Published in Lidové noviny, c. 2017. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Na počátku bylo zrní, Obilnina je základ státu nebo Za vším hledej zrnu. Tak nějak by se také mohla jmenovat nejnovější kniha známého (byť do češtiny kupodivu nepřeloženého) antropologa James C Scotta. Již sám název je mnohonásobná slovní hříčka: Against the grain znamená jak „proti zrnu" tak „proti srsti" ale ze všeho nejvhodnější je překlad „na pozadí zrna". Před takovou kulisou se totiž podle Scotta, který zde shrnuje interpretace archeologických a historických zkoumání posledních třiceti let, odehrávala dramata ranných států, které stály u toho, co my si dnes přisvojujeme jako kolébku civilizace. Scott ale ukazuje že spojitost bodů, které tak rádi vymezujeme na nekonečné přímce pokroku, od pyramid, přes akvadukty, parní stroj až po internet, je velice iluzorní. Dějiny psané z pohledu státních útvarů, které podle Scotta hrály až do začátku sedmnáctého století jen okrajovou roli v životě převážné většiny světové populace, jsou dějinami mezer.
Scott ale začíná již dříve a to u vzniku toho, čemu říká neolitický agrární komplex, který má své kořeny před dvanácti tisíci let na dnešním předním východě v plodných aluviálních zeminách podél toků spolehlivých řek. Scott vychází z otázky proč vzniklo usedlé zemědělství. Bajce o vzniku zemědělství, kterou si vyprávíme v hodinách dějepisu už nikdo nevěří. Nedává totiž smysl. Porovnání kvality života usedlých zemědělců s kočovnými nebo polo usedlými sběrači a lovci totiž ukazuje značné výhody pro kočovníky. Sběr a lov nezaberou ani zdaleka tolik času a bedra lámajícího úsilí jako zemědělství. Hlavně ale neznamenají nejistou existenci, kterou vykreslují pohádky o lovcích mamutů. Naopak. Živobytí sběračů je více diversifikované než investiční portfolia walstreetských bankéřů. Jejich zdroje potravy jsou hojné a různorodé a jsou mnohem lépe schopni čelit sezónním i ročním výkyvům než zemědělci, kteří své přežití sázeli na kartu úrodnosti několika plodin. Spolu s cílenou usedlou domestikací obilnin a domácích zvířat navíc také došlo k nechtěné domestikaci havěti a plevele, kteří se velice rádi přiživili na práci usedlíků. Co ale bylo horší byla domestikace akutních i chronických infekčních chorob, které se vyšlechtily v ekologické nice soužití člověka a domácí zvěře. Je dokonce možné, že i endemická malárie je výsledkem procesu formování krajiny kolem lidských usedlostí. Nemocemi Scott vysvětluje i to, že od roku 10 tisíc do roku 5 tisíc téměř vůbec nevzrostla populace, přestože zemědělství dává jejímu růstu základní předpoklady.
Kočovníci a polo-usedlíci měli mnoho výhod a jejich styl života často zahrnoval i pěstování vyšlechtěných rostlin. Někdy třeba i jen pro rituální potřeby jako například rýže domestikovaná v bohatých pralesech Bornea. Po mnoho tisíciletí proto zůstalo zemědělství jen jedním z mnoha možných způsobů živobytí z nichž si obyvatelé plodných krajů předního východu a později i povodí Žluté řeky v Číně mohli podle potřeby vybírat. Usedlíci se stávali kočovníky a naopak pravděpodobně i v rámci jedné generace. Scott zde navazuje na moderní archeologii ale i klasickou antropologii, která o iluzi tvrdého života sběračů a lovců pochybovala již od práce Marshalla Sahlinse v šedesátých letech.
Usedlé zemědělství dalo povstat také dalšímu parazitickému organizmu. Státu. Je pozoruhodné, že velmi pokročilé agrární komplexy mohly existovaly po mnoho tisíciletí bez přítomnosti státu. Lokální irigační projekty je možné provést i bez zapřažení úředního šimla. První státy se ale začaly objevovat na konci čtvrtého tisíciletí a z pohledu jejich poddaných lze jen těžko hovořit o vylepšení. Dějiny toho, čemu říkáme civilizace jsou psány státy. A to hlavně státy, které tesaly do kamene nebo ryly do vypálené hlíny. Naše dějiny jsou částečně divinami nad zázraky architektonických výdobytků. Pyramid, zikkuratů a ochranných zdí, které po sobě zanechají snadno obdivovatelné stopy. My se pak toužíme vyrovnat velikosti našich předků ve výdobytcích lidského ducha osvobozeného od pout denního pídění se po koříncích a nejistém úlovku. Snadno se proto zapomíná, že tato svoboda ducha byla vykoupena nesvobodou tisíců těl. Ranné státy totiž podle Scotta a mnoha dalších historiků přispěly hlavně vylepšením technologií těžby z nesvobodných usedlých zemědělců.
