Jak společnosti kolabují

Co se asi honilo hlavou domorodému dřevorubci na Velikonočním ostrově, když někdy kolem roku 1500 kácel poslední strom? Myslel si: „Aspoň, že mám nějakou práci, vždyť čemu ty stromy vlastně jsou?" Anebo: „Co se s námi teď stane?" Tyto a další podobné otázky si klade autor nové knihy o rozpadu společností, americký zoolog, biohistorik a enviromentalista Jared Diamond (* 1937).

Dominik Lukeš

lingvista

Výmluvných knih, burcujících lidi z letargie líčením brzkého zhroucení ekologické rovnováhy, které bude mít fatální následky na lidskou společnost, existují desítky. Právě vydaná práce Jareda Diamonda Kolaps je unikátní v tom, že přesvědčivě spojuje pohled biologa a sociálního vědce (historika, sociologa) na lidskou společnost. Stejný přístup využil autor také před deseti lety ve své knize Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii (česky 2000), za niž dostal v roce 1998 Pulitzerovu cenu. Zatímco v této rozsáhlé studii se zabýval příčinami vzestupu a dominance některých společností (které nacházel v kombinaci biodiverzity a sociodiverzity), v nové knize popisuje problémy opačné, jež výstižně shrnul v podtitulu Jak společnosti rozhodují o svém úspěchu či rozpadu.

Společenský rozpad, v němž se snoubí ekologické problémy s kulturními hodnotami, Diamond analyzuje na řadě minulých i moderních kultur, které se liší počtem svých členů. Vedle společnosti Velikonočního ostrova či vikingské populace v Grónsku, které vytvářelo několik tisíc lidí, tu stojí mayská kultura, současné Haiti či Rwanda, čítající několik milionů osob, na opačném konci pak Čína.

Ryby nejíme

Přestože mu to někteří kritici vytýkají, Diamond se ostře brání ekologickému determinismu, stejně jako jakémukoli jinému lineárnímu předurčení. Opakovaně ukazuje, že vzestup i pád společností je výsledkem složité interakce mezi lidmi a jejich prostředím. Společenská rozhodnutí a kulturní hodnoty elit i ostatních mohou hrát v osudu společností stejně velkou roli jako přírodní prostředí. Obyvatelé Velikonočního ostrova nevykáceli všechny stromy proto, aby přežili: osudnou roli zde sehrály jejich pohřební zvyklosti, náboženské rituály a společenské vztahy. Podobně nejsou současní Australané nuceni provozovat intenzivní zemědělství, které ničí jejich ekosystém, nějakou přírodní nutností, ale pouze svou identifikací s evropskými a zvláště britskými hodnotami. Proč Vikingové v Norsku odmítali jíst ryby, které jim mohli pomoci od hladomoru? Rozhodně spíš z důvodů kulturních než biologických.

Všechny tyto společnosti se nacházely v přirozeném prostředí, které pro ně nebylo ideální, ale v němž bylo možné přežít. Mnoho dalších "úspěšných" společností sdílí stejné hodnoty, ovšem v  prostředí s nimi souměřitelném. Teprve určitá kombinace hodnot a prostředí přináší zkázu. Někdy k rozpadu stačí pouze jedna velká živelná katastrofa, nájezd nepřátelské „tlupy" nebo vnitřní napětí. Většinou se ale jedná o kombinaci ekologických a společenských faktorů. Velikonoční ostrov nebyl postižen ani nájezdem zvenčí, ani živelnou pohromou, a přesto ze společnosti, která vytvořila jeden z divů světa a v době své slávy čítala desetitisíce příslušníků, zbyl jen zlomek populace. Ten navíc přežíval na mnohem nižší životní úrovni než obyvatelé jiných pacifických ostrovů, kteří sice neprosluli svými sochami, ale rozhodli se ponechat si stromy.

Stejné podmínky, různé výsledky

Samotná definice kolapsu však není vůbec jednoznačná -- Diamond na to opakovaně, byť možná poněkud nedůrazně, upozorňuje. Pouze tři jím sledované společnosti zmizely úplně a jen u dvou nejmenších -- u grónských Vikingů, jichž bylo kolem pěti tisíc, a u obyvatel odlehlých ostrovů Henderson a Pitcairn, kterých byly sotva dvě stovky -- můžeme mluvit o totálním vyhynutí. Třetí, indiánská kultura Anassazi, zmizela pravděpodobně v důsledku migrace. Z mayské a velikonoční kultury přežili zbytky obyvatelstva, pro něž však spojitost se slavnými předky je spíš genetická a jazyková než kulturně-historická.

Diamond se zabývá také společnostmi, které se ještě nezhroutily, ale pravděpodobně od toho nejsou daleko. Patří mezi ně Rwanda, která je podle něho ukázkou toho, co můžeme očekávat i jinde na světě. Na základě výzkumu evropských antropologů upozorňuje, že ekologické a populační problémy znásobené kulturními zvyky, které se vyvinuly v jiném ekologickém kontextu, jsou rozhodně jedním z faktorů, jež vyvolaly v roce 1994 genocidu -- jen tak je možné vysvětlit, proč se vraždění konalo i v některých etnicky homogenních oblastech. Zmiňuje i názor některých Rwanďanů, že genocida byla nevyhnutelná, protože zde příliš mnoho lidí soupeří o příliš málo zdrojů. Otázku, se stane na Haiti nebo v Číně, které jsou skličovány podobnými problémy, nechává Diamond nezodpovězenu, ale varuje před možnými následky vytěžení obnovitelných zdrojů v těchto oblastech.

