Published in Britské listy, c. 2006. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Boris Cvek (http://www.blisty.cz/art/31642.html) se velice příhodně ohradil proti smazávání rozdílů mezi nacismes a fašismem. Démonizace fašismu se stává čím dál tím víc problémem, protože se fašistické sklony čím dál častěji objevují v mainstreamu politického diskurzu (obzvlášť v USA). Myslím, že je na čase fašismus rehabilitovat, abychom s ním mohli efektivně nesouhlasit.
Boris Cvek se ale dopustil jiného, stejně škodlivého zjednodušení, když položil rovnítko mezi nacismus a komunismus. To je problematické, pokud si nejdříve neujasníme, co nacismem máme na mysli. Pokud jím míníme pouze ideologii německé Sociálněnárodnostní strany práce dvacátých až čtyřicátých let 20. století, tak se zde rovnítko položit nedá v žádném smyslu. Ideologie této strany byla jasně a explicitně fašistická a antikomunistická (přestože obsahovala jisté elementy sociální rovnosti které se mohou zdát podobné komunismu). Pokud použijeme slovo ‚nacismus' ve smyslu aberantní formy nacionalismu a xenofobie tak, jak ji exemplifikuje to, co víme o Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, pak už nemusí být tak zcela od věci se na podobnosti mezi nacismem a komunismem podívat.
Další problém je, že se tu neustále směšují ideologie s jejich implementacemi. Ospravedlňovat komunismus jen kvůli tomu, co napsal Marx je stejné jako se snažit pochopit chování křesťanských a islámských klerikálů na základě textu Bible nebo Koránu. Na co se neustále zapomíná je to, že všechny politcké ideologie mají velice silný podtext nacionalismu. Aplikovaný fašismus, komunismus i klerikalismus (ve všech podobách) byly vždy v podstatě nacionalistická hnutí, která měla za cíl ustanovit ideální společnost, která je ideální pro daný národ. Stačí se podívat na texty sociálního realismu, které jednoznačně ukazují český (nebo ruský) národ jako v podstatě komunistický a socialismus jako návrat do původního stavu. Dějiny národa českého podle Nejedlého získaly velice levicový nádech stejně tak jako dějiny národa německého v podání národních socialistů měly nádech pravicový. Stejně tak dnešní dějiny Spojených států mají nádech liberalistický. V tomto smyslu mají nacismus s komunismem mnoho společného, přestože v případě komunismu nezískal aberantní podobu boj národnostní ale třídní.
Srovnání nacismu s komunismem na základě víry v jednu stranu a novou morálku je ale zavádějící. Zaprvé, podkud vím, spojení nacismu s jednou stranou je dáno tím, že tato ideologie neměla dimenzi nadnárodnostní a proto je známe jen v jedné podobě. Aplikovaný komunismus naopak jednu stranu vyžaduje (v jistém smyslu) protože bez ní není možné provozovat diktaturu proletariátu. Vůdčí (sankční) úloha jedné strany je daná konfigurací totalitarianismu nikoli obsahem konkrétní ideologie.
Problém není většinou v tom, co daná ideologie hlásá ve svých základních textech (i když v případě Mein Kampf to asi problém byl), ale do jaké míry je ochotna zajít při svém uplatňování. Jinými slovy, do jaké míry je ochotna upřít lidství svým oponentům. V tomto ohledu zašel nacismus i komunismus nepřijatelně daleko, ale stejné mezi překročil (a v případě islámu i nadále překračuje) klerikalismus a zdá se čím dál více ochotný se jim přibližovat i nový intelektuální směr, kterému říkám demokratismus. Připomněl mi to bývalý levičák i bývalý Brit (dnes žijící v Americe a podporující válku v Iráku) Christopher Hitchens, když nedávno v pořadu Bill Mahera odmítl islámský radikalismus slovy „s těmito lidmi se nedá žít".
Demokratismus, stejně jako komunismus, má nadnárodní touhy - to se neomezuje jen na americké neokonzervativce. Demokratické zřízení, říká, je jediné možné, které umožňuje lidskost. Stojí proto za to vést války za jeho rozšíření. Demokratismus má navíc velice silnou národnostní složku a to obzvláště ve Spojených státech, ale i v Evropě, kde je to složka spíš rasová a náboženská ale jinak nadnárodní.
Nemám nic proti ‚demokracii' ani nechci tvrdit, že se ve jménu ‚demokratismu' dějí stejná vyvražďování jako v případě nacismu nebo aplikovaného komunismu, ale dovedu si velice dobře představit, jak by se situace mohla zhoršit.