Published in Lidové noviny, c. 2005. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
„Nový zákon jsem jako Žid sice celý nečetl, ale z toho co jsem slyšel, jsem usoudil, že kdybychom z Bible vystříhali veškeré pasáže, v nichž Ježíš mluví o chudých a o pomáhání těm nejmenším mezi námi, [...] získali bychom tím ideální schránku, ve které by se daly pašovat drogy pro Rushe Limbaugh." Tak zní jeden z vtipů v právě vyšlé knihy „Pravda (s vtipy)" komika, satirika a politického komentátora Ala Frankena. Je docela možné, že český čtenář, který se jako já nezabývá americkým kulturním a politickým životem, se narozdíl ode mě při přečtení těchto řádků nepoprská horkým nápojem. Je možné, že český čtenář nemá smysl pro humor, ale je mnohem pravděpodobnější, že český čtenář zcela oprávněně neví, kdo jsou Rush Limbaugh (raš limbó), ultrakonzervativní komentátor, který se nedávno po dlouhém mlčení přiznal k závislosti na drogách, a Al Franken, ultraliberální komik, který uvažuje o volební kampani do senátu, a co proti sobě mají. Je také velice pravděpodobné, že si nezasvěcený čtenář neuvědomí, že těchto několik slov není jen vtip, ale také výstřel. Výstřel v takzvaných „kulturních válkách", které se v USA po desetiletích okrajových šarvátek naplno rozpoutaly přibližně před deseti lety. Následující řádky tedy nejsou jen mým pokusem zprostředkovat českému publiku americký politický vtip, ale ukázat intelektuální a společenské pozadí politického rozhodování dnešní supervelmoci, které má jen těžko vyčíslitelný vliv na náš každodenní život. V Americe totiž probíhá intelektuální občanská válka mezi dvěma tábory: modrými a červenými státy, demokraty a republikány, levicí a pravicí, liberály a konzervativci, sekulárními humanisty a biblickými křesťany, homofily a homofoby. Je to lítý boj, o němž toho k vlastní škodě víme jen málo.
Pro některé tato válka začala hnutím za lidská práva začátkem padesátých let, pro jiné Novou Smlouvou o pokrizové rekonstrukci USA prezidenta Roosevelta v polovině let třicátých. Semínka její současné podoby ale zasela až porážka ultrakonzervativního kandidáta na prezidenta Barryho Goldwatera v roce 1964, kdy si pravice uvědomila, že se musí znovu ucházet o podporu celé Ameriky a levice se, jak ukázal americký levicový historik Alan Brinkley, mylně začala domnívat, že její pohled na svět, takzvaný ‚liberální konsensus', je jediná možná intelektuálně hodnotná ideologie. Po prvních třicet let se tedy spíše jednalo o partyzánskou válku několika málo jedinců proti nepříteli, který když si těchto útoků vůbec všiml, je rozhodně nebral vážně. Tento popis se může zdát podivný, když si uvědomíme, že ze sedmi prezidentských funkčních období, které do těchto let zapadají, jich bylo pět pod vládou republikánských prezidentů (Nixon/Ford 2x, Reagan 2x, Bush 1x vs. Johnson 1x a Carter 1x). Jenže během stejného období demokraté povětšinou měli pod kontrolou kongres a zcela vládli univerzitám a médiím. Tato nadvláda byla do značné míry ideová a soustředila se hlavně na lidská práva, sekularismus a pokračování Rooseveltovy Nové smlouvy spíše než na propagaci socialismu, jak ho známe z evropské politiky, například v podání britské labouristické strany sedmdesátých a osmdesátých let. Skutečná politická i informační moc liberálů byla sice iluzorní, ale jejich moc symbolická byla téměř absolutní. To vedlo k tomu, že konzervativně smýšlející intelektuálové nenacházeli místa na univerzitách a konzervativně (a často křesťansky) smýšlející občané nenacházeli svůj obraz v masových médiích. Být konzervativcem znamenalo intelektuální neserióznost a přináležitost k tupému davu často (ne vždy zcela neoprávněně) spojovaného s pověrčivostí, rasismem, homofobií a mnoha dalších společensky nepřípustných jevů. Za všechny poslouží příklad z filmu Woodyho Allena, kdy jeden ze synů typické newyorkské liberální rodiny byl zarytým republikánem jen do té doby, než mu byl odoperován nádor na mozku, po čemž se zase rád vrátil mezi liberály. Poučení: nikdo, kdo má zdravý rozum, nemůže souhlasit s názory konzervativců.
