Published in Lidové noviny, c. 2001. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Co to znamená ukončit školu? Jaký význam má potvrzení o odsezení zkoušek? Kdy končí vzdělávání? To všechno jsou otázky, které si zásadně nepokládáme. Kdyby se nás náhodou někdo zeptal, tak bychom odpověděli, že zkouška potvrzuje, že studenti zvládli zadanou látku, nebo nacházíme-li se ve filozofickém rozpoložení, dodáme, že je to také důkaz naší schopnosti něčeho dosáhnout. Jsou to jistě předsevzetí úctyhodná, ale nikdo už se neptá, jestli je zkoušky, jak je známe, vyplňují.
Připíšeme-li zkoušení pouze úlohu testování získání dovedností, musíme se nejdříve zamyslet nad důvodem pro vzdělávání. Výrok, že vzdělávání má připravovat mladé lidi pro život je sice klišé, ale postačí jako odrazový můstek. Kontrolují-li ale zkoušky jako maturity nebo státnice stupeň připravenosti pro život, musí mít ti, kdo je připravují o skutečném životě opravdu podivné představy. Nejedná se ani tak o obsah zkoušek, jako o jejich formu. Kdybychom měli omezit látku jen na to, co striktně studenti budou jednou potřebovat, mohlo by vzdělávání skončit někdy v páté třídě, kdy žáci ovládnou pravopis, základní počty, dozvědí se, že žijí na planetě zemi a mají se při přecházení silnice rozhlédnout nejdřív napravo a potom nalevo. Proč se tedy žáků u maturit ptáme, kdo napsal Máj nebo jak vypadá Pythagorova věta? Nejenže tyto vědomosti nebudou žáci většinou potřebovat, ale z naprosté většiny je taky zapomenou. Tím nechci říct, že by takové informace neměly být součástí výuky, jen kladu otázku, čeho jsme dosáhli tím, že jsme si ověřili, že je studenti znají. Mnohem důležitější je, jak dokážou naložit s tím, co mají. Z hlediska připravenosti na předmět, to že žáci jím jednou prošli, bohatě stačí a zkoušet je z toho po druhé je plýtvání časem.
Tvrzení, že závěrečné zkoušky pomáhají žákům si vědomosti zobecnit je iluze, kterou nám rádi představují tradicionalisté. Zkouška dospělosti připraví studenty maximálně na tu část dospělého života, která obsahuje bezmyšlenkovité vykonávání zdánlivě nesmyslných úkolů. Rozhodně nepřipraví nikoho na život. Postačí jednoduchý test. Vezměte hrstku třicetiletých a dejte jim maturitu udělat znovu, teoreticky by to měli zvládnout bez přípravy. Výsledek je předem jasný.
Teoreticky jsou ideální zkoušky takové, na které se student nemusí učit. Je to samozřejmě dáno už tím, jak funguje lidský mozek. Je zvláštní, že na jednu stranu utrácíme jako lidstvo miliardy dolarů na výzkum o paměti a pak jeho výsledky nacpeme do Květů jako kvíz, ale nezamyslíme se nad tím, co to znamená pro naše školství. Pro zapsání se do dlouhodobé paměti je potřeba, aby byl člověk informacím vystaven dlouhodobě v pracovním kontextu. Hysterické biflování měsíc před zkouškami může pomoci ke slušné známce díky paměti střednědobé, ale rozhodně ne ke vzdělanosti. Ve studiu jde o víc než o získávání znalostí, co to přesně je, se však nedá jednoduše kvantifikovat. Jestli se ale studium bude odvíjet od závěrečných zkoušek a ne naopak, bude se jeho kvalita měřit jen schopností absolventů papouškovat poučky. Mnoho experimentálních a soukromých škol u nás zaostává ve výsledcích srovnávacích zkoušek, za státními zkouškami, ale to nevypovídá nic o schopnostech jejich studentů.
Tolik tedy k radikálnímu odsouzení závěrečných zkoušek typu maturit nebo státnic. V podstatě nám nic nevypovídají o studentech nebo jejich schopnostech kromě střednědobé paměti. A to jsme ještě nezabrousili do oblasti učebních stylů a jak zkoušky znevýhodňují velkou část populace.
To je všechno hezké, ale všichni učitelé a pravděpodobně i žáci vědí, že se bez zkoušek neobejdeme. Rozhodně bychom se měli je snažit upravit tak, aby odpovídaly, tomu, co od nich chceme, ale zrušit je asi nemůžeme. Rádi bychom na konci studia věděli nejen jak schopní jsou studenti, ale také, jak kvalitní bylo vzdělání, které jsme jim poskytli. Přestože by se raději zkouškám vyhnuli, nakonec jsou i žáci rádi, že vědí, jak si stojí. Ocitáme se však před dilematem. Na jednu stranu potřebujeme informace o výsledcích studentů a na druhou většina těchto výsledků vypovídá o něčem jiném než chceme.
Pochybuji, že jednotné státní maturity tyto problémy vyřeší. Zabývají se v podstatě jen tím, jak výsledky víceméně tradičních zkoušek lépe srovnávat. Taková standardizace není špatná, ale srovnávání zbytečných výsledků nám moc nepomůže. Jedno všeobjímající řešení neexistuje, ale existuje celá řada věcí, které lze pro zkoušky udělat. Lze klást větší důraz na dovednosti než na znalosti. Považovat za důležité celé studium a ne jen zkoušky, například dát možnost studentům vytvořit si v každém předmětu portfolio výsledků. Dát žákům větší volnost výběru nejen v tom, z čeho budou skládat zkoušky, ale možná i v tom, jak je budou skládat. Dát více volnosti učitelům a nevázat výuku na způsob zkoušení. Nadaní studenti se sice nakonec prosadí, ale úkolem školství by mělo být rozpoznávat širší škálu jejich nadání. A to snad za to stojí.
Dominik Lukeš (Maturitní vysvědčení: Dějepis 1, Český jazyk 3, Ruština 3, Technická specializace 3, Matematika 4)