Kolik jazyků znáš...?

Zapeklitý problém

Dnes tak populární globalizace s sebou nepřinesla jen demonstranty vrhající se pod nohy mladých lidí roznášející hamburgery v jistém mezinárodním bufetu, ale také věrohodné spletení jazyků. Nestačí už hotovost, ale někdy je to cash, ale to až poté, co jste si do počítače nainstalovali drivery. To je naprosto přirozený jev, kterým se jazyky vyvíjeli po tisíciletí, i když některým puristům to zvedá vlasy na hlavě, činíc je nerozpoznatelnými od příslušníků hnutí punk. Co se ale stane, když se takové smíšení odehraje v hlavě jednoho člověka. Díky tryskovým mamutím letadlům se setkává v genetických sepětích stále více lidí z různých koutů světa a stojí potom před problémem, jakému jazyku naučit svoje děti. Ve Jménu růže popisuje Umberto Eco pološíleného vandrujícího mnicha, který hovoří směsicí všech možných jazyků a dialektů. Je to postavička směšně útrpná, vyvolávající ve čtenářích odpor i soucit. Zdá se, že je to člověk bez mateřského jazyka a bez domova.

Mnoho rodičů, z mnohojazyčných svazků se proto bojí, že když budou svou ratolest učit dvěma nebo více jazykům, nenaučí se dítě pořádně ani jeden. Existuje několik scénářů, které mohou k této situaci vést. Vždy se jedná o kombinaci několika faktorů: mateřské jazyky rodičů, dorozumívací jazyk rodičů a jazyk prostředí, ve kterém se dítě pohybuje mimo rodinu. Asi nejčastější v našich krajích je situace, kdy vzájemným dorozumívacím jazykem je jazyk jednoho z partnerů a jeden z těchto jazyků je i jazykem prostředí ve kterém se dítě pohybuje, např. školy nebo úřadů. Příkladem jsou mnohé au-pair, které se vdaly např. v Anglii, hovoří s manželem anglicky a posílají dítě do anglických škol. Poněkud odlišná je situace, kdy se rodiče dorozumívají mezi sebou třetím jazykem (který není mateřským jazykem ani jednoho z nich). Například, setkali se dva emigranti z různých zemí v uprchlickém táboře v Rakousku, hovoří spolu německy a dítě posílají do rakouských škol. Je také možné, že dva rodiče hovořící spolu třetím jazykem žijí v zemi, kde převládá jazyk čtvrtý, a pámbůh s nimi.

Je tedy vidět, že teoreticky může dítě vyrůstat v prostředí, kde je vystaveno až čtyřem jazykům zároveň. Každému, kdo se kdy snažil naučit byť jen jeden cizí jazyk, přeběhne, při pomyšlení na učení se čtyř najednou, mráz po zádech. Ve skutečnosti neexistuje žádné apriorní omezení množství jazyků se kterými může dítě vyrůstat. Přestože se nám Čechům zdá, že tento problém je otázkou posledních asi dvaceti let, a potkává spíše kosmopolitní vyvržence, je bilingvismus nebo trilingvismus naprosto běžnou situací pro milióny lidí sahající minimálně do dob starého Říma, ale pravděpodobně do samého počátku lidské komunikace. Podle mého konzervativního odhadu jsou na světě do jisté míry bilingvní asi dvě miliardy lidí. (Polovina obyvatel bývalého Sovětského svazu, značná část obyvatel Číny, Indie, velká většina obyvatelstva Afriky, a milióny lidí v severní i jižní Americe. V Evropě je dvoujazyčnost řidší, ale stačí se podívat na Švýcarsko nebo Belgie, značnou část Španělska, Itálie nebo i Irska a Walesu, abychom viděli, že to je řídkost jen zdánlivá. Existují i odhady, podle kterých vyrůstá v bilingvní situaci každé druhé dítě). A to ani nemluvím o roli angličtiny jako lingui francy.

