Války o Darwina: aneb o potyčkách na okrajích vědy

„Evoluce se má k alegorii, jako socha v parku ptačímu hovnu," je jeden z citátů na začátku knihy ‚Války o Darwina: aneb jak se hloupé geny staly sobeckými bohy, kterou napsal britský publicista Andrew Brown. Autorem citátu je další Brit, genetik Steve Jones (česky Jazyk genů) a snaží se tím naznačit, že evoluce je používána jako metafora kdekým a výsledek je většinou nevalný. Vztah pojmu evoluce a našich představ o společnosti je už po více než sto let velice problematický. Vedl nejen k naprosto novému způsobu přemýšlení o životě, ale také k ospravedlnění mnoha rasistických postojů mezi jednotlivci i skupinami. Sám pojem evoluce byl navíc pravděpodobně do značné míry umožněn novým pohledem na fungování společnosti, kde přežívají jen nejsilnější, který se v době Darwina stal dominantní, jak navrhuje Stanislav Komárek ve svých Dějinách biologického myšlení. Alegoriím se tedy přes nejlepší snahu ve vztahu k evoluci člověk asi těžko vyhne a ostatně ani Steve Jones se podobným metaforám ve své poslední knize ‚Skoro jako velryba' neubránil a velice často přirovnává chování zvířat k chování lidí.

Právě proto je v dnešním prostředí, kdy mnohdy slepě svěřujeme vědě své osudy, tak aktuální spor o tom, jakou roli hraje evoluce ve fungování lidské společnosti. Toto téma je ústředním tématem Válek o Darwina. Brown popisuje třicet let trvající spor mezi dvěma tábory evolučních biologů. Brown je nazval poněkud kontroverzně, ale výstižně Gouldiáni a Dawkinsiáni. První skupinu představují dva Harvarďané paleontolog a popularizátor Stephen Jay Gould (česky Pandin palec a Jak neměřit člověka) a genetik Richard Lewontin (česky Biologie jako ideologie) a na druhé straně stojí mezi mnoha jinými Britský genetik a popularizátor Richard Dawkins (česky Sobecký gen) a další Harvarďan entomolog a zakladatel sociobiologie Edward Wilson (česky O povaze člověka), česky se ještě můžeme dočíst o jejich pozici v knize amerického filozofa Daniela Dennetta Druhy myslí. Ve sporu jde v podstatě o malý detail interpretace úlohy genů v procesu evoluce. Na jedné straně Dawkinsiáni trvají na tom, že jsou to geny samy, co žene evoluci, tím že formují chování organismů tak, aby se tyto snažily o co největší propagaci a rozšíření svého genetického kódu. Proto nazval Dawkins svou knihu Sobecký gen, tj. ne gen, který v nás určuje sobeckost, ale gen, který má zájem o své vlastní rozšíření. Na druhé straně stojí Gouldiáni, kteří tvrdí, že geny hrají jen roli přenašečů informací o úspěchu určitých prvků celého organismu, ale že je to organismus sám, kdo se účastní boje o přežití. Jako přirovnání bylo navrženo, že kdyby byla evoluce karetní hra, byly by to podle Dawkinsiánů geny, kdo by zasedl k hracímu stolu jako hráči, zatímco podle Gouldiánů by hru hrály organismy používající geny jako hrací karty. Může se tedy zdát, že v podstatě o nic nejde, přesto se oba tábory podílejí na urputných bojích. Zde je právě kniha Andrew Browna nejzajímavější. Popisuje víc než jen dva pohledy na evoluci. Brown velice erudovaně a inovativně popisuje mnohé jevy, běžné v dennodenním fungování vědy. Staví se tak spíše do role antropologa, který studuje dva znepřátelené kmeny. Jako nezaujatý pozorovatel je schopen přijít s překvapivými postřehy. Když poznamenává: „Lidé se chovají jako reakcionáři k předmětu, kterému rozumí, a jako redukcionisti k tomu, ve kterém nejsou odborníci," odkrývá nebezpečí populární vědy, která se vždy musí snažit redukovat problém na několik základních stavebních jednotek. Z jedné strany může jeho kniha posloužit jako vynikající shrnutí evoluční problematiky, ale mnohem užitečnější pro nás bude jako vhled do fungování vědy. Brown ukazuje, jak jsou odborné názory vědců ovlivňovány jejich osobními životy, názory a dokonce koníčky. „Akademické debaty jsou urputné, ne proto, že jde o tak málo, ale protože jde o tak moc: jedná se v nich stejně tak o čest a jako o pravdu," říká. A jeho příklady ostrých výměn názorů a osobních invektiv mezi oběma tábory to hojně dokazují. Ve světě vědy však jde vždy o víc než jen výměnu názorů. Akademici musí jíst, a proto Brown navrhuje, že „jedno docela podceňované vysvětlení obliby dramatického jazyka ve vědě je, že pomáhá vysvětlit lidem, proč by měli platit za výzkum." Tím se zdaleka nesnaží vědce odsuzovat nebo navrhovat, že platit za vědu se nevyplatí, ale podtrhuje to, jak zrádná je abstrakce vědy pouze na názory.

