Do zbraně

Tak nám budou profesionalizovat armádu. Přestože, po pohledu na naše bitevní úspěchy za posledního půl milénia, nechápu, proč máme vůbec nějakou armádu mít, je to rozhodně krok vítaný. Aspoň bude mít za pár let při invazi ze Slovenska mít kdo skládat zbraně. Zarážející ale je, že ani armáda současná, ani armáda světlejších zítřků nepočítají se ženami. To, že podle LN má být v armádě budoucnosti jen jedno procento žen, je donebevolající zaslepenost současných vojenských kádrů, které evidentně nejsou schopny vidět všechny dimenze moderní společnosti, která podle nich moderní armádu potřebuje. Jistě jim přitom zní v uších další často propagovaný nesmysl, že všeobecná branná povinnost je příkladem diskriminace mužů. Ve skutečnosti je fakt, že na rok na vojnu musí jít pouze muži přispívá k znevýhodňování žen hned na dvou frontách. Za prvé to upevňuje společenský předsudek, že ženy nejsou schopny přílišné fyzické námahy a jsou tedy činnosti typicky mužské a typicky ženské. Za druhé čas strávený v armádě uvede muže do skrytého klubu maskulinity, ‚udělá z nich chlapy' a poskytne jim celý jeden prostor pro konverzaci z něhož jsou ženy vyloučeny jako aktivní účastnice, ale jsou relegovány do rolí užaslých bezmocných posluchaček žasnoucích nad hrdinskými činy svých obránců.

Stejně jako volební právo měla by být braná povinnost všeobecná, ne proto, že muži jsou ustrkovaní chudáčci, ale proto, aby se ve společnosti opět zbořil jeden mýtus, a to ten o ženské bezmocnosti. Nenavrhuji zavést tuto změnu okamžitě. Je zcela jasné, že by to bylo příliš unáhlené, nákladné a způsobilo to víc problémů než jich vyřešilo. Nechápu ale proč by nebylo možné využít příležitosti radikální změny fungování české armády, kdy se odvod stane pouze věcí formální, takovou registrací pro případ mobilizace v okamžiku skutečné potřeby, a nevztáhnout tuto povinnost také na ženy. Zároveň by měla vláda už teď aktivně podporovat nábor žen do oné budoucí profesionální armády, která bude vykonávat spíše úkony mezinárodního mírového charakteru. Ženy by v těchto složkách měly být zastoupeny alespoň třiceti procenty asi tak do roku 2015 s výhledem plné rovnoprávnosti za dalších patnáct let. Takové změny nelze udělat ze dna na den, při stanovení reálných ale tvrdých cílů by to však možné být mělo. Nevidím například důvod proč by žena někdy v příštích deseti letech nemohla být ministryní obrany.

Zatímco česká armáda se ještě potýká s uznáním existence žen jako více než někoho, kdo píše vojínům dopisy nebo maximálně obsluhuje vysílačky, vedou se například v Británii usilovné diskuse o roli žen v předních řadách rot, které se mohou dostat do skutečných bojových situací. Na pozadí poměrně silných protidiskriminačních zákonů se debatuje o tom, může-li armáda učinit výjimku a ženy z určitých bojových rolí vyřadit. V debatě, která není zdaleka u konce, se samozřejmě vyrojila celá škála názorů, od těch o vrozené něžnosti žen, po hlasy trvající na tom, že ženy se stoprocentně vyrovnají mužům ve všech výkonech. Velice častý byl názor upozorňující na nebezpečí, které mohou ženy svou fyzicky slabší konstrukcí představovat pro své mužské kolegy. S tím souhlasila i celá řada žen s praktickou zkušeností z bojových situací v armádě. Přestože se statisticky v tomto okamžiku může jednat o postoj legitimní, prosazoval se velmi silně i názor, že armáda musí dát rovnou šanci všem, nemá ale povinnost ulehčovat ženám v bojových situacích život.

Podobná debata se určitě rozvine i u nás. Jistě se jako v Anglii ozvou hlasy o přirozeném uspořádání věcí a ustrojení ženského těla tu pro porod onde pro pohlazení. Nesmíme se však nechat zaslepit těmito argumenty jen proto, že je za nimi zdánlivě staletá zkušenost žen matek a mužů oráčů a lovců. Za posledních několik tisíc let se objevila celá řada mýtů o ženách, které se postupně ukázaly být falešnými. Ženy nemají duši, ženy jsou nečisté během menstruace a musí se držet daleko od ohně, ženy nejsou schopny intelektuálních výkonů (viz mnoho vědeckých pracovnic), ženy nejsou schopny kreativních výkonů (viz mnoho básnířek, malířek, skladatelek), ženy nesmí být vystaveny fyzické námaze (viz mnohé sportovkyně). Všechny z těchto nesmyslů byly ve své době propagovány tehdejšími učenci jako vědecký fakt. A některé jsou stále ještě občas předkládány na základě špatně interpretovaných dat. Nenajdeme-li do poloviny minulého století mnoho ženských Beethovenů, Rembrandtů nebo Einsteinů, není to tím, že by ženy nebyly schopny dosáhnout takových výkonů tvořivosti, ale tím, že jim nebylo dovoleno se na nich v dostatečné míře podílet. Například v době, kdy Sigmund Freud činil své falické objevy, neučily se ještě ženy ve školách všeobecně latinu, protože se předpokládalo, že to není předmět pro ně vhodný a stejně by ho při vedení domácnosti nepotřebovaly.

Na základě těchto zkušeností s učenci se tedy nesmíme nechat přesvědčit, že ženy jsou povahou slabší než muži, jen proto, že tomu zdánlivě odpovídá současný stav vědeckého poznání. Je třeba i možné, že ženy ve sportu zaostávají za muži v absolutních hodnotách výkonů ne proto, že by byly nějak bytostně slabší, ale proto, že muži sport provozují o staletí déle a měli čas na zlepšování výkonů pracovat. Mají například také mnohem více sportovních vzorů a špičkoví atleti se rekrutují z mnohem širší základny. (Opačný vliv má stejný jev mezi americkými černochy, kde je základem mnoha rasových předsudků, že černí se nehodí na nic než na sport.)

V profesionální armádě musí ženy dostat rovné příležitosti (dokonce jim zpočátku musí být dopomoženo časově jasně vymezenou pozitivní diskriminací), aby v ní mohli hrát rovnou roli. Nesmíme totiž zapomenout, že právě poslední dvě světové války přispěly velkou měrou k rozšíření všeobecné rovnoprávnosti žen. Během obou z nich musely z nezbytnosti ženy jít pracovat do továren, kde pak vykonávaly těžkou fyzickou práci, čímž se zrušilo mnoho běžných předpokladů. První válka přinesla všeobecné volební právo a druhá všeobecnou emancipaci žen na trhu práce. Dodnes není role žen ve druhé světové válce doceněna. Ani ve Velké Británii neexistuje do této doby pomník letkyním, které fungovaly jako zkušební a doručovací piloti. Nezbývá než doufat, že nebude potřeba další stejně drastická zkušenost, aby se rovnoprávnost žen rozšířila od volebních uren a běžících pásů do všech sfér života včetně té, sice zbytečné, ale profesionální armády.

Dominik Lukeš, vojenský pacifista a militantní feminista