Vládci významu a formy I.: Význam

„Všude jsou tu medvědi, pošlete pomoc." zněla první textová zpráva, kterou kdy poslala matka Kanaďanky Amber McArthur. To je docela dobrý vtip, myslely její děti. Ale když se pak do kanadské divočiny nemohly dovolat, začaly si dělat starosti a dokonce i volaly na policii, jestli někdo nehlásil medvědy snědenou dobrodružnou důchodkyni. Jak interpretovat takovou větu bez jakéhokoli kontextu. Medvědi turisty v kandadské Albertě opravdu občas jedí a v novinách se nezřídka objevují zprávy jak ten či ona byli zachráněni včasným odesláním SMS. Na druhou stranu, Maminka často žertuje, a pravděpodobnost, že by se plánovaná první SMSka jejího života odehrála ve stejnou dobu jako útok medvěda je nízká. Samotná formulace má žertovný nádech, ale bez toho, čemu sociolog konverzace Emanuel Schegloff říká konverzační oprava, nepřekvapí, že se příbuzní začali opravdu strachovat.

S podobnou odezvou se setkal Paul Chambers, když si svou frustraci s místním letištěm u anglického Doncastru vylil na Twitteru. Policie mu vyrazila dveře bytu, odtáhla ho na celodenní výslech a zabavila veškerou výpočetní techniku. Jeho zpráva, která ač veřejně dostupná byla mířena jeho přítelkyni na Twitteru zněla asi takto: „Kurnik. Robin Hood Airport už je zase zavřenej. Máte tejden nato to dát do kupy nebo to tam vyhodim do povětří." (Podobné zprávy se nejen těžko interpretují ale také těžko překládají.)

Pracovník letové kontroly si tweetu všiml, když si ve volném čase hledal něco na internetu. Nikdo tuto zprávu nepovažoval za skutečnou hrozbu dokud se místní policie a prosekutor nerozhodli z Chamberse udělat výstražný příklad. Nebo si možná jako první uvědomili, jak nebezpečný jeho čin skutečně je. Poslali ho k soudu, kde dostal pokutu tisíce liber a soudních nákladů. Dohromady tedy přibližně ekvivalent dvou měsíců platu, což sice není na první pohled tak moc, i když pro Chamberse, kterého mezitím kvůli tomu vyhodili z práce jistě ne až tak málo. Skutečný poprask ale způsobilo až jeho odvolací řízení, kdy krajská soudkyně Jacqueline Davies prohlásila, že slova jeho zprávy „mluví sama za sebe", a rozsudek potvrdila. Reakce internetové společenství byla okamžitá. Slavný komik a herec Stephen Fry nabídl, že pokutu zaplatí sám a k jeho gestu se připojila celá řada dalších. Druhý den se na Twitteru objevily tisíce zpráv se opakující slova Chambersova původního tweetu se značkou #iamspartacus neboli já jsem Spartakus s aluzí na film z roku 1960, v němž římští otroci prohlašují, že jsou Spartakus jako gesto vzdoru. I rozpoutala se debata veliká a předvídatelná o svobodě slova.

Nejzajímavější příspěvek se však objevil na blogu Společnosti lingvistické antropologie, kde antropolog P. Kerim Friedman poznamenal, že tento případ hezky ilustruje skutečnost, že „ne každý má stejný podíl na rozhodování o významu slov." Co tím měl na mysli? Jak se tedy rozhodujeme o tom, kdo rozhodne, co jaký výrok znamená? O významu převážně rozhodují ti, kdo mají moc. Tato moc může být fyzická nebo symbolická, a nejčastěji obojí, jako v případě policie, soudců a šéfů zločineckých organizací. S touto nerovnoprávností se nesetkáváme jen v politickém kontextu ale také v každodenním životě. Představme si situaci, když se vás někdo silnější ve školní jídelně zeptá „Na co čumíš?" Ve snaze se vymotat z nebezpečí ze sebe vykoktáte „Na nic..." jen abyste se dočkali odpovědi „Kdo je u tebe nic?" Význam vašich slov, který jste dosud považovali za univerzálně platný a bezrozporný vám je na jednou utržen od úst a víte, že najednou, cokoli řeknete, může být reinterpretováno podle rozmaru silnějšího. Význam slov, o němž jste dosud podvědomě předpokládali, že patří všem, je vám najednou vyvlastněn a řeč, která doposud měla něco společného s vaší osobností, najedou postrádá jakýkoli smysl. Popisy výslechů StB vystihují tuto situaci stejně dobře jako Kafkovy romány, záznamy manželských hádek nebo rozhovory žáků se sokraticky se tázajícími učiteli. V každé dané situaci je někdo, kdo bude mít, když na to přijde, větší moc nad rozhodováním se o významu.

