Penis Ludvíka Vaculíka

Vaculík této sezóny jeví se mi poněkud podivně. Tři jeho poslední slova jsem přečetl a objevil se mi před očima jako zastánce totality, nacionalista a naposledy, zdá se mi, přibil (odhodiv veškerá tabu) na svůj válečný štít také totem mužského šovinisty. Já jsem v odpověď zase popustil uzdu svým pudům liberálně anti-globalistickým, pan-evropsko kosmopolitním a teď chtě nechtě musím stáhnout ochranný přehoz i té části mé osobnosti, kde se skrývá zavilý feminista. Doufám, že už víc zjevení ve svém repertoáru pro mě pan Vaculík nemá, protože toto je má poslední obrana liberalismu před Ludvíkem Vaculíkem. Z příštích bojů už se štítem nebo na štítě bude muset jít někdo jiný.

Ženy jsou Vaculíkovým stálým tématem literárním, a jsou-li jeho knihy skutečně tak autobiografické, i osobním. Ženy jsou však pro LV objektem, jevem, věcí k použití a odhození. Ženám je LV ale také rádcem. Praví jim, že dospělé jsou jen tehdy ‚skutečné' pokud spoléhají na ‚stoletou zkušenost sukní'. Ze všeho nejvíc mi ale vadí, že LV je vlastně podvodník. Do krásných písmen a slov balí odpudivé myšlenky a snaží se nám vnutit pocit, že sama vytříbenost jeho projevu (záležitost ostatně velmi subjektivní) je dostatečnou podporou toho, co říká. Ne, ne a ne a ne. Vaculík je muž a jako muž cítí, že má právo být normální a svlékat ženy očima. Co však tato normalita obnáší? I já jsem muž a i já jsem svléknul svůj díl žen očima. Necítil jsem přitom pocit vinny, ale rozhodně jsem se necítil, jako pan Ludvík, že by ženy, jež zůstaly mýma očima oblečeny, byly méně ženami, že by to pro ně znamenalo ‚pokles'. Mezi ženami a muži existuje sexuální napjetí i sexuální neporozumění. Nejsem však ochoten nechat své kolegy muže a jejich očima svlečený panteon bohyň plodnosti redukovat na sex celý můj vztah k ženám. Pokud není pro muže žena především rovným partnerem v lidském dialogu stává se on, abych použil nový termín, sexistou. Muži jsou staletou ústní a literární tradicí denně přesvědčováni o pevném rozdělení rolí. Snaha o rovné postavení žen však musí existovat nejen na rovině podnikových platů a počtu ministerských seslí, ale především v myslích a duších mužů. Vyžaduje to neustálé přemýšlení o vlastních postojích a chování. Toto je však neuvěřitelně těžké a vyžaduje značnou dávku energie. Cítí se tedy muži utlačováni feminismem, a ze strachu, že budou donuceni k usilovnému přemýšlení, zesměšňují apriorně slova těch, kteří na nutnost sebereflexe poukazují. V podstatě téměř nic, co ve svém článku Vaculík vyslovil navíc před takovýmto zkoumáním neobstojí. ‚Všechny jste byly dívky'říká LV, a upírá ženám právo na stáří bez stigmatu ztráty něčeho cenného, jako třeba žádoucnosti pro mužský chtíč. Když už donutil LV ženu, aby si zkontrolovala ‚má-li na sobě to nejlepší poprsí' přijde mu to dojemné. Zazní-li LV smířlivý tón řka, že i věk lze opomenout, zachovala-li si žena ‚duševní výraz', okamžitě to vztahuje zpět ke kráse, jakoby to bylo jediné na čem u žen záleží. Žena tak může být pouze spokojeně stará, pokud jí to LV dovolí svým estetickým hodnocením. Žena, kterou LV viděl někde na zastávce, měla na noze černý sandál. Po intelektuálním rozboru ženství přešel LV k poezii, bylo to jímavé, smutné i optimistické, já už jsem mu ale nevěřil.

Nevadí mi, že své myšlenky LV vyslovil, protože jsou běžné a pouze jsou-li k dispozici na světle světa můžeme se nad nimi zamyslet. Není ostatně nic horšího pro rovnoprávnost než cenzura myšlení a slov. Nemohu se ovšem neohradit proti váze jimž jí svou líbeznou písní i reputací donchuánskou přidává. Nepřekvapilo by mě taky, kdyby si byl LV vědom, jakou reakci musí jeho slova vyvolat u všech smýšlejících jako já. Ozval jsem se tedy, husa postřelená, ale nechť je mé syčení otravou pokojného spánku všeho sexistva.

Změna myšlení, kterou obhajuji pro muže, je ale stejně obtížná i pro ženy. I ony si musí nejdříve uvědomit, že pro ně není nutná role definována staletími patriarchátu. Že nebudou lidmi a ženami jen, když se po nich budou muži chlípně otáčet. Také ženy si musí projít bolestivým obdobím sebereflexe. Jsem si jist, že se proti mým slovům ohradí stejný počet žen jako mužů. To že mnohé ženy se staví proti feminismu však neznamená, že práva dnes feministkami vybojovaná v budoucnosti rády nevyužijí. Vždyť jen před málo víc než sto lety se mnoho vlivných a v podstatě emancipovaných žen silně ohrazovalo proti všeobecnému volebnímu právu, což nám dnes nepřijde ani tak směšné jako nepochopitelné. Chci se ohradit i proti obvinění, že má obrana žen proti pohledné próze Vaculíkově je takovým přezíravým mužským protekcionismem. Myslím, že součástí rovnoprávnosti žen není segregace od mužů a najde se tedy v tomto boji i pro mne místo. Já se navíc v podstatě nesnažím ochraňovat ženy před sebou a mými spolumuži. Nepochybuji, že na to stačí samy. Snažím se chránit muže. Muže, kteří si svými postoji uzavřeli celou oblast soužití se ženami a muže, které čeká hořké probuzení.

Ženy mohou být našim mužským libidům krásné i ošklivé, políbeníhodné a žádoucí, nikdy se však nesmí stát, jak to chce LV, jen objektem našich zraků. Nahá ňadra paní Buzkové mě tedy například nepobouřila svou nahotou, ani narušením soukromí, na nějž musí ostatně politici být připraveni, ale objektivizací její ženskosti a omezením její mediální přitažlivosti na sexualitu. Nevím bude-li to znamenat interpohlavní rovnoprávnost, ale rozhodně mě proto potěší, až na stránkách bulvárních časopisů otisknou penis Ludvíka Vaculíka.