Společenský kapitál: Metafory občanské společnosti

Kognitivní disonance konce minulého století -- na scénu vstupuje společenský kapitál

Ve hřmění padajících zdí a totalitních režimů pod znakem kladiva a srpu si na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století nikdo nepovšiml, že vedle marxistických ideálů komunistické společnosti zcela zkrachovala ještě jedna důležitá vize současného světa. Důvodem, proč tento krach unikl pozornosti je to, že nositeli této vize byli ti, kteří shodou okolností byli vítězní v takzvané studené válce. Rozpad této myšlenky nebyl tak bouřlivý také proto, že se jako popínavý parazit prorostla dalšími dvěma idejemi vládnoucími druhé polovině našeho století, což jsou: občanská demokracie a osvícenský humanismus. Ano jedná se o myšlenku volně tržního kapitalismu. Radikálně tržní reformy Margaret Thatcher v Británii a Ronalda Reagana ve Spojených státech nepřinesly spolu s nezbytnou ekonomickou stratifikací kýženou transformaci společnosti a jimi inspirované volně tržní intervence Světové banky a MMF přinesly třetímu světu až na výjimky jen bídu a utrpení. Hovořil-li v té době Fukuyama o konci dějin, v tom smyslu, že k demokratické politice a humanistickému právnímu systému si již nelze představit věrohodnou alternativu, v oblasti společenské ekonomiky se naopak svět ocitl na samotném počátku dějin. Spolu se zbytky zdiskreditovaného Marxismu a nevědomky implodujícího tržního kapitalismu se tu tedy o titul vize světa mohly ucházet i další myšlenky. Jednou z nich je právě teorie společenského kapitálu, která má tu výhodu, že z obou předcházejících vizí integruje do ekonomické metafory právě to, co je ve shodě jak s občanskou demokracií, tak osvícenským humanismem. (Poznámka na okraj: Dalším důvodem toho, proč se krach volně tržního kapitalismu obešel bez většího hlomozu je to, že se ukázal být poměrně úspěšným modelem pro vedení studených i skutečných válek. Na dlouhou dobu také vedl ke zvýšené prosperitě vyšších středních tříd, z nichž se většinou rekrutují společenští myslitelé a reformátoři. Ty si začaly jeho nedostatky uvědomovat až se rozšiřující se majetkovou propastí mezi nimi a ekonomickou elitou.)

Krátké dějiny pojmu společenský kapitál

Pojem společenský kapitál je výsledkem myšlenkové konfluence konce osmdesátých let. Jako první jej v roce 1977 použil americký ekonom a sociolog Glenn C. Loury, když se pokoušel vysvětlit závislost rozdílů v ekonomické prosperitě na společenský vazbách jednotlivců v různých rasových skupinách. Nezávisle na něm hovoří o společenském kapitálu francouzský sociolog a antropolog vzdělávání Pierre Bourdieu v článcích z let 1980 a 1983. Bourdieumu šlo o vysvětlení různé váhy školních výsledků pro různé společenské skupiny. Společenský kapitál stavil do protikladu s kapitálem ekonomickým a kapitálem kulturním. Jeho definice společenského kapitálu jako agregátu společenských vztahů jednotlivce k ostatním jednotlivcům nebo skupinám ve společnosti je v mnohém podobná definici používané dnes. (Kapitálem kulturním by pak mohly být například vědomosti, kulturní artefakty jako knihy nebo umělecké předměty nebo institucionální statky jako např. řády či akademické tituly.) Bourdieu také jako první kritizoval ekonomický redukcionismus v současné sociální ekonomii, přestože i on podtrhuje, že za jistých podmínek je možné převést jak kulturní tak společenský kapitál na kapitál ekonomický.

Triumvirát zakladatelů uzavírá americký sociolog James Coleman, který v roce 1988 popsal společenský kapitál jako katalyzátor konání jednotlivce ve společenských strukturách a prostředek pro vytváření lidského kapitálu, tzv. lidských zdrojů (zatímco Bourdieu viděl společenský kapitál spíše jako produkt tohoto konání). Na Colemanovo pojetí se spoléhal například již zmiňovaný Fukuyama ve své knize o důvěře jako nezbytném předpokladu hospodářské prosperity z roku 1995. (Poznámka na okraj č. 2: Spolu s narůstající popularitou pojmu se rozvinula také pro akademické disciplíny typická terminologická archeologie. Sousloví společenský kapitál tak bylo lokalizováno i v pracích dřívějších a jeho dosud nejrannější výskyt byl umístěn do sociologického pojednání z roku 1916. O vítězství této teorie bude jisto, až někdo začne článek o společenském kapitálu slovy ‚Už u starých Egypťanů...').

