jednoznačně vidí víru v Boha jako slučitelnou s vědeckým poznání vesmíru, a zastánci inteligentního designu, kreacionismu, nebo jen čistě nesnášenlivého křesťanství. A je to právě politická síla a mediální všudypřítomnost proti-vědeckého náboženství, nazývaného v Americe „křesťanská pravice", která motivuje vědecké ateisty jako je Dawkins k soustředěnému úsilí, jemuž dal novinář Gary Wolf ve vlivném článku v časopisu Wired název Nový ateismus. Kdyby se pronáboženské pojetí vědy omezilo pouze na ekumenické snahy Collinse a Gingeriche, jistě by Dawkinsovi a ostatním ani nestálo za to oprášit své psací stroje, ale současné politické náklonosti abrahamovským monoteismům v nich vzbuzují pocit, že jde vědeckému pojetí světa skutečně o přežití, a to obzvláště v oblasti vzdělávání, kolem níž se řada těchto šarvátek odehrává. Český čtenář by si možná přál starosti svých amerických geo-souputníků na svou hlavu, ale asi by si neměl připadat tak povýšený. Zadáme-li do českých internetových vyhledávačů Seznam a Centrum „teorie evoluce" objeví se jako první odkaz na pomýlený článek politologa Peheho, který obsahuje nesmyslné výroky jako „Není prostě jasné, v čem je darwinistická teorie ‚vědečtější' nebo méně náboženštější, než je teorie inteligentního plánu." Jestli se Dawkins a Collins v něčem zcela oprávněně shodnou tak je to v tom, že teorie inteligentního designu je na pomyslné škále ‚vědeckosti' hluboko v mínusu. Collins ji označuje za teorii „boha mezer", ale filozofka Barbara Forrest přesvědčivě ukázala, že se jedná o cílenou snahu náboženské pravice dostat do škol skrytě kreacionismus (název její knihy: Intelegintní design: Trojský kůň kreacionismu) a luteránský soudce John Edward Jones (jmenovaný prezidentem Bushem) z výše zmíněného doverského přelíčení s ní víceméně souhlasil.

Argumenty nového ateismu lze těžko vyvracet racionálně a většina pokusů o něco podobného končí trapným neúspěchem. Jeho zdaleka největším problémem se zdá být „image". V tomto je podobný feminismu, k němuž se zdráhají hlásit mnozí, kteří s ním sdílejí politické přesvědčení. V Evropě, kde se americký neoklerikalismus většinou nebere vážně a nad Bushovými vyznáními víry se rozpačitě krčí rameny, se neomalený útok na náboženství považuje za nevkusné kopání do mrtvoly. V Americe, kde tři čtvrtiny populace věří v posmrtný život, jsou ateisté často považováni za nebezpečné živly, podvracející základy země, která samu sebe považuje za křesťanštější než Vatikán. Proto si také autoři neoateistických knih nikterak neberou servítky. Stačí se jen podívat na názvy jejich knih: Bůh není skvělý: Jak náboženství otravuje všechno na světě (Hitchens), Probouzení se z omámení: Náboženství jako přirozený jev (Dennett), Konec víry: Náboženství, terorismus a budoucnost racionality (Harris). Dokonce i nová přezdívka, kterou si sami pro sebe vymysleli „Chytří" (The-Brights.net), jaksi naznačuje, že všichni ostatní jsou „Hloupí". Nechtějí se ale smířit s tím, že náboženství má nárok na intelektuální toleranci. Nejde jim o to jej zakazovat (Dawkins se zastává výuky biblických příběhů v hodinách literatury), ale chtějí mít možnost napadat jeho kredibilitu jako alternativu k poznávání světa a jeho teze, že náboženství je předpokladem morálního života a duševního sebenaplnění. Dawkins se ptá těch, kteří napadají ateismus jako kyselinu podhlodávající morální základy společnosti, jestli opravdu chtějí mít založeno mravní chování na strachu z odplatu žárlivého Boha. Poukazuje obzvláště na podivné priority starozákoního desatera, které plýtvá první tři přikázání na ochranu božího jména a exkluzivity a vraždu, smilstvo, krádež a lež odtlačuje až na místa pátá, šestá, sedmá a osmá. Není proto divu, že je celá řada devotních křesťanů, kteří nejsou schopni desatero odříkat (včetně jednoho Amerického kongresmena, který se zasazoval o jejich vyvěšení ve veřejných budovách) nebo najít jeho text v bibli (Exodus 20:2-14, Deuteronomium 5: 6-18). Harris dokonce ve svém Dopisu křesťanskému národu poukazuje na statistiky vyšší zločinnosti v konzervativních okrscích, kde má křesťanská pravice největší vliv. Naše ateistické Česko je ostatně zajímavým dokladem toho, že všeobecné nezakotvení ve víře nevede k nespoutanému chaosu a nadměrné zločinnosti. Důvodem je pro to, tvrdí Dawkins i jiní, tradiční spojení ateistického přesvědčení s humanismem. Zajímavé je zde jejich odlišný postoj humanistického ateismu a křesťanství k osobě Ježíše. Zatímco mnoho humanistů (byť ne všichni) jej považuje za důležitého morálního myslitele, jehož je možné následovat i bez víry ve zbytek Bible, Collins cituje C. S. Lewise, že pokud Ježíš opravdu nebyl synem Boha, je těžko jeho výroky vidět jinak než jako blouznění šílence. Z ateismu podle Dawkinse nutně nevyplývá ani duševní ochuzení. Věda a racionalita mohou vést ke stejnému osobnímu uspokojení a požitku z ohromující krásy světa, stejně jako znalost struktury verše nutně nevede k ochuzení požitku z básně. Stejně tak není nutně vidět evolucionistické vysvětlení morálního chování jako něco snižujícího výkony lidského altruismu. Dokonce by se dalo říct, že Collinsova konverze v tváři krizi a utrpení, je poněkud podezřelá. Proč nebyl schopen nalézt Boha v laboratoři?

