Published in Lidové noviny, c. 2005. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
„Jeho myšlenky sloužily jako ospravedlnění pozabíjení více lidí než jakákoli jiná filozofie všech dob." napsal letos 14. 7. britský pravicový deník The Daily Mail, známý mimo jiné svou nenávistí k přistěhovalcům a předválečnou podporou Hitlerovi. Co motivovalo tento význačný orgán britského konservatismu, aby věnoval dvě celé stránky mysliteli, kterého mnozí považovali po pádu Berlínské zdi za zdiskretitovaného a irelevantního? Den předtím totiž vyhlásila prestižní rozhlasová stanice BBC výsledek ankety o největšího filozofa všech dob, v níž ze třiceti tisíc hlasů obdržel nejvíce (27%) Karel Marx (získal tak jen o málo menší podíl hlasů než v nedávných volbách Labouristiká strana). Britští konzervativci nejsou příliš nakloněni ani samotné BBC, zkratka pro mnohé neznamená British Broadcasting Corporation (Britská korporace pro vysílání) ale Buggers Broadcasting Communism (Buzeranti vysílající komunismus), a nenávistná reakce na takovýto výsledek proto nikoho nepřekvapí. Tak přesvědčivé vítězství Marxe ovšem nečekal ani samotný organizátor ankety, anglický intelektuál a spisovatel Melvyn Bragg, který od okamžiku, kdy se ukázalo, že Marx vede, ve svém pořadu již po několik týdnů před ukončením hlasování posluchače opakovaně upozorňoval, že se hledá vlastně nejoblíbenější filozof. Webové stránky ankety ale stále tvrdí, že se volil největší filozof.
Co tedy vedlo vzdělané britské posluchače Rádia 4 (stanice nevysílající žádnou hudbu ale pouze zprávy, intelektuální pořady a drama) vybrat za největšího či nejoblíbenějšího filozofa Marxe a ne třeba domácího Davida Huma, který obdržel pouhých 12 procent hlasů. Vždyť i o britském dělnickém hnutí je známé, že bylo Marxismem, jak ho známe ovlivněno jen nepřímo a bývalý labouristický předseda vlády je známý svým výrokem, že Kapitál nestojí zato číst a on sám při jeho četbě usnul. Jenže měřit vliv Marxe jen podle přítomnosti marxistických politických stran je jen velmi omezený historický nástroj, který se navíc na Marxe dívá leninskými brýlemi. Britské dělnické hnutí se sice vydalo reformní a ne revoluční cestou, ale jeho pohled na kapitalismus a jeho problémy byl vždy veskrze marxistický. Dodnes se cituje řeč významného labouristického politika Denise Healeyho ze sedmdesátých let, v níž varoval před „bolestnými skřeky" bohatých, až se dozvědí, že budou muset platit 80% na daních z příjmu. Ani to však k vysvětlení nestačí. Český čtenář, který byl už odmala vystavován přesvědčení, že Marx je jen zástěrka, kterou se ohání nefungující režim, si totiž musí uvědomit, že ve Velké Británii a na ‚západě' obecně bylo v šedesátých a sedmdesátých letech zcela nemožné studovat společenské vědy na univerzitě bez toho, aby byl člověk vystaven Marxovým myšlenkám. A nebyl to Marx byst a prázdných hesel, ale Marx idejí a ideálů. Marx, o kterém filozof Jonathan Wolff napsal, že „nám stále ještě poskytuje nejostřejší nástroje pro kritiku současné společnosti." Marx, který rozhodně patří do debaty o tom, kdo je největším filozof.
Proti tomu lze samozřejmě vznést hned několik zdánlivě pádných argumentů. Prvním z nich jsme začali tento článek. Protiargument, že Marxe je těžko možné vinit ze zneužití jeho myšlenek nepřesvědčí autora článku v The Daily Mail, Simona Montefiore, který také napsal životopis Stalina. Naopak, „to [že by se Marxovi nelíbilo zneužití jeho myšlenek] je přesně to, proč není velký filozof. Marx nechápal důsledky vlastních myšlenek." Proti tomu se ohrazuje Marxův životopisec, novinář Francis Wheen, který také Marxe v anketě propagoval. „Jedině hlupák by činil Marxe zodpovědného za Gulag, ale bohužel hlupáků je nepřeberná nabídka," říká a dodává: „Od doby Ježíše Krista se snad žádný nepovšimnutý a nemajetný chudák nestal předmětem takového univerzálního uctívání a tak katastrofálního nepochopení."