Existují i příklady společností, které v podmínkách, v nichž jiné populace zkolabovaly, našly recept na přežití. Jde třeba o Island, který se z pokraje záhuby podobné grónským Vikingům vyšplhal až mezi nejbohatší země světa. Ve srovnání se sousedním Haiti si velmi dobře vede Dominikánská Republika, která skoro třetinu své plochy chrání v národních parcích. Další příklad možné dlouhodobé změny je Japonsko, kterému se podařilo zachovat sedmdesátiprocentní pokrytí lesy. Je ale nutné upozornit, že mnoho z těchto řešení zahrnovalo velmi drastickou centrální kontrolu (v případě Dominikánské republiky i diktaturu). Čína dosáhla zásadního omezení populačního růstu jen za cenu drsného omezení osobních svobod. Japonsko i Dominikánská republika navíc v podstatě odlesnění „vyváží" do těch zemí, které jim prodávají dřevo. Mnohá řešení, která fungovala pro minulé společnosti, jsou dnes navíc nepřijatelná -- omezování lidských práv, infanticida, genocida a válka spontánně či plánovaně udržovaly lidskou populaci na udržitelných rovinách po tisíciletí, ale jejich záměrnou aplikaci na dnešní ekologické problémy by si asi nikdo netroufl navrhovat.

Výhoda nejmenších a největších

Podle Diamonda se všechny společnosti musí nějak vypořádat alespoň s jedním z pěti následujících faktorů: místní ekologické problémy, změna klimatu, nepřátelští sousedé, přátelští obchodní partneři a reakce dané společnosti na ekologické problémy. Na případném kolapsu se vždy podílí alespoň jeden z prvních čtyř, ale ten pátý je přítomný ve všech. Diamond přiznává, že začal psát knihu o ekologických problémech (jako je odlesnění, degradace půdních a vodních zdrojů, a vytěžování dalších obnovitelných zdrojů), ale brzy mu bylo jasné, že úhledný obrázek jedné příčiny a jednoho následku ani zdaleka neodpovídá složitosti problému. Historikové se příliš často soustředili na jedinou bezprostřední příčinu (například etnické nepokoje), aniž by se věnovali také příčinám sice časově vzdálenějším, ale přesto pro pochopení pádu společnosti stejně důležitým. Přes nesmyslnost hledání jediné příčiny pro stav světa se podařilo Diamondovi v této změti informací vysledovat některé tendence, které pro nás mohou být poučné, byť někdy zdánlivě protimluvné.

Zdá se například, že z ostrovních společenství v Pacifiku jsou na tom ekologicky nejlépe ty nejmenší (jako Tikopia s 1200 obyvateli), kde je dostatečně málo lidí, aby všichni měli přehled o celém ekosystému, a tak o něj sdíleli zájem, a ty největší (jako Tonga se 100 000 obyvatel), které umožnily vývoj centralizované správy dohlížející na koordinaci využívání přírodních zdrojů. Velice důležitý je také dlouhodobý výhled vládnoucích tříd, který může zamezit intenzivnímu využívání zdrojů pro bezprostřední zisk. Tak tomu bylo například v Japonsku nebo na souostroví Tonga. Podobné vlivy lze vysledovat i v chování moderních těžebních korporací, které podle dat získaných Diamondem k životnímu prostředí přistupují šetrněji, pokud mají dlouhodobé zájmy (jako například těžební licence na více než 50 let).

Diamondova kniha se na rozdíl od svých tematických příbuzných vyznačuje velice smířlivým přístupem k velkým (často nadnárodním) společnostem. Podle autora jsou tyto firmy také souborem hodnotových a materiálních zájmů, a není proto vždy možné redukovat jejich chování na čistou bezohlednost. Diamond je nijak neidealizuje a uvádí mnoho negativních příkladů, ale argumentuje, že abychom mohli dospět ke globálnímu udržitelnému řešení, budeme muset vést s těmi, kdo mají na stav životního prostředí vliv, skutečný dialog, a ne jim jen vyčítat, že jim na srdci neleží obecné dobro.

Neudržitelný stav

Ne příliš radostným ponaučením knihy Kolaps je fakt, že ke kolapsu často dochází velice záhy po dosažení vrcholu (často i za několik desítek let). Nemůžeme tedy spoléhat na to, že máme příliš mnoho času. Poučen minulými prognostickými neúspěchy Diamond sice netvrdí, že tento čas nastává teď, nebo že nastane od nějakého konkrétního data, ale nenechává nikoho na pochybách, že podle něj současný stav skutečně není udržitelný.

„Je jisté," říká, „že současné ekologické problémy se vyřeší během života dnes dospívající generace. Tak, či onak se nějakému řešení nevyhneme. Otázka je pouze, jak k němu dojde: jestli pro nás příjemným způsobem, o němž si sami rozhodneme, nebo bez našeho vlivu -- v důsledku genocidy, hladomoru, epidemie a společenského rozkladu."

Jaké řešení bychom měli zvolit, navrhuje autor jen nepřímo, přestože se, jak sám říká, považuje za umírněného optimistu. Za důvod k optimismu považuje právě to, že na rozdíl od starých Majů máme k dispozici informace nejen o technických záležitostech, jako je třeba chemické složení půdy, ale také o dění ve zbytku světa a o své vlastní minulosti. Technologické a informačně založené řešení nás ale samo o sobě nespasí. Musí ho doprovázet proměna hodnot, mezi něž navíc budou patřit i ty, které přispěly k minulým úspěchům (důraz na nezávislost v americké Montaně, technologická orientace na Evropu v Austrálii či švédský model pastevectví v Grónsku). Společnost se bude muset bolestivě rozhodnout, „které z těchto velecenných hodnot bude muset odhodit a nahradit je novými přístupy".

Jared Diamond: Collapse. How Societies Choose to Fail or Succeed. Vydalo nakladatelství Viking, New York, 2005. 575 stran, cena 29.95 $.