Proč, jak a kdy vzdělávat učitele jazyků

Ačkoliv se první otázka může zdát zbytečná, myslím si, že není možné zodpovědět na zbývající dvě otázky, bez toho aniž bychom se zamysleli nad tím, proč to děláme. Náš celkový cíl asi bude, aby se žákům dostalo co nejlepšího vyučování a tím pádem se zlepšily i jejich výsledky a potažmo dovednosti. Předpokládáme tedy, že dobře vzdělaný učitel má velký podíl na výsledcích žáků. Toto je však opravdu jenom předpoklad. Hrají zde roli i osobní a povahové vlastnosti učitele, jeho zájem o obor a touha sdělit tento zájem dále. Je otázkou, jestli je tyto věci možné někoho naučit. Pedagogika je stále ještě více umění než věda. Nezanedbatelné jsou i vlivy, které si sebou přinášejí žáci. Předpoklady pro studium, očekávání rodičů, vlastní motivace. Důležité je také pamatovat si, že se žáci během studia mění. Zatímco pro děti do deseti let je hlavním referenčním bodem učitel, pro starší studenty jsou to hlavně jejich vrstevníci a jimi uznávané vzory. To ale neznamená, že se musíme vzdát snahy o výchovu učitelů jazyků. Musíme se jen více zamyslet nad tím, co by měli znát a proč. Dozajista v čele stojí ovládnutí jazyka (nebo jazyků), který dotyčný vyučuje. Jak jsme však viděli v článku o kurzech TEFL Certificate, samotná znalost jazyka (dokonce i pro rodilé mluvčí) není ani zdaleka zárukou toho, že jej bude umět dotyčný učit. Je to jen nutný předpoklad (i když je možné v mnoha případech slevit z perfektní znalosti ve prospěch pedagogických schopností). Učitel jazyka musí nejen znát gramatiku a být schopen vést v jazyce konverzaci. Musí vědět, které jevy budou dělat jeho žáků největší problémy, které na sebe logicky navazují a jaké je rozumné pořadí, v němž mohou být předloženy. Musí také být schopen reagovat na různé přístupy svých žáků ke studiu i na jejich lidské slabosti (nedostatek motivace, nekázeň, apod.).

Následuje otázka, jak toto všechno učitele naučit. Odpověď ale není jednoznačná, protože ani jeden z možných přístupů nedává jednoznačné výsledky. Rozhodně nestačí dát učiteli přečíst Komenského, ale není ani možné ho jen tak vyslat do terénu s několika základními poučkami o tom, jak naložit se zlobivými žáky. Nejlépe je to vidět, uvědomíme-li si, že různé pohledy jsou ovládány metaforami o tom, kdo učitel je. Snad nejrozšířenější metafora mezi veřejností a managementem je pohled na učitele jako na programátora. Žák je zde roven počítači, do nějž je nutné jazyk správným logickým způsobem vložit (stejně jako program do počítače). Tento přístup plodí výsledky jak ve vzdělávání praktickém, tak teoretickém. V učitelské praxi to znamená trvání na určitých postupech a formulích v hodině (např. vždy se ptát žáků stejnou větou, apod.). Na rovině výuky teorie se to pak projevuje požadováním po učitelích, aby byli schopni vyjmenovat druhy učebnic apod. Další metafora vidí učitele jako encyklopedii, neboli zdroj informací. Ti, kdo hledí na učitele z této perspektivy, vyžadují dokonalou znalost látky, netolerují chyby a z pedagogického hlediska požadují pouze přenesení informací z hlavy učitelovy do hlav studentů. Ve školení mu pak musíme předat schopnost usměrňovat žáky v procesu získávání informací. V kontrastu k těmto metaforám stojí vidění učitele jako duchovního vůdce. Po něm budeme požadovat znalost základních principů, a schopnost je tvořivě uplatnit s každým žákem individuálně. Vyškolíme ho tedy hlavně tak, že s ním budeme diskutovat a dovolíme mu najít si vlastní cestu a vypořádat se s příklady svých předchůdců. Na povrch by se mohlo zdát, že posledně zmíněná metafora (jež stojí u základu humanistického vzdělávání) je ta správná. Ale ve skutečnosti učitelé vyškolení pod jejím vlivem často tápou více než učitelé encyklopedisté, kteří si jsou ve svých znalostech jisti, a často nejsou schopni své poselství žákům předat stejně dobře jako učitelé programátoři. Na druhou stranu pod jejich vedením často vyrůstají schopní a nezávislí studenti, kteří ale ne vždy dokáží tyto přednosti uplatnit v tradičních formátech testování výsledků studia. Ani jeden z přístupů neobstojí sám o sobě (ostatně jen těžko bychom hledali studijní program, omezený pouze na jeden z nich), ale musí se učit od druhých. Výsledkem by měl být učitel, který podle kontextu, dokáže obstát jako zástupce každé z oněch metafor.

Poslední otázka, tedy Kdy vzdělávat učitele jazyků? se opět může zdát zbytečnou, až naivní, ale není tomu tak. Na první pohled zní jako rozumná odpověď: No přece než začnou učit. Jenže právě snaha o kompletní přípravu hotových učitelů (pojetí pedagogické fakulty jako továrny) je jednou z příčin poměrně malé účinnosti výuky didaktiky. Toto se spojuje s předpokladem, že všichni učitelé jsou stejní. Dozvědí se mnoho o svých žácích, ale často je jim dán jen malý prostor, aby si vybrali přístup, který je vhodný pro ně jako pro lidi. Studenti pedagogiky bez jakékoli praxe mohou vstřebat jen malé množství metodologie (i kdyby byla sebezajímavěji podaná). Tyto předměty by našly mnohem otevřenější publikum, kdyby se přednášely z větší části až po absolvování praxe. Je možné argumentovat, že nemůžeme vypustit učitele na děti, aniž by bylo dostatečně didakticky poučen, ale faktem je, že mnoho didaktických informací se do třídy nedostane, buď proto, že je učitel odloží jako nepraktické či nepodstatné, nebo prostě proto, že na ně zpočátku nemá čas, a později se k nim už nikdy nevrátí. Toto již instituce jako pedagogické fakulty nemohou přímo ovlivnit, ale musí s tím pragmaticky počítat. Záleží na jednotlivých školách, jak budou své učitele vést k doplňování si vzdělání. Mohou pak tlačit na pedagogické fakulty, aby pořádaly více otevřených metodologických seminářů. Tomu ale nesmí předcházet výuka učitelů, která v nich vyvolává nenávistný reflex při pouhé zmínce slova didaktika. V případě vzdělávání nových učitelů platí, že méně je více. Ale zároveň je nezbytné si pamatovat i to, že nikdo se nestane učitelem za pět let studia. K tomu je potřeba několik let praxe. Tato praxe ale může být umocněna dodatečným vzděláváním. Toto vzdělávání ale nemusí být jen didaktické, pro učitele cizího jazyka je i nutné udržovat si své komunikativní dovednosti a vědomosti o měnících se reáliích dané země.

V krátké úvaze lze pouze naznačit rozsah problému. Zamyslet se musíme i nad zahraničními pobyty, rolí rodilých mluvčích, administrativními požadavky, měřením výsledků, atd. Samo zamyšlení sice nestačí, ale snad se stane zárodkem širší debaty.