Loury, Bourdieu, Coleman a další raní myslitelé na toto téma se na společenský kapitál dívali především jako na intelektuální nástroj, který jim lépe pomůže popsat fungování společnosti. Většího zájmu se ale pojem společenský kapitál dočkal až, když mu harvardský politolog Robert D Putnam propůjčil podobu normativní. Zatímco například Bourdieu viděl společenský kapitál jako něco, co je prostě součástí symbolických i materiálních interakcí dané společnosti, Putnam jej identifikoval jako něco žádoucího, co může také ve společnosti chybět. Jeho myšlenkám se dostalo ohlasu v souvislosti s jeho článkem z roku 1995 (plný text je k dispozici na internetu http://xroads.virginia.edu/~HYPER/DETOC/assoc/bowling.html), který v roce 2000 Putnam rozšířil do obsáhlé monografie pod názvem zhruba přeložitelným jako Sám na kuželky: Zhroucení a obnova americké komunity (Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community). Hlavní tezí článku i knihy je to, že společenské vazby přemosťující rodinné, etnické a náboženské bariéry jsou nezbytné k efektivnímu fungování demokracie, a že ve Spojených státech tyto vazby od padesátých let postupně upadají. Putnam to ukazuje na problému kuželek (bowlingu), které v roce 2000 hrálo více lidí než před dvaceti lety, ale zároveň poklesl relativní počet členů v kuželkových klubech. Tento pokles má zajímavé následky pro majitele kuželkáren, protože lidé, kteří hrají v klubech zkonzumují třikrát tolik piva a pizzy, na jejichž prodeji tyto podniky často závisí. Podobný trend lze podle Putnama vysledovat v celé americké společnosti, kde jsou tradiční občanské spolky s místními kluby nahrazovány celonárodními politickými zájmovými organizacemi, jejichž členové se ale aktivit účastní jen pasivně, například placením členských poplatků. Sounáležitost členů těchto společností přirovnává Putnam k sounáležitosti fanoušků fotbalového klubu, kteří si spolu rádi pohalekají, ale nepustí se do společného projektu, jako by mohli například členové místního turistického nebo zahrádkářského sdružení. Kritizuje i některé místní spolky, které se soustředí na vzájemnou psychologickou výpomoc (např. setkávání pacientů trpících rakovinou), jež podle něj spíše nahrazují rodinné vazby. Paralelně s těmito změnami nachází Putnam řadu negativních celospolečenských trendů od snížené účasti u voleb, po snižování vzájemné důvěry mezi lidmi.

Putnam rozpoutal svými návrhy zuřivou diskuzi, včetně kolokvia v Bílém domě, která pokračuje dodnes, a inspiroval celou řadu celosvětových výzkumů. Světová banka například již v roce 1996 (inspirována také dřívějšími publikacemi Putnama i jiných) založila Iniciativu pro společenský kapitál, která sponzorovala celou řadu výzkumů po celém světě a mnohé, z jejíchž publikací jsou zdarma k dispozici na jejích webových stránkách. Od roku 2000 se obor mnohonásobně rozrostl, vyšlo několik úvodů, a dokonce i celý sborník kritických ohlasů na Putnamovy myšlenky. Dnes je pak termín společenský kapitál stále častěji slyšet mimo akademické debaty také ve veřejných politických diskuzích.

Půvab společenského kapitálu

Svůdnost společenského kapitálu spočívá v tom, že, jak jsem již naznačil, umožňuje přemostit rozpol mezi levicovou myšlenkou občanské společnosti a pravicovou fascinací s makroekonomickými zákony. Společenský kapitál lze poměrně dobře měřit a je tak možné sledovat jevy s ním spojené. Ukazuje se například, že ne všechny vazby, které zakládají složitou pavučinu společnosti vedou k tvorbě společenského kapitálu. Obecně se rozlišuje mezi přitahujícími (bonding) a přemosťujícími vazbami (bridging). Zatímco přitahující vazby mohou vést k exkluzivním společenským uskupením, které rozvoj společnosti brzdí, vazby přemosťující umožňují efektivnější fungování společnosti díky tomu, že k sobě přitahují rozličné zájmy, které by jinak stály proti sobě. Rodinné, etnické nebo i historicko politické vazby budou tedy pro společnost jako celek méně prospěšné než členství v zájmových kroužcích. (Přehled těchto základních pojmů podává John Field v úvodu z roku 2003). Pomocí takto poměrně jednoduché konceptualizace struktury společnosti vzhledem k její prosperitě je možné vyvinout poměrně složité nástroje pro podrobnější klasifikaci a hlavně měření společenského kapitálu. A tato měření přinesla zajímavé (i když ne zcela překvapivé výsledky): prosperita společnosti je silně vázaná na přítomnost společenského kapitálu definovaného jako soubor těch správných vazeb dostatečné ale ne přílišné síly. Jinými slovy, zdá se, že zde máme možnost měřit, jak dobře funguje občanská společnost. Společenský kapitál podle těchto měření způsobuje větší ekonomickou prosperitu, nižší zločinnost, větší inovaci, větší účast na politických rozhodnutích i lepší výsledky školství.

