Jak neměřit člověka

aneb dějiny vědeckého rasismu od S. J. Goulda

Věda je mocná čarodějka. Mávnutím kouzelné Petrieho misky zmizely mnohé zákeřné choroby a svět, který kdysi nebylo možné obejít ani za sedmdesát dní, se scvrkl na čtyřiadvacet hodin. Díky vědě se díváme na televizi, jíme jogurt a pijeme pivo z plechovky. Prostě jsme si za těch pár set let na tu holku tak nějak zvykli. Zejména posledních pět desetiletí bylo ve znamení bílých plášťů a ohryzaných tužek. Počítače tomu nasadili korunu a je tu informační věk. Věda se ukázala býti mocným nástrojem, stejně jako havran rozbíjí kamenem vajíčka, rozlouskl člověk pomocí vědy nejeden zapeklitý oříšek. Jenže má to všechno háček. Oslněni jejími úspěchy zvykli jsme si vědě bezmezně důvěřovat a změť písmen před a za jménem posvětí jakýkoli nesmysl. Říkáme věda, myslíme věda, jenže ve skutečnosti jsou za tím vším vědci. Lidé hodní úcty a obdivu, ale také lidé kteří se musí starat o svá těla a duše jako všichni ostatní.

„Kritizuji mýtus, že věda je sama o sobě objektivní, a zdůrazňuji, že ji lze správně provozovat jen a jen tehdy, když se vědci vymaní z omezení své kultury a nahlédnou svět, jaký opravdu je. ... Biologie musí být chápána jako sociální jev, odvážné lidské podnikání, a ne jako práce robotů naprogramovaných k shromažďování čistých informací," (s. 47) říká Stephen Jay Gould (čti guld) ve své knize Jak neměřit člověka a pokračuje nesčetnými příklady z biologie, které ukazují jak pevná je často víra. Gouldovo téma je zneužití testů inteligence k politickým i čistě osobním účelům.

„Málokterá tragédie může být větší než utlačovaný život, málokterá nespravedlnost hlubší než upření možnosti plně žít nebo dokonce jen doufat." (s. 54)

Důležité je si uvědomit, že Gould testy IQ neodsuzuje. Bez pochyby mají výsledky značnou vypovídací hodnotu o mentálních schopnostech člověka. Pouze jim upírá všemoc. V tom není samozřejmě sám. Mnoho psychologů ukazuje na nespolehlivost jediného čísla pro definici celého člověka. Nedávný rozruch kolem tzv. emoční inteligence nasvědčuje jak závažné je to téma. Gouldova síla spočívá v pohledu na test jako odpovědi na společenskou objednávku. Ukazuje na počátky testování IQ u Francouze Alfreda Bineta, který se snažil identifikovat žáky potřebující zvláštní pomoc ve vyučování. V originálním provedení byly tyto testy aplikované individuálně vyškoleným odborníkem. Gould poté odhaluje důležitou změnu, která nastala, když se testování v USA začalo aplikovat ve velkém pomocí standardizovaných testů, které nakonec vedly ke změnám v Amerických imigračních předpisech a kvótách na přistěhovalectví z mnoha zemí. Naprosto nepřípustné jsou podle něho použití testů, kdy se pomocí nich odfiltrují „méněcennější" žáci nebo osoby, aby se s nimi nemuselo ztrácet mnoho času. Podle Goulda nejenže neexistuje důkaz o dědičnosti IQ, ale dokonce je velice pravděpodobné, že IQ nezůstává stejné ani v průběhu života jednoho člověka. Ještě podezřelejší jsou teze podle nichž určité rasy mají inherentně nižší IQ než jiné.

Gould popisuje cestu vědeckého rasismu od Linného až po soudobé propagátory Gaussovy křivky. Je zajímavé se podívat jaké názory vlastně měli i takoví dodnes oslavovaní liberálové své doby jako Charles Darwin, Benjamin Franklin nebo Wilhem Humboldt. Gould je neodsuzuje, ale vysvětluje, jak se v jejich názorech odrážela jejich doba. Jejich velikost pro něj spočívala v překročení svých hranic spíše než v uceleném pokrokovém názoru.

