Vyhánění z ráje

Když se britský publicista a historik Laurence Rees zeptal jednoho bývalého vysocepostaveného nacisty, jak by jedním slovem popsal Hitlerovo Německo, dostalo se mu překvapivé odpovědi: „Ráj." Jak je možné, že doba, kterou si dnes téměř bez výjimky spojujeme se zosobněním čistého zla, může v mnoha pamětnících vyvolávat nostalgii a obrazy ideálního života. Podobné otázky si jistě stojí zato klást nejen při příležitosti 60. výročí osvobození Osvětimi, ale možná v této době pro nás budou mít větší váhu. Laurence Rees pro britskou veřejnoprávní televizi připravil sérii šesti programů, které nejen rekapitulují dějiny koncentračního a později vyhlazovacího tábora Osvětimi-Birkenau, ale snaží se najít vysvětlení, jak mohlo dojít k masové vraždě více než miliónu lidí. Při této příležitosti vyšla také kniha s názvem Osvětim: Nacisté a konečné řešení. Jednou z motivací pro Reesovu práci byly výsledky průzkumu veřejného mínění, podle nichž se ukázalo, že pro téměř padesát procent britské veřejnosti Osvětim nic neznamená a více než pětadevadesát procent z těch, kdo si myslí, že něco o Osvětimi vědí, se mýlí. Většina lidí si neuvědomuje rozdíl mezi koncentračním a vyhlazovacím táborem a řadu dalších důležitých fakt. Mnohem více ale autora znepokojilo, jak snadno se z ponaučení stávají pietní fráze o zlu.

Paměť holocaustu traumatizuje už čtvrtou generaci Evropanů. Ti, kteří přežili, ti, kteří jen přihlíželi i ti, kteří přiložili ruku k vražednému dílu a jejich potomci se neustále musí snažit vyrovnat s tím, co zdánlivě nedokáží popsat slovy. Už čtvrtá generace hledá vysvětlení nebo alespoň rozhřešení. Pravnuci a pravnučky se snaží zapomenout a je jim neustále připomínáno. Kolektivní terapie přerůstající v hromadnou letargii, si našla jedno velice pohodlné řešení. Je jím ztotožnění holocaustu s absolutním iracionálním zlem. Takovéto zlo, můžeme najít jen ve vyšinutých, abnormálních jedincích, se kterými se běžně nesetkáváme. Chceme-li se tedy ponaučit z Holocaustu, musíme přijít na to, jak se těmto zrůdným jedincům podařilo zkorumpovat mechanizmy civilizované společnosti a modifikovat společnost tak, aby se to už nikdy nemohlo stát. Utěšujeme se tedy tím, že dokud si budeme pamatovat, co se stalo, nemůže se už nic podobného opakovat, protože žádný nevyšinutý člověk jako, jsme my a všichni, které známe, by nic takového nedovolil. Tato interpretace je ale v posledku možná ještě nebezpečnější než obyčejné zapomenutí a Laurence Rees se snaží víc než půl století od konce války najít cestu k porozumění, které si neklade jen známou otázku, Jak jsme to mohli dovolit? ale i novou a mnohem bolestnější, Jak jsme to mohli udělat?

Historici si poměrně záhy uvědomili, že vize Holocaustu jako triumfu zla a chaosu nad civilizací a pořádkem neodpovídá skutečnosti a že masové vyvražďování Židů a jiných národnostních skupin by nebylo možné bez efektivního fungování byrokratického aparátu, který není poháněn nenávistí, ale odosobněnou nezaujatostí. Stále je ještě populární představa, že celý Holocaust byl dopodrobna naplánován od samého začátku včetně „konečného řešení". A minimálně touha po „očištění" Německa je doložená už ve dvacátých letech. Většina odborníků se ale kloní k názoru, že skutečnost byla mnohem prozaičtější a zároveň mnohem děsivější. V německé společnosti došlo k procesu „kumulativní radikalizace," během níž se ke konečnému řešení dospělo řadou drobných kroků, které se samy o sobě zdály mírné, logické a někdy paradoxně až humanitární. Od ghetoizace přes odsun až po vyhlazení. Konečné řešení masovou vraždou bylo možné až v okamžiku, kdy došlo k dehumanizaci Židů a dalších nevhodných, do té míry, že se jednalo jen o čísla na papíře. Ale také v okamžiku, kdy zpochybnění dalšího drobného kroku by znamenalo morální zpochybnění všech kroků předchozích. Laurence Rees dává příklad plynových komor, které Himler prosazoval ne jako efektivní stroj na zabíjení, ale způsob, jakým ulehčit práci členům SS, kteří by při vykonávání hromadných poprav byli vystaveni přílišnému emocionálnímu stresu. O práci v Osvětimi byl velký zájem a, jak ukazují interview, které provedl Rees, mnozí bývalí zaměstnanci si dodnes pamatují na atmosféru kolegiality a pýchu z dobře odvedené práce.

Genocida druhé světové války byla zločinem běžných úředníků, kteří v rámci byrokratické mašinérie, necítili zodpovědnost za své činny, ale pouze zodpovědnost vůči svým nadřízeným. Svět si to poprvé mohl uvědomit u soudu Adolfa Eichmanna na začátku 60. let, o němž Hannah Arendtová napsala svou slavnou Zprávu o banalitě zla. Úředník Eichmann, který se obhajoval tím, že nikdy nikoho osobně nezabil, ani nikomu nedal příkaz k zabití, nakonec doznal, že tomu tak bylo proto, že to nebylo potřeba. Byrokratický systém se o to postaral sám. Nebylo potřeba nenávisti (Eichman opakovaně tvrdil, že proti Židům nic nemá), pouze efektivnosti. Na často citované konferenci ve Wannsee nedošlo k převratnému rozhodnutí o masové likvidaci celého národa. Jednalo se tam pouze o praktických záležitostech odsunu Židů na východ a její účastníci se v přestávkách moc dobře bavili.

Podle Zygmunta Baumana je Holocaust výsledkem snahy po absolutní ovládnutí svého prostředí, v němž má každý své místo a v němž je morální i fyzická zodpovědnost jasně definována. Běžní Němci i jejich vůdci byli přesvědčeni, že žijí na vrcholu civilizace, velice blízko konce dějin. Jinými slovy ráj na zemi. Až na výjimky byli masoví vrazi milujícími otci rodin, žijící normální život, plnící své denní povinnosti a nestarající se o následky svého jednání. Lidé jako já a vy.

Vypořádat se s Holocaustem není snadné. Samotný termín je zkratka pro obrovskou tragédii, které se zdá nepochopitelná. A zkratkovitost vede k trivializaci. Ale dívat se na něj jako na 11 milionů jednotlivých tragedií není v lidských silách. Hledáme tedy ponaučení v naději, že si tím vysloužíme i odpuštění. O to se snaží Laurence Rees ve svém programu a o to se také pokoušel Zygmunt Bauman, když v roce 1989 napsal: „Nejhrozivějším ponaučením z Holocaustu a toho, co jsme se dozvěděli o těch, kdo ho měli na svědomí, nebylo to, že by se ‚něco' takového mohlo stát nám, ale to, že bychom něco takového mohli spáchat my."