I pokud se přikloníme na stranu Wheena, zbývá tu ještě argument rozpadu Sovětského svazu a naprostý neúspěch plánovaných hospodářství, které byly zdánlivě postavené na Marxových myšlenkách. A opravdu se tento argument zdál tak pádný, že na více než deset let (od osmdesátých do devadesátých let) se marxismus z univerzit a akademických pojednání téměř vytratil. Teprve konec devadesátých let, kdy už bylo jasné, že se fukuyamovský konec dějin nekonal, nám přináší nový pohled na Marxe. Již zmiňovaný filozof Wolff, autor knihy ‚Proč dnes číst Marxe' shrnul současnou situaci argumentem, že pokud bych měli přijmout tvrzení, že protože se Marx v mnoha ze svých předpovědí mýlil, nelze jej považovat za velkého filozofa, mnoho velkých filozofů by nám podle kritéria úspěšnosti předpovědí nezbylo. Platón, Descartes, Leibniz, Nietsche, ti a mnozí jiní si zaslouží naši pozornost, ne proto, že by dosáhli nějakých pevný a neměnných výsledků, ale proto, že „vášnivě věřili v to, že právě dospěli nebo se alespoň přiblížili k pravdivému poznání." Podle něj je to právě „umíněné následování pravdy, co je v jádru veškeré velké filozofie."
Navíc, přestože se Marx evidentně mýlil, když předpovídal bezprostřední a nevyhnutelný pád kapitalismu, je stále ještě nedocenitelný jako jeden z jeho největších analytiků. Na počátku Marxovy obrody koncem 90tých let stál mimo jiné článek amerického časopisu New Yorker, v němž autor citoval tato slova jednoho bankéře: „Čím více času strávím na Wall Streetu, tím více jsem přesvědčený, že Marx měl pravdu. Na ekonoma, který Marxe vzkřísí a učiní součástí nějakého koherentního modelu čeká Nobelova cena. Jsem si naprosto jistý, že Marxův přístup je nejlepší způsob, jak studovat kapitalismus." Podle autora článku Johna Cassidyho navíc kapitalismus přestál Marxovy predikce o rozpadu částečně proto, že vědomě či nevědomě přijal některé jeho myšlenky za své. A opravdu se stačí podívat na řešení, která nabízí heslovitý Komunistický manifest a uvidíme, že z deseti z nich je nám alespoň pět důvěrně známých: „Silně progresívní daň." „Soustřední dopravy v rukou státu." „Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem." „Veřejná a bezplatná výchova všech dětí; Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou." „Soustřední úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem." Co by za padesáti procentní úspěšnost jiní filozofové nedali, i když je nutné poznamenat, že zbylé návrhy jako vyvlastnění majetku emigrantů, zrušení dědické daně nebo pracovní povinnost pro všechny již tak dobře pro Marxe (a spoluautora Manifestu Engelse) již tak dobře nevyznívají. Je ale pravděpodobné, že by většina obětí Viktora Koženého nebo všichni, kdo byli ošizeni deregulovaným pražským taxíkem, asi zpětně uvítali, kdyby Václav Klaus či pražský magistrát věnovali více pozornosti Marxově volání po nutnosti regulace, o jejíž důležitosti nikdo nepochybuje ani ve Spojených státech.