Co ale význam slov jako takový? Není prostě něco, co je součástí jazyka, jako takového? Jazyka, který je nám všem vlastní? Význam slov jako stůl, silnice, ale, na, nebo malý? Jenže zdánlivá univerzálnost a bezrozpornost podobných slov má své meze. Slova svého skutečného významu nabývají až v kontextu svého vyřčení. Do té doby jsou jen schématy, kolonkami na formuláři, čekajícími na své vyplnění. Jsou naším společným vlastnictvím je do té míry, pokud na výrocích, jejichž jsou součástí nezáleží. Když se podíváme na dějiny mnoha slov, zjistíme, že jejich dnešní „význam" je výsledkem mocenského sporu. Sociolingvista William Labov dokonce ukázal, že i výslovnost jednotlivých hlásek se stává předmětem třídního boje. A ti, kdo jsou u moci, rozhodují o tom, co znamenají slova, věty i jejich kontexty a následky.

Co na tom, že pro většinu lidí jsou výroky soudkyně Davies nesrovnatelné s jejich jazykovou zkušeností. Jí patří poslední slovo. Není pravda, že Chambersův výrok „mluví sám za sebe". V tomto okamžiku za něj mluví Jacqueline Davies. A ona jednoznačně lže, když říká, že jeho slova jsou „samořejmě výhrůžná" protože byla vyslovena „v době zásadní hrozby bezpečí naší země." Jejich výhrůžnost není zřejmá sama o sobě. Vždy je potřeba někoho, kdo je vloží do správného kontextu, v němž je možné je tak interpretovat. Soudkyně zde Chambersovi ukradla nejen význam ale i kontext, ve kterém svůj tweet odeslal. Vzala mu právo na soukromý kontext a vnutila jemu i celému světu kontext globální, který sám povstal z mocenského diskurzu. Jinými slovy říká nám všem, nezáleží na tom, jak si zkonstruujete svůj kontext a následný význam v okamžiku promluvy. Když na to přijde, rozhodnu o tom, co jste museli mít na mysli, já.

Jako v tolika věcích, i za tohle může filozofie, která si dvou tisíciletou propagandou přivlastnila právo vyslovovat se k podstatě významu. A význam, je podle filozofie vlastností slov, a když uplatníme racionální přístup, tak se ho můžeme dobrat. A kdo je racionálnější než soudce či soudkyně? Proto nutíme právníky studovat filozofii a logiku a pak jim klidně delegujeme právo rozhodovat o našich životech. O významu toho ale ví antropologie mnohem víc než logika, která je sama jen jedním z mocenských nástrojů.

Antropologie ví, že o významu i o kontextu v němž se význam vytváří se neustále vyjednává, ať je to v konverzaci, kdy si kupujeme u pultu housky nebo žertujeme na Twitteru. Nemůžeme proto vinit policii, že se rozhodla podívat se na to, kdo Paul Chambers je, a zjistit jaký kontext je potřeba k interpretaci jeho tweetu uplatnit. I když jejich krobiánské metody, které na to použila, jsou odsouzení hodné. Ale rozhodně musíme vinit prosekutora, který se jednoznačné shledání krátkého vyšetřování rozhodl ignorovat, pro své mocenské a kariérní účely. A stejně odsouzení hodné jsou zaslepené výroky soudců na obou úrovních.

Aniž bychom si to uvědomovali, neustále si v běžné konverzaci dolaďujeme povahu kontextu. A ne vždy jsme úspěšní na první nebo i na druhý pokus. I děti paní MacArthur, která žertovala o medvědech, na čas znejistěli. Proto je nevhodné žertovat na letišti o bombách. Můžeme se smát bezpečnostním pracovníkům, že nemají smysl pro humor, když jim bodře odpovíme, že v zavazadlech až na těch pár bomb nic nebezpečného nemáme, ale zde podceňujeme úsilí, které interpretace kontextu vyžaduje. Pro nás je letištní pracovník někdo, s kým můžeme mít pocit skutečné konverzace. My jsme pro ně jen jedna z tisíců tváří, jejichž význam musí interpretovat během několika vteřin. Nám je náš kontext zřejmý. Pro ně je pídění se po našem významu jen další námahou. Nesmíme se proto divit, že si nás vezmou stranou a o našem skutečném úmyslu se pořádně přesvědčí. A můžeme i říct, že si zasloužíme trochu vystrašení a možná i malou pokutu. Ale Chambersův případ byl jiný. Jeho byl relativně soukromý a interpretovatelný s minimem úsilí. A proti symbolickému násilí, jímž mu byl upřen, bychom se měli neustále všichni hlasitě ohrazovat. „Já jsem Spartakus!"