Konzervativní myšlení se tedy na dlouhá léta uchýlilo do soukromých nadací (think tank) jako například The American Enterprise Institute, intelektuálních publikací typu The National Review, ale také soukromých univerzit často s křesťanským zaměřením. V druhé polovině osmdesátých let, kdy se kulturní války začaly rozvíjet naplno (pravděpodobně poprvé byl tento termín použit v roce 1992) se do popředí dostal rozhlasový komentátor Rush Limbaugh, který dal i neintelektuálně zaměřeným konzervativním Američanům možnost vyslovit (jeho ústy) svůj názor na stav země. Od skromných začátků se jeho denní rozhlasový pořad vyšplhal na druhý nejpopulárnější ve Spojených státech a dnes ho poslouchá každý týden kolem dvaadvaceti milionů lidí. Rush si ve svém pořadu, který většinou lidé poslouchají na lokálních stanicích při jízdě autem, ale který se také vysílá vojákům v Iráku, nebere servítky. Události ve vězení Abu Graib například přirovnal k obyčejnému studentskému žertíku a řekl také „Co je dobré pro Al Kajdu, je dnes v této zemi také dobré pro Demokratickou stranu." Před několika lety se ale ukázalo, že místo servítků Limbaugh, který ve svých monolozích často vzývá osobní zodpovědnost sílu vůle a o smrti zpěváka Jerry Garcia řekl ‚Je to jenom další mrtvej feťák', bere drogy (přiznal, že se stal závislým na nezákonně obdržených prášcích proti bolesti a musel projít rehabilitací). Podobné invektivy, kterými se Limbaugh proslavil už na začátku své kariéry, vedly Frankena v roce 1996 k jeho první politické knize nazvané: „Rush Limbaugh je tlustý pitomec a další postřehy". Do jisté (ač nepřesné) míry by se dalo říci, že touto knihou kulturní války odstartovaly naplno na všech možných frontách. Frankenův bestseller znamenal nejen revoluci v názvech knih (jedna nedávná z konzervativního úhlu pohledu se jmenuje „100 lidí, kteří mrší Ameriku (A Al Franken je č. 37)"), ale také důležitou salvu v kulturních válkách, která znamenala, že dosud zdánlivě převažující liberálové si uvědomují sílu a důležitost konzervativního hnutí. Za deset let od jejího vydání a obzvláště po Clintonově aféře a následném zvolení Bushe se souboj rozpoutal s neuvěřitelnou intenzitou.
