Published in Lidové noviny, c. 2001. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Pedagogika utlačovaných
Pokusy o zvyšování gramotnosti dospělých, jaké dnes vidíme ve Velké Británii, nejsou nové. V padesátých letech se s tímto problémem v Brazílii potýkal jeden z bohů moderní humanistické pedagogiky Paolo Freire. Své závěry popsal v knize Pedagogika utlačovaných.
Přestože byla napsána jazykem, který jako by vypadl z úst komunistickým agitátorům padesátých let v Česku, její základní myšlenka zněla, že chtějí-li dospělí dosáhnout vzdělání, musí si nejdříve uvědomit stav útlaku, v němž žijí.
Ačkoliv se nám to může zdát směšné, dospělí opravdu slaví největší úspěchy, pokud si mohou uvědomit svou vlastní hodnotu a pozici ve světě. A přestože se dnes stydíme mluvit o třídním boji, je to stále ještě velice užitečná metafora pro popis situace právě třeba ve Velké Británii, kde velká část populace teprve v posledních několika letech nalézá svůj hlas, ale nemůže najít také ekonomické a politicko-mocenské prostředky, jak ho prosadit. Jsou to lidé, kteří byli vychováni s tím, že všichni jsou si rovni, ale vidí, že je to rovnost jen zdánlivá a neustále narážejí na tzv. skleněný strop. Uvolnily se staré zvyklosti, noviny píšou o sexuálních zážitcích politiků, všichni si říkají křestními jmény, politici je vybízejí k větší angažovanosti. Jenže zapojení znevýhodněných skupin do politického života je pomalé a mnoho lidí vyjadřuje svůj nesouhlas násilím nebo netečností k institucím ‚establishmentu', jednou z nichž je i školství.
K dalšímu odcizení přispívá i pomalé stírání starých společenských hranic a třídní příslušnosti. Bylo by hloupé a asi i nerealistické volat po novém spojení proletářů v postindustriálním světě, ale bylo by ještě hloupější zapomenout na lidskou potřebu sounáležitosti se skupinami a myslet si, že se můžeme tomuto tlaku ve vzdělávání vyhnout.
Dominik Lukeš