Published in Lidové noviny, c. 2007. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Tak už se mi zase udělalo rudo před očima. Vyvolal jej vynikající článek Hany Čápové v Respektu, tím že mi připomněl věci, nad kterými jsem i já už v tisku lál. S důkladností, jaké bych já však nikdy nebyl schopen přesně rozebírá HČ problémy českého vysokého učení a jeho vliv na celé školství a co hůře vzdělávání v Česku. HČ nazvala tento problém touhou po dokonalosti, která působí, že změny nejsou implementovány ze strachu, že se hned na poprvé nepovedou. Má jediná výtka Haně Čápové je, že nebyla ve svém skrytém odsudku dostatečně radikální.
Tato touha po dokonalosti by se zrovna tak dobře dala nazvat instituční slepotou. Sedí nám na univerzitách stovky učenců, kteří jsou tak zamilováni do svých vědomostí, že nejsou schopni se zamyslet nad pravým účelem vzdělávání. Snaží se vyprodukovat klony svých vlastních mozků a stačí jim, když jim poslušný vysokoškoláček přeříká zpátky, co si na přednášce napsal. Naučil-li se vskutku něčemu dlouhodobému už nikdo z nich nezkouší. Ještě smutnějším případem (jak vyplývá i z popisu JČ) jsou přijímací zkoušky. Nebylo by totiž nic snazšího než třeba poslat všechny docenty a profesory UK na přijímací zkoušky z jiného oboru a z jednoho po druhém z nich udělat idioty. Ovšem jejich idiocie nespočívá v tom, že nevědí odpovědi na některé otázky, ale v tom, že vůbec připustili, aby se taková kritéria stala základem pro to, je-li někdo schopen výt jimi vzdělán nebo ne. Jejich argument, že je nutné vybírat jen ty nejlepší, protože je kapacita univerzit omezena, je tak dvojně smutný, protože se takto vyberou převážně studenti jednoho typu (papouškujícího) a stejná znalostní zpupnost je navíc vede k tvrzení, že nelze hromadně zavést bakalářské studijní obory, přestože by to umožnilo přijímat mnohem více studentů.
Jejich pýcha bohužel předchází náš pád. Stojím si za svým tvrzením, že je například možné převést naprostou většinu oborů na filozofické fakultě na tří až čtyřleté bakalářské studium, a jejich absolventi nevyjdou o nic hůře připraveni na ta povolání, která nakonec vykonávají. Následovat pak může jedno až dvouleté studium magisterské, které teprve bude připravovat budoucí vědce, jimiž se tito stanou po završení studia doktorského. Takto by důsledné zavedení bakalářského studia mohlo znamenat zvýšení kapacity škol i o třicet procent i více vzhledem k tomu, že mnoho studentů by mohlo pokračovat v zahraničí. Navíc by bylo možné zavést za magisterské studium školné. Místo toho se na univerzitách zbytečně trápí budoucí učitelé základních a středních škol, kteří naprostou většinu nabytých znalostí buď zapomenou, nebo, což je snad ještě horší, pokusí se je ve své indoktrinaci narvat do hlav ubohým školákům, kterým pak pro samé biflování nezbývá čas na přemýšlení.
Ptáme-li se nač potřebují vysoké školy peníze, napadá mě odpověď jen jediná. Na zvednutí platů mladým akademikům, lidem, kteří viděli svět a nejsou uzavřeni novým možnostem, jen proto, že se tak věci dosud nedělali. Jen tak můžeme poslat všechny zasloužilce do důchodu, aby pak měli čas psát články o tom, jak všechno není, jak bývalo. Je čas na školskou revoluci. Ovšem tato revoluce se musí odehrát v našich srdcích stejně tak jako v našich mozcích. Je čas. Místo výstřelu z Aurory volám tedy docenty a jiné mágy všech ismů a logií, aby vystrčili hlavu z písku vědomostí a začali něco dělat pro vzdělání.
Dominik Lukeš, nedouk