Zásadním vynálezem státu byla jedinečná vlastnost zrní. Zdanitelnost. Na rozdíl od mnoha jiných plodin, které usedlíci pěstují, mají obilniny jen jednu sklizeň, rostou na povrchu a jejich plody jsou jak kaloricky hutné, tak přenositelné a skladovatelné. Proto, jak Scott říká, existovaly jen obilninové státy a ne banánové nebo tapiokové státy. Dokonce i skladovatelné brambory hrály oproti kukuřičnému zrnu jen poměrně malou roli v daňové základně Inků, protože jejich hlavní plod klidně může přežít schovaný pod zemí a není proto tak snadno zdanitelný. Vůz nebo nůše plné zrní jsou také mnohem kaloricky hodnotnější než stejné míry plné brambor.
Ruku v ruce se systémem daní šly radikální inovace v typech nesvobody. Státy rozhodně nevynalezly instituci otroctví nebo poddanosti, ale podařilo se jim je provozovat ve velkém. Základem ranného státu sice bylo zrní, ale pro jeho produkci bylo nutné čím dál tím více lidí. Lidí, které tyto státy nezískávaly jen plodností, ale hlavně lovem a nákupem. Války ranných států měly proto za účel častěji získání kořisti a otroků než území. A velkolepé zdi divů světa měly zrovna tak za úkol zabránit uprchlíkům znovu nabýt svobody jako nájezdníkům dobýt se kořisti.
Nesmíme se nechat zmást nepoměrně hlubokou stopou, kterou po sobě státy zanechávají v dějepisných análech. Jeden z prvních antropologů, kteří na to upozornili byl Eric Wolf knihou „Evropa a lidé bez dějin". Wolf se ale hlavně soustředil na mylně opomíjené mimostátní aktéry, Scott navíc poukazuje na neuvěřitelnou křehkost a prostupnost instituce státu až do velmi nedávné doby. Nejenže většina populace minimálně do roku 1600 nežila pod kontrolou státu, státy se pravidelně rozpadaly a musely neustále čelit vnitřním i vnějším tlakům. Poslední doba zaznamenala rozsáhlý zájem o příčiny a následky kolapsu státu, ale většina těchto studií se zabývá dopadem na aparát státu. Scott navazuje na práci badatelů jako Norman Yoffee, kteří upozorňují, že doby temna často znamenaly spíše dobu pomlčení úředních záznamů, ale pro bývalé poddané se kvalita života často zlepšila. Nebylo tomu ale vždy. Jedním ze zásadních tlaků na integritu státu byly epidemie, které působily rozpad populace, která na ně hlavně reagovala úprkem. Pro přeživší se ale často otevřely nové možnosti.
Dalším známým příspěvkem k pádu států byly externí nájezdy. Ale ani zde není situace zcela jednoznačná. Mezi státy a kočovníky na jejich periferii vždy existovala značná míra symbiózy. Na jednu stranu byly usedlé státy pro kočovníky jedním z revírů pro lov a sběr. Na druhou ale byly ideálními partnery. Státy se s nimi proto vypořádávaly různě. Většinou formou úplatku nebo platbou za služby a zboží. Cézarovy slavné války proti Germánům byly spíše výjimkou, a i ony narazily na hranice pěstovatelnosti zrní. Scott hovoří o zlatém věku barbarů, jejichž pospolitosti fungovaly jako obchodníci, nájemní vojáci i lovci otroků pro státy. Barbarské civilizační celky nebyly jen důvodem pádu států, ale jejich existence byla se státy úzce spojena. Pád států často také znamenal úpadek slávy s ním spojených „barbarů". Padá tak i další opodstatnění existence státu v ranné době, jako ochrana proti nájezdníkům. Stejně jako neolitický agrární komplex dal povstat domestikaci parazitů, dal stát povstat existenci lovců a sběračů výdobytků usedlých států.
