Published in Lidové noviny, c. 2001. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Napsal mi pan doktor Lubomír Vylíčil z Bystřice pod Hostýnem, že jej moje polemika s Ludvíkem Vaculíkem tak ‚nadzvedla', že se poprvé v životě rozhodl reagovat na článek v novinách. Svůj dopis uzavírá slovy: „Přijedou-li opět ničemové do ČR, dávám svou adresu k dispozici redakci - jsem ochoten vzít si dovolenou a jet za vlastní na místo akce. Bude li mi dána možnost jezdit s vodním dělem, nebudu litovat času ani námahy. Dá-li magistrát vodu, naftu platím ze svého." Mou první reakcí byl, přiznávám se, smích. Jak může nějaký lékárník z Bystřice doufat, že svou angažovaností dokáže prolomit brilantní sílu mých těžce intelektuálních argumentů. Úsměv mi však rychle zamrzl na rtech. Uvědomil jsem si totiž, že pan Vylíčil i já jsme vlastně stejní. Čert vzal intelektuální argument. Oba jsem se rozlítili nad tím, co považujeme za bezpráví. Oba máme pocit, že nejsme s to s tím něco udělat, že nikdo nenaslouchá našemu hlasu. Já (přestože sám jsem pouze pohovkovým demonstrantem) lkám nad silou nadnárodních společností, které si mohou snadno předplatit mnou zvolené zástupce moci na několik voleb a stran dopředu. Úpím nad odcizením politického procesu od potřeb těch bez fyzické a ekonomické síly na celém světě. Pan Vylíčil je hluboce zasažen tím, že militantní demonstranti, jako už tolik idealistů od revoluce francouzské až po tu ruskou, ve své entefádě za celosvětové dobro neberou ohledy na utrpení a majetek jednotlivců, kteří se jim připletou do cesty. Mrzí ho a roztrpčuje, že první, na co média poukáží, jsou lidská práva zločinců a svými tirádami o policejní brutalitě zcela zastíní brutalitu protestantů a úzkost jejich obětí. A politici zastrašení mocí páté kolony se radši zabarikádují za své tiskové mluvčí.
Já s panem Vylíčilem nesouhlasím. Myslím si, že protest je nutný a přestože násilí neschvaluji, chápu jak pro mnoho frustrovaných lidí může být jediným východiskem. Oba však máme pocit bezmoci. Upřímný a nitro svírající. Já proto budu jeho názory vždycky chápat a doufám, že i on pochopí mne. Mohu jej však ujistit, že až bude brázdit ulice Prahy se svým vodním dělem, já po něm dlažební kostkou vrhat nebudu.