Published in Lidové noviny, c. 2001. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
...ale zároveň připomělo, jak krátká je cesta od demokracie k totalitě. Jeho slova také ukazují jak těžko se srovnává se svobodou někdo, kdo v ní nevyrostl a pro nějž se nestalo samozřejmostí, že svoboda vlastní znamená kompromis se svobodou jiných. LV si tentokrát v rámci své křížové výpravy do země svatého rozhořčení vzal na mušku protestanty, kteří po světě šlapou na paty vůdcům světových velmocí. Terminologicky si to hned hezky vysvětlil je mu jasné, že jsou to lotři a jeho nepřátelé, ví také jak s nimi naložit. Nepustit je do země, nebo při první známce nepokojů vyhlásit stanné právo a ty, kteří je poruší prostě postřílet. Poučil se zřejmě od Janovské policie, která postřelené pro jistotu ještě přejede autem a obušky poučí o slušném chování i všechny demonstranty ostře protestující proti Globalizaci pevným spánkem v tiskovém centru. A kdyby se snad česká policie zdráhala tyto drakonické postupy zavést (určitě by to šlo zpětným náborem agentů StB), navrhuje občan Vaculík vyzbrojit své spoluslušné Pražany klacky a vysvětlit to demonstrantům osobně, aby jim jeho vyostřené morální hodnoty přešly jaksepatří do krve, nejlépe transfůzí kámen-žíla. Celé to má původ v jeho ‚trvalém hněvu na slabou vládu', který uvádí jeho pero do varu už od doby, kdy TV Nova odvysílala první meteorologický prs.
Mě ze slov LV nepopadá vztek, ale strach. Dnes je už jasné, že naprostá většina disidentů si nikdy plně neuvědomila, za co to vlastně bojovali. Měli totiž o svobodě a demokracii stejně špatnou představu jako Marx o světě, kde výrobní prostředky vlastní dělníci. Moderní demokracie neznamená krásný svět, kde se všichni mají rádi a dobromyslný trh je jak strýček Fido vpodvečer přikrývá peřinkou až po podnikatelskou bradičku. Ne, současné ‚lidovládní' systémy jsou založeny na právně zakotveném principu veřejné kontroly a veřejného protestu. Volnost protestu (tj. i takzvané ‚přímé akce') se neobjevila najednou, ale museli si ji občané vybojovat, stejně jako ti, kteří se dnes snaží připomenout moc nadnárodních a hůře kontrolovatelných institucí. Činnost demonstrantů je nezbytná a za posledních několik let přímo ovlivnila přístup MMF a Světové banky (přestože ne do té míry, do jaké by si protestující přáli). Vyčítá se jim organizovanost a násilí. Jejich strategie se však příliš neliší od těch skupin, které nám přinesly konec otrokářství, kolektivní odborové vyjednávání, všeobecné volební právo nebo i konec komunismu. Přestože by se jeho slova dala jen s málo změnami otisknout v českém tisku padesátých let či v jihoafrickém tisku let osmdesátých, má v jednom samozřejmě LV pravdu: právo platí stejně pro všechny. Budou-li demonstranti ničit bezdůvodně majetek a útočit bez provokace na policii, musí se ze svých činů zodpovídat před nezávislou justicí na základě demokratických zákonů. Stejně tak ale každý policista, který zneužije svou pozici ochránce pořádku, i každý Vaculíkův ‚bezmocný a bezbranný řádný občan', který někomu zlotřilost ‚poznal na obličeji' a vzal právo i cizí krk do vlastních rukou.
Dominik Lukeš, povaleč a morální relativista