Scott nás pobízí k nové četbě mezi řádky dějin. Jak snadno se necháme zlákat pozlátkem písma a kamenných struktur a už si ani neuvědomíme, že jejich existence je výjimkou a ne pravidlem lidské dějinné zkušenosti. Scott tak pokračuje v projektu, který definuje celou jeho významnou kariéru studia státu z nezvyklých úhlů pohledu. Z nich je asi nejznámější kniha „Očima státu" (Seeing Like a State), v níž ukazuje na příkladech různých projektů vysokého modernismu 20. století, jak zjednodušující pohled státního aparátu může přehlédnout složitost skutečné lidské existence s tragickými následky. Nestátními celky se pak zabýval v knize „Jak si nenechat vládnout" (The Art of Not Being Governed) a i názvy dalších publikací jasně naznačují jeho zájem „Zbraně bezmocných: Formy odporu rolníků" a jeho pokračování „Nadvláda a umění odporu" a také „Opatrná chvála anarchismu".
Pokud bychom mohli Scotta v něčem kritizovat byla by to zdánlivá romantizace prostého svébytného života mimo dosah státu. V jeho díle je ale mnoho okamžiků z nichž je jasné, že on sám by se s klasickou Russeauvskou romantizací neztotožnil. Jeho cílem není ale popsat omezení života v úzce spojených nezávislých komunitách, ale vymezit mantinely státnosti.
Jeho poslední kniha tak končí tak trochu bez závěru a je na nás zamyslet se nad její relevancí pro dnešek. Scottův zájem končí tam, kde začíná vykvétat moderní svět z kořínků národnostních států, střelného prachu a postupné mechanizace. Přestože to není tak jasné z tradiční historiografie, bylo to až s počátkem sedmnáctého století, kdy mobilita a bojovnost stepních kočovníků přestávala stačit rekrutským armádám. Ale i tak proces státní totalizace postupoval nerovnoměrně a pomalu a dnešní podoby dosáhl až v druhé polovině devatenáctého století. Teprve v posledním století s příchodem letu zmizela ze země poslední zcela tajuplná místa, o nichž jsme schopni říci jen to, že v nich žijí lvi.
Pro poddané ranného státu bylo jeho zhroucení často požehnáním a znamenalo mnohem více svobody a prosperity. Nesmíme si ale zapřít, že průmyslová revoluce devatenáctého století a medikálně hygienická revoluce století dvacátého tento kalkul zcela změnily. Díky první revoluci je možné čím dál více těžké práce přenechat strojům a díky druhé je možné žít dostatečně dlouho, si jejich výtvory užít. A s nimi spojená revoluce zemědělská nám umožňuje se vyhnout apokalyptickým hladomorům. Není proto obtížné si představit, že kolaps státního aparátu, který celý systém udržuje v jakési rovnováze by znamenal radikální zhoršení životní situace i těch nejchudších, kteří v předchozích dobách měli z rozpadu státního aparátu spíše užitek.
Rozhodně by byla velká chyba se považovat za přímé dědice ranných států přes jejich nepopíratelnou velkolepost. Musíme si ale také na pozadí srovnání s nimi uvědomit, v jak jedinečné situaci se většina země ocitá dnes. Totalitní povaha dnešního státu znamená to, že jeho kolaps nebo i jen oslabení představuje humanitární katastrofu. Dnešní státy musí řešit zcela jiné existenční problémy než jejich předchůdci a zatím to dělají budováním monolitních systémů řízení a kontroly. Stát, jak ho známe dnes, neexistuje ještě ani sto let. Je to instituce nesmírně pevná, ale zároveň křehká. Jestli nás Scottovy hluboké dějiny ranných států mají co naučit, je to, že nic z toho, jak jsme si uspořádali svou civilizaci není samozřejmé ani nevyhnutelné. I my musíme čelit vnitřním a vnějším tlakům. Na rozdíl od třetího tisíciletí před naším letopočtem, ale nemáme kam uprchnout. Žijeme za Berlínskou zdí moderního životního stylu, ale na její druhé straně nás nic neláká. Není to radostné ani optimistické uvědomění, ale zdá se, že naši civilizaci budeme muset chránit ne před kočovnými nájezdníky, ale spíš sami před sebou.