Celé téma společenské ukotvenosti vědy zní možná poněkud marxisticky mnohým post-totalitním uším, ale vůbec to tak není. Jde o zásadní otázku, kterou si musíme položit při posuzování výsledků velkých objevů, ať už jde o biologii nebo jakoukoli jinou humanitní disciplínu. Gould důležitost těchto otázek jen dvakrát červeně podtrhuje. Zájemcům o vliv společenského přesvědčení na interpretaci biologických pozorování a úsudků na nich založených doporučuji vynikající knihu Dějiny biologického myšlení od Stanislava Komárka. Pro abstraktnější vědy se podobnými problémy zabýval Petr Vopěnka ve svých Rozpravách s geometrií.

Samozřejmě, že kniha byla hodnocena i mnohem kritičtěji. S některými ohlasy se ostatně vypořádává autor v předmluvě. Někteří kritici poukazovali na to, že jeho pojetí faktorové analýzy je neúplné a opomíjející některé nové postupy. Jiní zpochybňovali důslednost jeho argumentů z pohledu objektivity. Je proto třeba udržet si otevřenou mysl. Stephen Jay Gould píše podmanivým a přesvědčivým stylem, takže mu čtenář rád odpustí drobné prohřešky v důslednosti. V každém případě, přínos jeho knihy tkví v něčem jiném. Jeho výtvor by měl být čten všemi, kteří mají zájem o „exaktní" vědy, jako zdroj inspirace a podnětů k zamyšlení.

Pro koho je tedy Gould doporučeným čtením? Prakticky pro každého, protože jeho téma se dotýká nás všech. Páni biologové, psychologové, matematici i filozofové vědy neopovažte se ji opomenout, protože je o vás. Kupodivu Gouldovi kolezi paleontologové v ní najdou asi málo zajímavého pro svůj obor, ale mnoho důležitého pro pohled na svět. Výčtem všech logií a sofií však tento seznam nekončí. Naprosto povinně by si měli knihu přečíst a dělat si podrobné zápisky vládní úředníci, kteří mají na starosti otázky menšin. Snad se konečně pozastaví nad vládou sankcionovaným rasismem zvláštních škol a otevřeným separacionismem. Pedagogové na všech úrovních by rozhodně neměli Goulda zanedbat. Obzvláště důležité je tuto knihu číst ve světle snah zavést standardizované testy pro žáky středních škol. Takové testy budou bezpochyby užitečné, ale čtenář Gouldovy knihy by se mohl vyvarovat mnohých hrubých chyb při jejich aplikaci. Nakonec by se do knihy měli ponořit všichni, kdo mají v oblibě literaturu faktu nejvyšší kvality.

Čtenáře potěší také výborný překlad Antona Markoše, který ač sám odborníkem v biologii se nenechal strhnout do přílišných terminologických hrátek. V důsledku toho je jazyk knihy naprosto ve shodě s jejím duchem a čte se velice dobře. I knihařsky je kniha vyrobená docela pěkně, až na odbytou vazbu, kterou však vyvažuje velice vkusně vyvedená obálka.

Každé nakladatelství občas šlápne vedle a vydá knihu, kterou by se mělo zabývat Ministerstvo životního prostředí za plýtvání papíru. Knihou Jak neměřit člověka se ovšem nakladatelství Lidové noviny strefilo přímo do černého. Už dlouho jsem si nepřečetl nějaké dílo s takovým zájmem a neodložil svazek s tak dobrým pocitem jako v tomto případě. Prostě je to kniha, která by neměla chybět na poličkách humanistů ani rasistů.

Jak neměřit člověka: Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence, Stephen Jay Gould, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, cena 245 Kč, 431 s., pevná vazba.