Published in Lidové noviny. Text as published.
Dobrého řečníka je možné poznat podle toho, že je schopen pronášet obyčejná klišé a znít, jako kdyby jim věřil. Veliký řečník umí přesvědčit své posluchače, aby jeho klišé uvěřili sami. Obrovský řečník ale dokáže z obyčejných klišé vyždímat samotnou podstatu jejich popularity, jejich bytostnou pravdivost, za jejíž naplněním se vydá celá jedna generace. Bohužel není snadné v daném okamžiku poznat s jakým typem řečníka máme co do činění. A možná se to někdy nedozvíme nikdy. Nezbývá nám než doufat, že své domovy, svá srdce, i své činy otervíráme medovému hlasu toho správného člověka.
Jedno je jisté: Barack Hussein Obama je vynikající řečník. V roce 2004, byl jeho projev jediným světlým okamžikem jinak nesoustředného a nudného demokratické nominačního kongresu, na jehož konci stála porážka Johna Kerryho. Jeho slova „není nic takového jako liberální nebo konzervativní Amerika, jsou jen Spojené Státy Americké", která navíc mnohé ztrácí v překladu, je zcela obyčejné klišé, ale v kontextu celého projevu a za podpory kadence jeho hlasu, dokázalo přesvědčit posluchače, že na konci současných rozpolů zbývá naděje, že se svářejícím stranám podaří najít společné ideály. (Bohužel to ve většině v nich také vzbudilo dojem, že právě ty jejich ideály jsou ty, které by měly být všem společné.) A byla to vidina této budoucí naděje, která Obamu poslala v roce 2004 jako jen pátého černého američana do amerického Senátu, v roce kdy jinak demokraté volby na celé čáře prohrály. A byla to stejná vidina naděje, která z něj učinila prvního vážného černého kandidáta na úřad prezidenta Spojených států, a která motivovala přes dvěstě tisíc demokratů v Iowě, dvakrát více než před čtyřmi lety, aby přišli k primárním volbám, aby dali mu první vítězství a skutečnou naději na vítězství.
Co ale stojí za touto nadějí? Je možné Obamovi věřit, a jak bude vypadat situace, když prvotní nadšení vyprchá? Naštěstí Obama, stejně jako všichni ostatních letošní kandidáti, napsal knihu. Podle pořadu On The Media, je těchto kandidátských knih v současnosti na trhu 35 a Obama z nich napsal hned dvě. První, z roku 1995, se jmenuje Sny od mého otce a je o hledání identity Američana narozeného na Hawaii, jehož otec byl Keňan, matka z Kansasu, a který prožil několik ranných let v Jakartě s matkou a indonézským otčímem, aby se nakonec stal úspěšným právníkem vzdělaným na Harvardu, kde byl první černým prezidentem prestižní publikace Harvard Law Review. Za audio verzi této knihy dostal v roce 2006 od hudebního průmyslu cenu Grammy.
Druhou a pro dnešek mnohem relevantnější knihu napsal po svém zvolení do senátu, ale ještě dlouho před tím, než mohl vážně začít pomýšlet na úřad prezidenta. Odvaha doufat: Myšlenky k novému nalezení amerického snu dosahuje stejné literární kvality, jako jeho projevy dosahují kvalit rétorických. Ukazuje ale také, že jeho ideály mají solidní intelektuální ale i emocionální základy. Jestliže byla jeho kniha první memoárem osobním, je Odvaha doufat memoárem politickým. Prolínají se v ní zamyšlení nad dilematy záležitostí státu s vinětami z jeho osobního života, a setkávání s voliči i s ostatními politky (včetně význačného nestora současného senátu, který se v padesátých letech zasazoval o prodloužení segregace na americkém jihu). Obama, lépe než kdo jiný, dokáže vystihnout osobní stránku politiky, od nutnosti doprošovat se příspěvků na volební kampaň až po problémy rodiného života. Tato kniha, které se prodalo téměř milión kusů a která na seznamu bestesellerů New York Times předběhla i Johna Grishama, ale není o slepé naději, která nám příslibem lepší budoucnosti dovolí zapomenout na problémy dneška (parafráze Obamových slov). Je o naději pragmatické. Obama si je vědom kompromisů, i neřešitelných dilemat, která na politika čekají, když se musí říci ano či ne složitému zákonu, který způsobí více užitku než škody jen o chlup. Ví, že občas je nutné vést rozhor s lidmi, jejichž ideály se nám příčí, protože jsou nakonec zase lidé. A co víc, dokáže nás přesvědčit, že je schopen se po důkladném zamyšlení rozhodnout. Co bychom si ještě mohli od kandidáta na nejdůležitější úřad současného světa přát?