Jak psát a nepsat česky

Česká jazykověda má dlouhou tradici světově významného výzkumu spojeného s popularizační prací. Tato tradice obsahuje celou škálu přístupů od paternalistických soupisů krasomluvných přikázání přes informativní soupisy zajímavostí po radikální pohledy na to, co to vlastně čeština jako jazyk je. Nejnovější příspěvek dvou předních pražských lingvistů nejenže na onu tradici navazuje, ale v jistém smyslu objímá všechny tyto její aspekty. Na jednu stranu je to velmi užitečná příručka pro autory neuměleckých textů, která snáší na jednu informační hromadu různé poznatky o spisovné češtině, které jim mohou být k při psaní ku prospěchu, na druhou stranu se staví k fenoménu spisovné češtiny poměrně neotřele jako k neustále se vyvíjejícímu systému, který neexistuje izolovaně od jazyka mluveného ani od ostatních řečí s nimiž přichází do styku. Neodpustí si sice několik (z mého pohledu) arbitrárních zákazů a nabídnutí, například brojí-li proti pronikajícím hyperkorektním dvěmi jako „slepot[ě] vůči jemnostem mateřštiny" (s. 69), ale mnohem častěji se dívá na spisovný jazyk z hlediska nutnosti sdělení, kde je třeba věnovat pozornost různým úrovním najednou a je nutné vážit nejen tvar slova, ale i jeho vhodnost pro srozumitelnost a společenský kontext. Další silnou stránkou jsou časté odkazy na Český národní korpus, který obsahuje statisíce příkladu skutečného užívání češtiny v současných publikacích i jinde. Autoři se tedy záměrně nestaví do role „strážců chrámu" ale spíše průvodců. Pro mnohé samozvané ochránce jazykové čistoty by navíc povinným čtením měla být zejména první kapitola, která se vztahy mezi různými češtinami a jejich úlohou výslovně zabývá.

Jak už to ani jinak není možné, nejedná se o definitivní příručku, ale vedle pravidel pravopisu, slovníků, gramatiky a několika dalších, na poličce žádného dělníka řeči rozhodně chybět nesmí. Na rozdíl od slovníku či pravidel si v ní lze navíc i zábavně před spaním počíst.