Válka v tropech

„Metafory mohou zabíjet" napsal před dvanácti lety lingvista a kognitivní vědec George Lakoff v dnes již klasickém článku „Metafora a válka", v němž rozebral metafory, které se používaly k ospravedlnění první války v Perském zálivu. K této problematice se později vrátil v knize Morální politika, kterou jsem zde před časem recenzoval. Události v posledních třech letech ho bohužel na toto téma donutily publikovat dalších několik příspěvků, z nichž se poslední objevil na zpravodajském serveru Alternet.org tento týden. Jak tedy válka v metaforách vypadá?

Metafory a jim podobné tropy (přirovnání, metonymie, synekdochy, ironie, hyperbola, personifikace atp.) jsou obvykle považovány za okrasné prvky, jakási jazyková pozlátka, která parazitují na průzračné čistotě správného a přesného vyjadřování. Jak však ukázal psycholingvistický výzkum posledních dvaceti let, metafory stojí u samého základu lidské komunikace a myšlení. Metafory nám pomáhají chápat ty nejzákladnější jevy kolem nás: lidské vztahy, čas i myšlení samotné. (První Lakoffova kniha na toto téma se ostatně jmenovala „Metafory, kterými žijeme"). Řeknu-li například, že zde předkládám vášnivé argumenty proti válce, použil jsem hned tři tropy. Argumenty jsou věci, které lze předložit na místo v němž se odehrává debata, kde na jednom místě stojí válka a na druhém moje slova. Argumenty, jež samy o sobě nemohou mít pocity, zároveň zastupují mě, který samozřejmě vášeň cítit může. Pomocí metafor chápeme také mezinárodní politiku. Národy jsou v našem běžném rozhovoru lidé a státy, v nichž žijí, jsou jejich domy. Národy pak mezi sebou mají sousedské vztahy a samy mohou být staré, mladé, naivní nebo vyzrálé a mají také svého ducha. Státy jako budovy pak mají základy, které mohou být pevné nebo vratké a mohou ostatním národům otevřít nebo zavřít dveře.

Metafory pro pochopení světa kolem nás nepotřebujeme nikdy více než ve období přelomových událostí jako je válka. Několik dnů po jedenáctém září řekla o soudobých debatách v americké společnosti Robin Lakoff: „Nacházíme se v situaci, které jsme dosud nemuseli čelit. Nemáme pro to vhodné jazykové prostředky. Tak zkoušíme různé věci a uvidíme, co bude fungovat." Jednou z nejúspěšnějších metafor té doby pak byla Bushova válka proti terorismu, která se vžila to té míry, že už se dnes téměř za metaforu nepovažuje. Tato fráze ovšem také poukazuje na nebezpečí, které v sobě neopatrné a podvědomé používání tropů obsahuje. Metafory totiž neovlivňují jen to, jak se o světě mluvíme a přemýšlíme, ale také jak se v něm chováme. Vyhlásili-li nám teroristé válku, je možné povolat místo policie armádu, zadržené je možné považovat za zajatce na něž se nevztahují práva přiznávaná normálním občanům, nesouhlas je možné považovat za zradu. Jenže metaforicky chápeme i samotnou válku. Jsou-li státy lidé, pak je možné jim válku vyhlásit, rozhodně proti nim postupovat, udeřit na ně a tak jim uštědřit lekci. To vede k nebezpečným myšlenkový zkratkám, které mohou mít tragické důsledky. Antropolog Paul Friedrich o tom již před lety napsal: „Ve společenském kontextu jsme mnohokrát viděli, jak destruktivní síla synekdochy prorazila na povrch, když je kladena na celé národy, alegorizované jako jednotlivci a ustrnulé ve formulacích rasistických ideologií, zodpovědnost za zločiny, na kterých se podílela jen jejich menšina, zatímco většina nebo alespoň nezanedbatelná menšina byla proti." Bojkot francouzských produktů jako reakce na postoj prezidenta Chiraca je jen jeden ze současných příkladů. Stejně tak, když dnes vedeme válku proti Sadámu Husainovi, čímž se snadno pomine skutečnost, že o život půjde hlavně obyčejným lidem. Podle stejného principu je také odpor proti americké vládě spojován s nenávistí k „americkému lidu".

Samotnou postavu Sadáma si ovšem také vysvětlujeme metaforicky. Průměrný obyvatel Evropy o něm neví vůbec nic, existuje však velice snadný způsob, jak si ho přiblížit. Metafora „Sadám je Hitler" se ujala velice rychle s dalekosáhlými důsledky. Protože nikdo dnes nebude tvrdit, že válka proti Hitlerovi je něco špatného, nelze nic podobného říci ani proti útoku na Sadáma. Často se také připomíná Mnichovské pomýlení, kdy světové mocnosti podcenili hrozbu, kterou Hitler představoval. Nezakročit proti Sadámovi by proto bylo bláhové. Metafory na základě slavných osobností jsou velice běžné, ale je rozdíl, když o malém Karlíkovi řekneme, že je hotový Einstein a když někoho srovnáme se ztělesněním zla. Husain se tak totiž navíc dostane do spojení s bin Ládinem, který byl Hitlerem ještě před rokem a půl.

Metafory také slouží k odlidštění válečného konfliktu. Lidé jsou pro státy vlastnictvím a mluví se proto o lidských zdrojích. Odtud pochází i eufemismus ztráty na životech. Smrt jistého počtu civilistů se považuje za přijatelnou cenu, kterou jsme ochotni zaplatit. Tato investice nám pak jako zisk přinese mír.

Metafory jsou součástí složitých příběhů, které si o světě vytváříme. Státy které v nich jsou lidé se mohou zachovat odvážně až hrdinsky, nebo také mohou zradit své spojence. Rozvoj národa je cesta, na kterou se mu staví různé překážky, které je nutné odstranit. Jednou z metafor je tedy Sadám stojící v cestě Iráckému národu a je ho tedy nutné odstranit. Tato válka je tedy válkou osvobození.

V posledních měsících se pro válku i proti ní objevilo značné množství argumentů založených na faktech, ale všechna tato fakta jsou zasazená v kontextu nějaké metafory. Podle George Lakoffa nespočívá důvod, proč nakonec ti argumentující proti válce neuspěli, v tom, že by nebyli schopni předložit dostatek faktických argumentů, ale v tom, že nedokázali prolomit metaforické interpretace washingtonských jestřábů. Nemá smysl předstírat, že je možné se v diskuzi o válce (nebo o čemkoli jiném) metaforám vyhnout. Je ale důležité, abychom si uvědomili, jakou v ní hrají roli, a jak snadno mohou ovlivnit naše rozhodnutí.