Společenský kapitál na západě i na východě

Zastánci této teorie tvrdí, že společenský kapitál je nezbytný pro fungování kapitalismu a demokracie všeobecně. Fukuyama to samé tvrdí o jednom z důsledků společenského kapitálu, důvěře. Dobrým příkladem by zde mohlo být doručování zboží zakoupeného na internetu v Česku a ve Velké Británii. Aby mohlo doručení zakoupeného zboží spolehlivě fungovat, musí účastníci této výměny důvěřovat doručovacím kanálům, tj. v poště. V českém kontextu je tato důvěra možná pouze s průvodním potvrzením do vlastních rukou. V Anglii je zcela běžné posílat i hodnotné zásilky běžnou poštou. A mnohokrát se mi stalo, že větší balík byl zanechán u sousedů nebo dokonce i jen nechán přede dveřmi. Anglická pošta přitom ztratí desetitisíce dopisů denně a krádeže jsou tu stejně časté jako v Čechách. Základní a oprávněná důvěra v to, že systém je častěji spolehlivý než ne je to, co umožňuje aby fungoval.

Právě systémy důvěry jsou jedním z problémů takzvaných rozvojových zemí, které mnohdy spoléhají na přitahující (rodinné, etnické, kmenové) vazby pro komunikaci důvěry, zatímco přemosťující vazby často zcela chybí.

Kritika společenského kapitálu

Teorie společenského kapitálu, zejména v nejvlivnější Putnamovské podobě, se stala terčem mnohovrstvé kritiky. Ukázalo se například, že Putnam, který za úpadek společenského kapitálu v USA klade vinu především individualizujícímu vlivu televize a podobných nových technologií, není ve své kritice původní a lze najít podobné hlasy ve dvacátých letech vinící z podobného vlivu rádio. Není také jasné, kde se vlastně společenský kapitál nachází. Teoretici o něm hovoří tu jako o vlastnictví jednotlivce a tu jako o veřejném vlastnictví celé společnosti. Zejména v Evropě se také klade větší důraz na roli vládních organizací (komunálních i státních), které se mohou na tvorbě společenského kapitálu podílet (třeba jen tak prostě jako investicí do místních hřišť či zájmových kroužků). Hovoří se pak navíc o vertikálních (mezi spolky a nadregionálními organizacemi) a horizontálních (mezi jednotlivci či spolky navzájem) vazbách.

Jednou z nejvážnějších výhrad je to, že idea společenského kapitálu je založená na nostalgické idealizaci padesátých let minulého století, zejména, tak jak jsou představena v americké populární kultuře. Toto je ideál, který nejen že nikdy neexistoval, ale také byl postaven na diskriminaci (rasové i genderové) a symbolickém násilí, které neumožňovalo existenci nikomu, kdo se na tvorbě společenského kapitálu nepodílel. Připomíná se, že silný společenský kapitál může být za jistých podmínek zrovna tak předpokladem k pogromu jako k vymalování místní školy. U nás si stačí vzpomenout na radikální ruralismus Ludvíka Vaculíka, který by byl ochoten použít k dosažení své selské idyly až maoistických metod.

Nedostatky společenského kapitálu jako metafory

Nakonec je nutné se zamyslet, jestli je společenský kapitál vůbec vhodnou metaforou. Tradiční ekonomové tento pojem kritizovali za to, že není dostatečně podobný tradičnímu pojetí kapitálu. Jiní zase namítají, že teorie společenského kapitálu vidí kapitál jako příliš jednolitý a neměnný pojem a nemůže tedy dostatečně zachytit rizika s ním spojená. Je tu tedy nebezpečí, že jako důsledek přílišné metaforičnosti pojmu bude naše vize společenského kapitálu závislá na tom, jak se díváme na kapitál jako takový. Na druhou stranu je to právě tato metaforická neurčitost, co mu propůjčuje pojmovou bohatost a činní jej atraktivním i mimo čistě akademické kruhy.

Kapitál sebou nese nepřípustné důsledky

Všechny tyto kritiky je nutné mít neustále vést v patrnosti, zejména proto, že společenský kapitál se snaží být myšlenkou všeobjímající a usilující o nahrazení vizí jako jsou komunistické nebe na zemi či neviditelná ruka trhu obšťastňující jednotlivce i kolektivy. Jestli je opravdu vize společenského kapitálu nahradí a jestli z ní vyplyne idyla černobílých televizních seriálů nebo upalování čarodějnic, ukáže čas.

Literatura

Field, John. 2003. Social capital. London, New York: Routledge.

McLean, Scott L., David A. Schultz a Manfred B. Steger, red. 2002. Social capital: Critical perspectives on community and 'Bowling alone'. New York; London: New York University Press.

Putnam, Robert D. 2000. Bowling alone: the collapse and revival of American community. New York; London: Simon & Schuster.