Published in Britské listy, c. 2001. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Vrátil jsem se nedávno po dvou letech ze staré dobré Anglie. Nevím proč, ale asi za týden mě nové české prostředí začalo nějak sužovat. Když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že mám pocit nesvobody. Rozhodně nemám v úmyslu tu rozvádět tak populární kňourání nad tím, jak je u nás všechno na nic a tam, tak skvělé. Anglie je prohryzaná zrovna tolika problémy jako my. To že má o několik set let více praxe s jejich řešením je jí i k dobru i na závadu. Přesto jsem měl takový drobný kulturní šok. Bylo to tím, že jsem musel chodit po úřadech a tu se přihlásit k pojištění jednomu, tu k dani druhé. Jak jsem si navykl ostatně před svým odjezdem, úřednice byly většinou milé a ochotné, jedna slečna na poště dokonce za mě vyplnila složenku, zatímco jsem psal adresu na obálku. Ani mě, jako ostatně nikdy v životě, nikdo nepožádal o úplatek. Dokonce i onen nenáviděný Telecom mi znovu připojil telefon během dvou týdnů. Důvod nebyl způsob zacházení úřadu se mnou, ale jeho obsah. Kolik čísel a dokladů po mě chtěli. Za poslední dva roky v Anglii jsem sebou nenosil žádný způsob identifikace. Většinou stačila bankovní karta. Navíc žádná tato karta nebyla větší než karta bankovní. Nejdříve mě to bylo spíš na obtíž. Chtěl jsem si půjčit videokazetu a měl jsem sebou pouze pas, který jim nestačil. Jako důkaz musel jsem přinést nějaký dopis, který jsem obdržel na své adrese, od banky, telefonní společnosti, plynárny, apod. Stejné to bylo v místní knihovně. Je to mnohem složitější, ale vlastně to funguje na mnohem osobnější úrovni než občanský průkaz nebo rodný list. Na poště mi vydali balík po ukázání doručenky a bankovní karty. Později ani už ani to po mě nechtěli.
To všechno se změnilo po příjezdu domů. Všude jsem se musel vykazovat potupným občanským průkazem a všude si zbytečně a otravně zapisovali jeho číslo. Bylo to sice v podstatě pohodlnější, ale měl jsem pocit, že se mi stále někdo dívá přes rameno. Proč všude musíme mít kartičky, potvrzení, razítka? Myslím si, že je to kvůli kombinaci tří faktů: bezmyšlenkovité tradice, nedostatku důvěry a víry v kolektivní vinu.
Za posledních dvě stě let vlády úřadů jsem si odvykli věřit jakýmkoli centrálně neposvěceným informacím. Například naše
Když jsem zavolal, přišel Britský Telecom bez lejstrování a všechno vyplňování jsem mohl udělat s člověkem, který mi telefon přišel zavést. Telecom náš mi musel poslat formulář, který já pak musel podepsaný poslat zpět. Londýnský dopravní podnik mi dal týdenní průkazku na místě, kde se normálně prodávají lístky, přilepil na ni mou fotku a napsal mé příjmení. Jeho Pražský bratr mě doplnil vyplnit formulář A5 se zbytečnými informacemi a pak ho paní před mýma očima přepsala do počítače a až pak vydala průkaz. Proč, ptám se, když je pražská hromadná doprava o tolik spolehlivější a bezpečnější než ta londýnská, musí nám i sobě komplikovat život zděděnou byrokracií?
Nevolám po konkrétních reformách. Jen po zamyšlení nad každodenní interakcí. Potřebujeme tu či onu informaci? Máme na ni vůbec nějaké právo. Ke změně nedojde přes noc ani přes jedno volební období. Komenského důraz na cestování jako součásti skutečného vzdělání nelze v tomto kontextu přecenit. Možná by ho mohla vláda podpořit zavedením instituce přestupného roku pro absolventy středních škol, během nějž by mohli cestovat bez obav o povolávací rozkaz.
Ve Velké Británii existují jak obránci práva soukromí, kteří se ještě donedávna bouřili proti zavedení fotografií na řidičských průkazech, tak skupiny lobující pro zavedení nějakého jednotného identifikačního průkazu. Pokud k něčemu takovému někdy dojde, bude nošení nebo vlastnění takového průkazu nepovinné.
Ano, svoboda je mnohem často méně pohodlná než totalita. A to jak pro správce, tak spravované.