Argumentační vášeň nových ateistů vede k nejčastější výtce proti nim, tj. že se jejich snahy nápadně podobají náboženství. To je ale poměrně triviální srovnání, proti němuž se Dawkins oprávněně ohrazuje. Takové nařčení podle něj zaměňuje zanícení se zaslepením a věda je podle něj velice ochotna odhodit vše, čemu dnes věří, pokud se proti tomu předloží nepřekonatelné důkazy. Přestože pravdomilnost vědy vidí poněkud růžově, hledat zde podobnost náboženství s vědou vede k přílišnému zjednodušení. Co zde ale najít lze je klíč k celé debatě. Její problém spočívá v tom, že zcela pomíjí společenskou dimenzi víry a soustředí se na osobní racionalitu nebo víru v osobního Boha. Není tak schopna odlišit víru od důvěry. Jak věda, tak sdílená víra potřebují ke svému fungování důvěru. A víra v něco konkrétního se často stává základem důvěry. Experimentálním výsledkům vědce, který propaguje kreacionismus, budou ostatní odborníci věřit mnohem méně, než výsledkům Dawkinse. Zrovna tak kněz, který nabádá své ovečky, aby se navzájem milovali a zároveň trvá na tom, že Bůh je jen taková alegorie, asi nebude příliš důvěrohodný. Toto je samozřejmě mnohem důležitější pro laiky, kteří nemají prostředky nezávisle ohodnotit obsah jednotlivých výroků. Místo ‚Odkud se bere víra' bychom se měli ptát, odkud se bere důvěra. Proč věříme vědcům? Proč věříme vykladačům Písma? A zde se vědecký ateismus setkává s fundamentalistickým teismem. Není schopen si představit konsistentní důvěru k lidem, kteří nejsou schopni věřit jeho doktríně jako celku. Proto také Dawkins a další sice oprávně odmítají nařčení z toho, že z všeobecného ateismu nutně plyne morální marasmus a zhroucení celospolečenských zábran. Mylně ale předpokládají, že z víry nutně plyne irracionalita a nevědeckost. Nejsou schopni připustit, že je možný vědecký pokrok bez všeobecného racionálního ateismu, podporovaného výukou vědy bez věroučných omezení (Newton byl alchemista a křesťan více než filozof, matematik a fyzik.) Amerika je ale tradičně nábožnou zemí (Voskovec a Werich místo ateismu raději předstírali, že náleží do podivné sekty, která nechodí do kostela). Přesto to nijak nezabránilo americkému vědeckému pokroku, vynálezu internetu, cestě na měsíc, apod. Dokonce si lze představit i to, že všeobecná výuka inteligentního designu na středních školách, přestože je to nevědecký podvodný paskvil, by nijak nutně neuškodila odborné teorii evoluce. Obzvlášť podíváme-li se na nesmysly, které si o teorii evoluce myslí celá řada vzdělaných ateistů a zastánců vědy. Řada předpokladů nových ateistů o společenské prospěšnosti vědeckého světového názoru je založena na stejně nepodložených obrazech sociální kauzality jako náboženské předpoklady o škůdném vlivu bezbožnosti, které si svou povahou nejsou nepodoné sympatetické magii. (Přitom právě zde je možné si klást velice zajímavé otázky o fungování lidských skupin.) Podobné jsou také jejich rétorické nástroje. Oba tábory poukazují na příklady konverze (věřící vědci oproti ateistickým kněžím), historickou zločinost zastánců (Stalin, Hitler oproti křížovým válkám a upalováním čarodějnic) a současnou morálku zastánců svých postojů (zdá se, že všichni dostávají sprosté a výhrůžné dopisy od některých svých odpůrců). Společné mají oba také příkré odmítání multikulturalismu byť z různých důvodů. Co se týče intelektuálního obsahu toho věda a náboženství nemají mnoho společného. Jako společenské jevy jsou si ale mnohem podobnější, než by se jim líbilo. Jak Dawkins, tak Collins napsali svým způsobem apologetické texty, protože oba musí své postoje v jistých společenských kontextech obhajovat. Dawkins hovoří o psychologických traumatech nových ateistů, kteří se nemají se svou nevírou komu svěřit. Collins zase často čelí nepochopení a nafoukané schovívavosti kolegů. Dawkins vítězí v racionální argumentaci a Collins v osvícené smířlivosti.

Pozoruhodné na celé debatě o novém ateismu je ale to, jak málo nového přináší. Bez znalosti jejího společenského a politického kontextu se zdá o méně víc než přežvykování argumentů dávno strávených. Samotný její cyklický návrat je ale zajímavý jako přirozený společenský jev. Evidentně je to diskuze, kterou si musíme každých pár desetiletí znovu projít.