Marx ale rozhodně není jen myslitelem, ke kterému se obracíme pro interpretaci minulosti či kapitalismu první poloviny devatenáctého století. „Marx zůstává nejhlubším a nejnaléhavějším kritikem kapitalismu i v té podobě, v jaké existuje dnes." zakončuje svou knihu Jonathan Wolff a dodává „Sice nemusíme být přesvědčeni, že jeho řešení jsou ta správná, ale to ještě neznamená, že tím zmizí i problémy, na které upozorňuje." Moderní čtenář Komunistického manifestu (obzvlášť ten, kterému bylo v tlučeno do hlavy, že je to nesmysl) se podiví, s jakou pravidelností se v něm střídají odstavce, které překvapí svou pronikavostí s těmi, o nichž je snadné zpětně prohlásit, že jsou hlubokým omylem. V době, kdy vyvážíme naši ‚svobodu' do mnoha zemí na hlavních tanku, je možná vhodné se zamyslet, jestli něco není na tvrzení, že „svobodou se v rámci nynějších buržoazních výrobních vztahů rozumí svoboda obchodu, svoboda koupě a prodeje." Na druhou stranu se ale ukázalo, že není pravda, že „Dělníci nemají vlast." Podcenění vlivu národnosti a nacionalismu je jedním z největších nedostatků Marxova systému a pravděpodobně jeden z důvodů, proč se projekt komunismu tak tragicky ztroskotal. Obávám se ale, že liché Marxistické naděje o nadnárodní solidaritě proletariátu nejsou o nic naivnější než slepá víra současných politických a intelektuálních elit ve spásný univerzalismus a nevyhnutelné globální nastolení demokracie.
Více než kdy jindy jsou také aktuální Marxova slova o globalizaci a odcizení. V mnoha jeho výrocích o průmyslové revoluci stačí nahradit slovo železnice slovem Internet a mohly by být téměř beze změny otištěny v Ekonomu. Slavné „Proletáři všech zemí, spojte se!" není ani zdaleka tak prázdnou frází, jak nám byla vtlučena do hlav. Jen několik dnů po vyhlášení výsledku ankety se v Britských médiích rozpoutala diskuse o výroku předsedy Britského svazu odborů, že se odbory musí organizovat globálně, aby mohli čelit nepřijatelným praktikám nadnárodních společností, které si Marxova slova vzaly k srdci už dávno. Nejen proto Francis Wheen v nedávném článku v nedělníku Observer tvrdí, že „Marx se ještě může stát nejvlivnějším myslitelem 21. století." Obyvatelé rozvojové země, kteří si nemohou dovolit koupit nově zprivatizovanou vodu, jistě budou považovat za aktuální toto:
"Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhává buržoazie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Levné ceny jejího zboží jsou těžké dělostřelectvo, jímž srovnává se zemí všechny čínské zdi, jímž donucuje ke kapitulaci nejzarytější nenávist barbarům k cizincům. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zaniknout; nutí je, aby u sebe doma zaváděly takzvanou civilizaci, tj. aby se staly buržoy. Zkrátka, tvoří si svět podle svého obrazu."
Dosud jsme se dívali na Marxe jako na ekonoma a sociálního kritika. Proti jeho vítězství a dokonce i samotné účasti v anketě však ještě zůstává jedna častá námitka, a to, že vlastně nebyl filozofem (nebo, že byl filozofem plytkým či prostě špatným). Jeho další slavná fráze, že „dosud filozofové svět jen popisovali, úkolem filozofie však je ho změnit," by zde mohla sloužit jako důkaz. Neúspěšné pokusy o ukončení filozofie jsou však mezi filozofy poměrně běžné (jen za posledních sto let se o to pokusili například Heidegger a Carnap) a politická dimenze stojí u samých jejích počátků u Sokrata a Platóna. Marxův význam v tomto smyslu podtrhl filozof Dick Howard, který o něm řekl, že „dělal filozofii jinými prostředky." Howard v knize „Strašidlo demokracie" tvrdí, že Marx nebyl schopen vidět demokratické řešení problémů kapitalismu a politické důsledky svých myšlenek paradoxně právě proto, že byl „příliš pronikavým filozofem" a chybou marxistických režimů bylo to, že se pokusily použít Kapitál jako příručku pro uspořádání společnosti, zatímco Marx se popisu toho, jak přesně by komunistická společnost měla fungovat téměř nevěnoval. V čem nám tedy má Marxova filozofie ještě co říci. Přední světový marxolog David McLellan je ve své knize Marxismus po Marxovi přesvědčen, že Marx nám nikdy neměl co říci, pokud v něm hledáme „intelektuální systém, který nabízí totální interpretaci světa v metafyzickém a filozofickém smyslu," ani pokud do něj přimícháme Lenina a hovoříme o vůdčí úloze dělnické strany, a jak se ukázalo, už vůbec ne jako návod pro centrálně řízenou ekonomiku. Marx jako mistr rozboru společenských vztahů a filozof odcizení však neponechal nepoznačen snad „žádný obor intelektuální aktivity za posledních několik desetiletí." Jeho vliv ostatně lze vypozorovat i u jeho mnohých protivníků. A nesmíme zapomenout, že „liberální kapitalismus a Marxismus jsou produktem stejné společnosti a sdílí o této společnosti mnoho předpokladů." A. C. Grayling, v diskuzním pořadu BBC o Marxovi, označil za v podstatě marxistický slavný výrok Margaret Thatcherové, že neexistuje nic takového jako společnost, ale pouze individuální ekonomické vztahy, stejně jako často opakovaný slogan vítězné volební kampaně Billa Clintona z roku 1992 „Hele! Jde o ekonomiku!"