Role vědy ve společnosti je tak mnohostranná, že si často zasluhuje popis ‚nové náboženství'. Oba tábory jsou pevně ateistické a bojují proti ‚kreacionismu', ale jsou to Dawkinsiáni, kdo nejvíce hlásá své názory jako absolutní pravdy. To, že je jejich přístup zdůrazňující úlohu genů populárnější než Gouldiánské přijímání náhody jako velkého činitele v evoluci, zvýrazňuje jak snadno se absolutní pravdy stávají součástí lidského systému víry. Brown (sám ateista) ale upozorňuje na zajímavý fakt, a to, že náboženství byla dosud mnohem úspěšnější, při šíření morálních poselství, i když tato mnohdy vyústila v nemorální jednání. Říká: „Aby se věda mohla rozšířit společností jako vysvětlení, musí být spletena s nebo možná animována teorií etiky a vysvětlením našeho místa ve vesmíru." Opět zde podtrhuje, jak důležitá se věda stala v každodenním životě, ale chce-li si udržet nebo upevnit své pozice, musí si najít a jasně prezentovat inherentně etickou dimenzi. Jako příklad můžou posloužit protesty proti pokusům na zvířatech, které jsou přes svou kontroverznost rozhodně součástí takové debaty.

Můžeme se ptát z jaké pozice k problému autor přichází. Andrew Brown je povoláním novinář a jeho textu je to rozhodně ku prospěchu. Jeho předchozí kniha byla o práci londýnské policie a v roce 1995 získal byť ateista cenu za nejlepšího evropského dopisovatele o náboženství. Možná to mnohé zarazí a vyprovokuje v nich nedůvěru, protože si myslí, že neodborník pravděpodobně nebude schopen popsat celý problém. Toto však není pravda z několika důvodů. Zaprvé většina textů, ve kterých byly Brownem shrnuté myšlenky poprvé vysloveny jsou populárně vědecké knihy a ne odborné články. Za druhé, ani jedna z odborných stran neprojevila schopnost objektivně shrnout problémy a nezaujatý pozorovatel je spíše schopen předložit obě strany argumentu. Brown se nestaví ani na jednu ani na druhou stranu. Přestože většinu času věnuje popisu pozicím Dawkinsiánů, má člověk pocit, že mnohem sympatičtější je mu opačná pozice, ale jako by se snažil Gouldiánům vysvětlit jak by mohla být teorie sobeckého genu vysvětlena. Proto ho také filozof David Hull v recenzi knihy nazval ‚skrytým Gouldiánem'.

Na závěr by ale bylo nerozvážné opomenout závažnost sporu samého, jakkoli nezávažný se nám může zdát. Podobné šarvátky jsou známé z mnoha oborů, ale spory o evoluci mají dopad na všechny z nás a v minulosti ukázaly jak může být jejich popularizace nebezpečná. Dobrým příkladem je epizoda, popsaná Brownem, kdy německý překlad Sobeckého genu vyšel s titulní ilustrací, kde je zobrazen člověk jako loutka ovládaná genem, přestože to kniha v podstatě netvrdí. Tato zjednodušená představa o genech je ale zavádějící a vede k oblíbené představě existence genu na povahové vlastnosti jako vlídnost nebo nepříjemnost. Zdaleka nejškodlivější je však, věříme-li v existenci genů ovlivňující naše společenské chování. Vrozené sklony ke kriminalitě nebo humanismu nemůžou existovat, protože jsou to jevy získané a je nutné je interpretovat na základě kontextu, a geny mohou ovlivnit pouze fyzické vlastnosti. Proto se také Lewontin postavil proti zjednodušování výsledků Projektu lidského genomu. Jeho dekódování umožní naprogramovat barvu očí nebo pohlaví, ale ne, jestli někdo bude předsedou pionýrské organizace nebo záškolákem. Důležitým závěrem Brownovy knihy je, že se na tomto v podstatě shodnou oba tábory, a my bychom si měli dávat mnohem větší pozor, když mluvíme o moci genů a o sobě jako o loutkách v jejich moci.

Kniha vyšla poprvé v roce 1999 a v březnu vychází jako paperback. Další informace lze najít na http://www.darwinwars.com.

Pozn. Dawkinsiáni byli také nazváni ‚ultra-Darwinisti' nebo ‚adaptotionisti' a jsou spojováni se sociobilogií a dnes také evoluční psychologií. Gouldiáni se sami označují za ‚naturalisty'.