Pozorovatele z vnějšku překvapí nejen krvelačnost kulturních válečníků, ale také rozmanitost válečných polí. Při čtení nebo poslouchání argumentů nelze totiž brát v potaz jen samotný obsah, ale také to, kdo a kde je autorem konkrétních slov. Proslovy politiků na půdě kongresu nebo na trávníku Bílého domu tvoří jen velmi malou část celé mozaiky americké politiky. Kromě již zmíněných intelektuálních časopisů, tu proti sobě tradičně stojí na straně liberalismu deníky New York Times a Washington Post (známý odhalením Watergate), a na straně konzervatismu v paradoxní symetrii New York Post a Washington Times s nemalou podporou názorové sekce známého Wall Street Journal. Mnohem význačnější je ale souboj na televizních vlnách, kde proti zbytku světa stojí silně konzervativní stanice Fox News založená v roce 1996 Rupertem Murdochem a jejímž čelním představitelem je komentátor Bill O'Reily. Stejně důležité jsou vlny rozhlasové, jimž kraluje Rush Limbaugh a jiní povětšinou konzervativní komentátoři. V roce 2003 do této arény vstoupil také Al Franken v nově založené rozhlasové stanici „Air America Radio", jejíž programy je možné si zdarma stáhnout z internetu. Franken má ale jen zlomek posluchačů v porovnání s Rushem Limbaugh, který dokonce podle mnohých kongresmenů přispěl k překvapivému vítězství republikánů vedených později zdiskreditovaným Newtem Gingrichem v parlamentních volbách v roce 1994. Rozhlasové i televizní pořady zaměřené na komentář jako například The O'Reilly Factor na Fox News nebo liberální parodie na zpravodajství The Daily Show na Comedy Central, jíž kraluje velice populární John Stewart, jsou podle průzkumů veřejného mínění hlavním zdrojem informací o politickém dění. (Pro ty, kdo jsou překvapeni vlivem rozhlasu, může být užitečné připomenout, že rozhlas má v USA dlouhou tradici a díky životnímu stylu Američanů, kteří tráví hodně času v autech, se dodnes udržuje v popředí pozornosti.)
Zdaleka nejzajímavějším a pro člověka z vnějšku věřícího předsudkům o americké nevzdělanosti také nejpřekvapivějším bojištěm o ducha a myšlenku Ameriky je New York Times Bestseller List, který sleduje nejprodávanější knihy v Americe. A mezi nimi se objevují knihy autorů, jako jsou Franken nebo Rush Limbaugh. Ano, knihy jsou velice důležitou součástí amerického veřejného života, a přestože je nečte tolik lidí, kolik poslouchá rozhlas nebo sleduje televizi, čtou je ti, kteří se velice často nacházejí v centrech názorových debat. Velké množství těchto knih se navíc zabývá médii nebo světem promítaným médii. A byl to právě Al Franken, který jako jeden z prvních liberálů zaútočil na konzervativce jejich stylem. S velkou dávkou rozhořčení a zanícení, ke které on ovšem přidal svůj osobitý humor. Od té doby vyšly na obou stranách desítky ne-li stovky podobných knih. Českému čtenáři jsou dosud v překladu k dispozici jen publikace, které se přes svou důležitost nacházejí v USA spíše na okraji. Na straně levice byly přeloženy knihy Noama Chomského a Michaela Moora a na straně pravice Pata Buchanana, které jsem v Orientaci průběžně recenzoval, ale všichni tito autoři jsou i svými příznivci považováni za zastánce extrémních názorů. Mnohem lepším příkladem je překlad oslavného životopisu Ronalda Reagana od konzervativního autora Dineshe D'Souzy.
V Americe byla mnohem populárnější polemická kniha komentátorky Ann Coulter „Pomluvy: Levicové lži o americké pravici", která začíná slovy „Politická ‚diskuze' v této zemi je nesnesitelná. ... Všechno je to vina liberálů." a končí přirovnáním liberálů k „barbarsky krutým fanatikům, kteří nenávidí obyčejné Američany a lžou jen tak pro zábavu." Její argumenty o převaze liberálních názorů v Amerických médiích podpořil bývalý reportér Bernard Goldberg knihou „Předpojatost: Pohled zevnitř stanice CBS na to, jak média překrucují zprávy." Obrovský úspěch těchto knih (i současná dominace Fox News na trhu televizního zpravodajství) ukazuje, že velké