Marx je ale mnohem zajímavější, když se ptá, jaký skutečný zájem stojí za materiálními i duchovními výdobytky. McLellan ho tu staví spolu Freudem a Nietschem mezi „tři velikány podezřívavosti," kteří nás nabádají nevěřit automaticky tomu, jak „o sobě mluví lidé (společnosti i jednotlivci)," protože se za takovýmto popisem vždy něco skrývá „ať už vědomě nebo podvědomě." V tomto smyslu je Marx, jehož motem bylo „o všem se musí pochybovat," představitelem značné části soudobého intelektuálního mainstreamu.
Marxismus tak, jak jsme ho znali, je bezesporu ‚pohřben pod troskami berlínské zdi', ale francouzský filozof Daniel Bensaïd je přesvědčen, že současná „krize liberálního globalismu a jeho apologetici, dnes představuje renezanci marxismu." Přitažlivost Marxe pro celé generace intelektuálů totiž podle něj nespočívala v tom, že nabídl jednoduché řešení, ale v jeho subverzivnosti a myšlenkové pronikavosti. A pronikavé myšlenky jsou příliš vzácné na to, abychom je opomíjeli jen proto, že jsme se o nich museli učit ve škole. Doufejme tedy, že právě to (a ne nějaká marxistická lobby) vedlo tolik posluchačů stanice BBC k tomu, aby mu dali svůj hlas.
V proslovu k jedenácti přítomným na Marxově pohřbu přirovnal Engels Marxe významem k Darwinovi. A alespoň částečně mu v tom lze dát za pravdu v tom, že oba svým způsobem zrevolucionalizovali to, jak se díváme na svět. Marx sám o sobě ale řekl, že není marxista. Možná, že není ani největší filozof všech dob, a možná, že ti, co zpochybňují jeho význam, mají pravdu. Se společností tak, jak ji popsal, se ovšem musí vyrovnat každá generace. Při troše štěstí to ta naše nevyřeší pohřbením hlavy v písku.
Citované knihy:
Bensaïd, Daniel. 2002. Marx for our times: Adventures and misadventures of a critique. London; New York: Verso. (Originál Marx l'intempestif je z roku 1995)
Howard, Dick. 2002. The specter of democracy. New York: Columbia University Press.
McLellan, David. 1998. Marxism after Marx: An introduction. Basingstoke: Macmillan.
Wheen, Francis. 1999. Karl Marx. London: Fourth Estate.
Wolff, Jonathan. 2002. Why read Marx today? Oxford: Oxford University Press.
Další nedávné knihy o Marxovi a dnešku:
Antonio, Robert J., red. 2003. Marx and modernity: key readings and commentary. Malden, Mass.; Oxford: Blackwell.
Blakeley, Georgina a Valerie Bryson, red. 2005. Marx and other four-letter words. London: Pluto Press.
Gamble, Andrew, David Marsh a Tony Tant, red. 1999. Marxism and social science. Urbana: University of Illinois Press.
Plné texty většiny prací Marxe a význačných marxistů jsou k dispozici v angličtině a mnoha jiných jazycích včetně češtiny na internetových stránkách www.marxists.org.
Pořad o Marxovi na BBC i celé výsledky hlasování ankety o největšího filozofa jsou na http://www.bbc.co.uk/radio4/history/inourtime/greatest_philosopher.shtml