Published in Lidové noviny, c. 2001. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Pozoruhodný text napsal do LN 24. 8. 2001 Tomáš Halík. Je to určitě jeden z nejjasnějších kroků k veřejné beatifikaci a následné filozofické kanonizaci Jana Patočky. Toto není zpochybnění ani slov Halíkových ani filozofie Patočkovy (i když i toho by se v duši mé černé našlo), ale snaha o krátký rozbor textu a možné interpretace jeho symboliky.
Již sám název ‚Největší novodobý český filozof' napovídá, že nás čeká text oslavný. Podtitul ‚Příběh profesora Jana Patočky, myslitele a obhájce lidských práv' pak nikoho nenechá na pochybách, že se jedná o součást diskurzu rituálně mytického. V textu samotném se pak dozvíme, že Halík byl Patočkovým žákem, je to tedy text evangelický. Zajímavý je citát, kde Patočka Halíka naposledy před smrtí oslovuje a říká mu ‚kolego Halíku'. Titul ‚kolega' ukazuje zároveň benevolenci velkého učitele i povýšení Halíka do vnitřního kruhu. Nesmíme zapomenout ani na slovo ‚novodobý' v názvu textu. Implikuje se tím velká minulost české filozofie (snad starozákonní) jíž by mohl být Patočka nositelem a překonatelem. A hle, v textu samém je zmíněn Komenský, jehož odkaz Patočka ‚obohatí', tím že objeví Komenského evropský kontext, během svého exilu v Pedagogickém ústavu JAK. Nepochybuji, že ‚pedagogický' je ve filozofickém kontextu ekvivalent pouště, do níž je hrdina vyhnán, ale jejíž nástrahy překoná a naopak, stane se silnějším. (Není samozřejmě možné, aby si v tom ústavu Patočka jen tak odpočíval). Patočka jako svatý však není pouhým žákem, například ‚Masarykovým odkazem' se ‚kriticky zabýval'. I ranný život Patočkův řídí se běžnými pravidly, po narození v prosté rodině mimo metropoli, putuje po světě a učí se vědění svých předchůdců. Stává se žákem mudrců (a spolužákem budoucích slavných mágů), jeden z nichž mu daruje mocný předmět s mytickým vztahem k jeho vlastní minulosti i budoucnosti (tj. Huserl mu daroval řečnický pultík, který jemu samotnému kdysi věnoval Masaryk).
Svatost katolická vyžaduje splnění jistých pravidel, z nichž nejdůležitější jsou zázraky a mučednická smrt. Svatost filozofická již od dob Sokratových není o moc méně náročná. Zázraky Patočkovy jsou v textu popsány hned několikery. Po návratu na filozofickou fakultu ‚otevírali [jeho] přednášky [této] generaci nové obzory.' Dokonce existují o jeho první přednášce dvě verze, jedna apokryfální a druhá apoštolsky doložená samotným Halíkem, na jejímž konci začne Patočka psát na tabuli řecky. Hledat paralelu s ‚mluvením jazyky' by snad zacházelo příliš daleko, ale kdo ví. Ovládat (a nepřehlédnutelné je zde právě slovo ovládat) cizí jazyky je přece klíčem k tajemnému světu jiného. Charisma a síla osobnosti jsou zmíněny přítomností (pravděpodobně nechápajícího -- tj. hluchoněmého) divadelního teoretika, který na přednášky chodil jen ‚aby studoval Patočkovu gestiku a dikci. Seděl tedy tento nechápající tvor (jasný ekvivalent leprózního ubožáka) a jen z pouhé přítomnosti učitele čerpal sílu, protože i on ve své ubohosti dokázal pocítit velikost okamžiku. Patočkovy ‚bytové semináře' jsou pak dalším příkladem světského působení jinak v podstatě deity. Navíc ovlivnily setkávání (hnutí) podobných seminářů na následující dekádu. Patočkovo myšlení samozřejmě nezůstane nezmíněno, ale je prezentováno gnosticky, jako vědění, jehož znalost nám umožní transcendenci temna nevědění. ‚Patočka rozlišil dvojí svět v němž žije moderní člověk.' (To je jistě úctyhodné, úctyhodnější by bylo, kdyby nenásledovala plytkost protivopostavení umělého světa vědeckých konstrukcí světu našich skutečných zkušeností.) Přesto už zde je zmíněna Patočkova meditace o oběti. Mystické činění jež je zde Patočkovi připisováno je akt ‚rozlišení'. Nejenže rozlišil dva typy světa, ale i tři typy pohybu v něm, poslední z nichž nám umožňuje ‚průlom' a je ‚otřesena vláda země v nás' a tudíž ‚ztrácejíce sebe sama, nově sami sebe nalézáme.'
Důležitý je také moment Patočkovy konverze, jíž sestoupil dočasně na zem politického aktivismu a významně tak ovlivnil místní dění. Jeho setkání s holandským ministrem zahraničí (jako první kontakt mezi západem a disentem) je pak vyvrcholením jeho světské činnosti, za niž nelze než zemřít. Patočkova mučednická smrt následuje téměř vzápětí. Tento předsmrtný čin je však dán do souvislosti s vývojem světové politiky.
Nezbytným atributem všech svatých jsou učedníci. Měli je Ježíš, Budha, Sokrates i Lenin. Patočkovi žáci jsou mnozí. Nejenže se učí, co jim mistr říká, ale také z něj i po jeho odchodu čerpají (ale rozhodně jej nepřesahují, jak již název napovídá). Dvě generace učedníků podle textu ‚čerpají po celá sedmdesátá a osmdesátá léta v Praze a Brně intelektuální, morální i politické podněty.' ‚Plody tohoto úsilí jsou patrné dodnes' říká autor a zmiňuje především jeho vliv na současného prezidenta (Patočka se tu stává jakýmsi Che Guevarou Havlovu Castrovi).
Na závěr zmiňuje autor, sám, jak víme, jeden z učedníků, jak mu Patočkova poslední slova dodala odvahu a rozhodnutí v chvílích osobního váhání a odvrátila jej od zapření jeho odkazu. Kohout tu sice tak docela nekokrhá, ale v dáli můžeme slyšet jeho zklamané chraptění.
Nesnažím se zpochybňovat fakta o Patočkově životě, ani obtížnost doby v níž on i Tomáš Halík žili. Jsme však jenom lidé a lidé odjakživa potřebovali své svaté. To že lze popsaný text interpretovat hagiograficky mu neubírá na kvalitě (byť možná v jeho vlastním světě by tak tomu mohlo být), ani nikterak nehaní samu osobnost Patočkovu. Jestli se stane skutečným svatým jako Sokrates nebo Hus ukáže až čas. Halíkův text je určitě jedním z těch, které by k tomu mohli přispět. Nelze opomenout, že byl otištěn v příloze Léto (v sekci Legendární příběhy minulého století), kterou by si lidé měli brát na pláž (snad poutní místo). Je i možné, že má exegeze je pouhou hříčkou, která hledá a nachází vztahy tam, kde nejsou. Musím však znovu opakovat, že jsem naprosto nesnažil zpochybnit fakta ani jejich interpretaci. Jen jsem se snažil ukázat, jak jejich prezentace může být konstruována mytopoeicky.
Na závěr bych rád Tomáši Halíkovi poděkoval. Chystám se do stejné rubriky napsat stejně oslavný článek o Romanu Jakobsonovi a mnoho technik, které mi ve svém článku o Patočkovi odhalil hodlám použít.
Dominik Lukeš, Měsíc 2101