množství Američanů má opravdu pocit, že hlavní zpravodajské instituce nedostatečně reprezentují jejich pohled na svět. Jejich tvrzení o skutečné aktivní předpojatosti ale odhalil jako naprosto mylná Eric Alterman v knize „Kde jsou ta liberální média? Pravda o Předpojatosti a zpravodajství", který se na rozdíl od Ann Coulter a Goldberga podíval na rozbory novin a televizního zpravodajství a zjistil, že konzervativní perspektiva se v nich objevuje častěji než liberální. Důvodem pro to podle něj (i jiných) je to, že přestože žurnalisté jsou sami často liberálnější než typický Američan, snaží se to pod vlivem obvinění z předpojatosti kompenzovat a zacházejí příliš daleko. Odhalování nepřesností a matoucích výroků v pracích Ann Coulter jsou dnes věnovány celé webové stránky. Proti ní a dalším pravicovým komentátorům jako jsou Bill O'Reilly nebo Sean Hannity z Fox News (a z nichž většina také publikovala několik knih) obrátil Franken svou druhou knihu „Lži a prolhaní lháři, kteří je propagují: Vyvážený pohled na americkou pravici", v níž satiricky porovnal jejich tvrzení se skutečností, jak ji vidí on a tým deseti postgraduálních studentů na Harvardu, kde jeden semestr přednášel. Za podtitulek, kterým paroduje slogan Fox News o vyváženém zpravodajství, ho dokonce stanice neúspěšně zažalovala (soudní proces, který soudce zamítl a o němž Franken řekl, že byl tak nesmyslný, že by mu jako právník stačil i šimpanz, přispěl nemalou mírou k úspěchu knihy). Ve sžíravé satiře, která se během týdne stala podle New York Times nejprodávanější nebeletrií v USA, pokračuje i v Pravdě (s vtipy).
Zatímco přes vážnost svých témat byla jeho předchozí kniha neutuchajícím gejzírem humoru v té nejlepší tradici anglické literatury, v Pravdě (s vtipy) má Franken za sebou rok a půl fustrující práce rozhlasového komentátora, jedny žalostně prohrané prezidentské volby a pobyt v nemocnici. Proto v jeho nejnovější knize nacházíme mnohem více nostalgie a vážnosti, přestože i zde Franken dokáže kombinovat zanícenou opravdovost s humorem v jedné větě. Celou první část, nazvanou ‚Triumf zla', věnuje vítězství Bushe ve volbách na podzim 2004, kde v první kapitole popisuje zklamání liberálů nad výsledkem voleb a pokračuje analýzou volební kampaně, kterou podle něj Bush vyhrál díky strachu, očerňování a homosexuálům (tj. vyvoláváním strachu z nich). V druhé části, „Semínka kolapsu" se ale soustředí na odhalování trhlin v republikánském monolitu. A zdá se, že jeho snaha není až tak neopodstatněná. Mezi dopsáním knihy a jejím vydáním odhalil hurikán Katrina nekompetenci v Bushově vládě, za praní volebních příspěvků byl obžalován Tom DeLay -- vůdce republikánů v Kongresu, začalo vyšetřování předsedy Senátu Bill Frista kvůli manipulacím s akciemi, konzervativní křesťané Bushovi překazili nominaci Hariett Miers do Nejvyššího soudu a začalo trestní stíhání předního poradce viceprezidenta Cheneyho. Teprve čas ukáže, jestli to všechno opravdu znamená „Znovuzrození naděje", jak nazval Franken svůj epilog v podobě dopisu vnoučatům z roku 2015, a jestli nakonec republikáni ztratí většinu a Franken sám bude kandidovat do Senátu na progresivní platformě. Franken sám se ale opakovaně ukazuje jako vynikající satirik a nadaný spisovatel. A přestože on i jeho protivníci jako Coulter nebo O'Reily si o sobě vzájemně nemyslí nic dobrého, společně nám představují Ameriku v jiném a mnohem zajímavějším a lidštějším světle.
Alterman, Eric. 2003. What liberal media? The truth about bias and the news. New York: Basic Books. 322 s. www.whatliberalmedia.com
Coulter, Ann H. 2002. Slander: Liberal lies about the American right. New York: Three Rivers Press. 256 s. www.anncoulter.org
Franken, Al. 2005. The truth (with jokes). New York: Dutton. 336 s. www.alfrankenweb.com
Goldberg, Bernard. 2001. Bias: A CBS insider exposes how the media distorts the news. Washington, DC; Lanham, MD: Regnery Pub. 232 s. www.bernardgoldberg.com