Published in Lidové noviny, c. 1997. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
Rozhovor se Zdeňkem Volným
Zdeněk Volný je spolu s Janem Cimickým autorem knihy Dívka z přehrady, která získala cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku 1997. Kniha je prvním vydáním staršího rukopisu, který nemohl vyjít v sedmdesátých letech. Zdeněk Volný dnes píše a překládá především science fiction, napsal například trilogii Oko Chiméry a přeložil Ztracený svět Michaela Crichtona. Dívka z přehrady byla jeho prvním větším literárním pokusem. Civilním povoláním je ředitelem nakladatelství Baronet, které vydalo například miliónové loupeže V. P. Borovičky a Vesmírnou odyseu A. C. Clarka.
Vaším žánrem je science fiction. Proč jste si tedy pro své první větší literární dílo vybral zrovna detektivku?
Na tom jsme se z Honzou domluvili, protože to bylo jeho téma, které vycházelo z jeho autentických zážitků. Nám to přišlo tak zajímavé a tak společensky nebezpečné, a tak fascinující, že se takové věci mohou dít. Ten příběh se skutečně odehrál v jedné pohraniční nemocnici.Vzhledem k tomu, že do novin se o tom psát nedalo, tak jsme si řekli, že o tom napíšeme knížku.
Vaše kniha se jmenuje Dívka z přehrady. Nechali jste se inspirovat Chandlerovou Dámou v jezeře?
Ani ne, hlavní inspirací nám byl příběh. Ten příběh byl tak autentický, že jsme se jím mohli nechat vést. Pak jsme se samozřejmě nechali inspirovat reáliemi malého českého města, které jsme důvěrně znali. Prostor na to nebyl a bylo by to směšné, kdybychom se pokoušeli na malé české město aplikovat Los Angeles.
Jací jsou vaši oblíbení autoři detektivek, českých a světových? Jste vůbec jako čtenář příznivcem tohoto žánru?
Určitě detektivky čtu. Z těch modernějších českých autorů ctím Romana Cílka, protože je profesionálně velice vytříbený a zejména jeho povídky jsou obdivuhodné. V těch větších žánrech se mi zase líbí Kačírková, která přichází s takovým ženským pohledem a umí krásně vykreslit detaily. Ze světových autorů samozřejmě obdivuju starou americkou klasickou školu od Chandlera až po McBaina.
Jak si stojí detektivka u českých čtenářů?
Naše nakladatelství se sice na detektivky nespecializuje, ale z osobní zkušenosti vím, že v současné době nastává odliv čtenářů detektivky. Nejsem si jist, z jakých důvodů, ale zdá se, že se odehrává značný odliv od všech takzvaně mužských témat, jako thriller, a nastává přesun k romantice a podobným věcem. Samozřejmě zůstali detektivce její kmenoví čtenáři, ale myslím si, že se detektivka zas tak nečte. Samozřejmě to nic neříká o kvalitě, ani oblíbení klasikové žánru dnes nejsou v kurzu. Prostě se vkus čtenářstva posouvá jinam. Markantní je to třeba ve srovnání s Amerikou, kde jsou na vrcholu autoři jako Grisham, který je absolutně nejprodávanějším autorem, a tady s Grishamem Fikar neměl žádný velký úspěch. Stejně tak my s Crichtonem, který sice není čistá detektivka, ale v Americe vydělává miliony dolarů a tady zas až tak úspěšný není, a to přes úspěšnost filmových adaptací, a přestože jsou to oba dva vynikající autoři. Třeba Crichtonovo Skandální odhalení nebo Vycházející slunce jsou brilantní díla.
Jak si stojí česká detektivka ve srovnání se světovou? Myslíte, že vychází víc překladů než originálních děl?
Já si myslím, že tady je dobrá tradiční škola české detektivky. Je to vidět na těch povídkách, které vyhrály ceny. Myslím si, že máme pár vynikajících autorů. Třeba Lubomír Macháček, který k tomu přistupuje z vysloveně psychologického hlediska, nebo Jirotka, který má takový ten tvrdý příběh. Myslím si, že to má úroveň a čtenáři mohou být spokojeni. Samozřejmě v Americe se píše zase trošku jinak. Tam vždycky byla větší témata. Je vidět, že je to velmoc a jejich témata jsou taková celosvětová. My máme spíš takovou tu komorní detektivku, která je ale velmi pěkná, velmi propracovaná.
Autoři detektivek a i sci-fi častěji než autoři jiných žánrů píšou ve dvojicích? Proč? Jak se vám psalo se společníkem?
To byl jediný případ, kdy já jsem psal ve dvojici. Dokonce s tím byly problémy, protože jsme každý žili někde jinde. Podařilo se to, ale jenom díky tomu, že jsme dobří kamarádi, že jsme si vždycky dokázali vyhovět a dohodnout se. My jsme se do toho pustili společně taky z části proto, že jsme byli před těmi dvaceti lety oba v podstatě začátečníci.Ale myslím si, že jsou to velké výjimky, když se to daří, protože tvorba je v podstatě ryze individuální záležitost.