Kontext a přepínání kódů

Otázka je, jak se vlastně dítě více jazykům najednou učí a co se děje v jeho mozku, když potom tyto jazyky používá. Tady nám nejlépe poslouží trocha terminologie. Při procesu učení je nutné, aby dítě mělo jasný kontext ve kterém se daný jazyk používá. Kontext může být mluvčí (matka, otec, prarodiče) nebo situace (hra, škola, popisování okolí, vyprávění pohádek). Je ale důležité, aby se rodiče rozhodli jaký kontext bude pro jaký jazyk a potom to rozumně důsledně dodržovali (většina rodičů v této situaci to dělá intuitivně nebo jsou k tomu donuceni okolnostmi). Dítě učící se svůj první jazyk nechápe, že existují různé jiné vzájemně nesrozumitelné jazyky. Vzpomínám si jak čtyřletá dcera mého amerického přítele (jehož žena je Japonka) mi přinesla knihu abych jí přečetl pohádku a nemohla pochopit, že i když se spolu můžeme velice dobře domluvit anglicky, japonštině prostě nerozumím. Pokud dítě tedy uslyší různé jazyky bez ladu a skladu, tak může začít hovořit jakousi smíšeninou. To se ovšem většinou velice záhy napraví, když si toho rodiče všimnou nebo, když začne děcko chodit do školy. Musíme si ovšem pamatovat, že občasné smíchávání je naprosto přirozené.

Ke kontextu musíme přidat další termín a to přepínání kódů. Jazyk vlastně není nic jiného než kód, kterým přenášíme informace. Ve skutečnosti má každý jazyk značné množství kódů, mezi nimiž rodilí mluvčí v různých kontextech bez problémů přepínají. Například čeština má (mimo jiné) kód spisovný a kód nespisovný a ve škole nás rychle naučí, že ačkoli můžeme na pískovišti říkat ‚mám špinavý lejtko', do domácího úkolu se hodí pouze ‚špinavé lýtko'. Takové přepínání dělá každ(ý/á) Če(ch/ška) stokrát denně, aniž by se nad tím zamyslel(a) a stejným způsobem to dělá i dítě přepínající mezi dvěma jazyky. O nic větším problémem není přepínání mezi třemi jazyky, vždyť i my bez problémů vedle spisovnosti střídáme vykání a tykání. Lidský mozek si s tím bez problémů poradí. U plně bilingvních lidí pak nelze hovořit o nějakém základním jazyku ‚kterým myslí'. Prostě s přepnutím kódu přepnou i způsob myšlení.

Stejně jako u každé lidské činnosti je zde důležité cvičení. Jazyk je vlastně takový sval, a když ho člověk nepoužívá zakrní. I samo střídání kódů vyžaduje praxi a proto by se měli rodiče starat o to, aby bylo dítě všem jazykům vystaveno co nejvíce. Přesto však jsou přesahy mezi jazyky běžné a bilingvní člověk si často vypomáhá jazykem druhým.

Brzy jazyk nazívati

Co vlastně máme na mysli, když řekneme, že někdo mluví nějakým jazykem? To se kupodivu liší mezi různými kulturami. Zatímco Američan přijme jako anglicky-mluvícího skoro každého, Čech požaduje po cizinci téměř dokonalou znalost češtiny, než ho přijme za svého. Tyto naše odlišné postoje plynou jak z toho, že máme různě velké zkušenosti s nerodilými mluvčími a také z toho, jak se učíme cizí jazyky. Zatímco Americký systém klade důraz na komunikaci, čeští studenti jsou varováni před všemi chybami. Čeština je proto poměrně málo tolerantní k odchylkám, a naopak angličtina a jiné jazyky (např. i ruština) jsou mnohem shovívavější. Proto starost o to, jestli se dítě naučí oba jazyky dobře je typicky (byť zdaleka ne exklusivně) česká. Ve skutečnosti je velice běžné, že multilingvní člověk hovoří různě dobře různými jazyky, nebo to jak plynně se tím, kterým jazykem vyjadřuje, závisí na kontextu.

Asi nejběžnější je situace, kdy se dítě jedním jazykem dorozumívá s rodiči a jiným studuje ve škole. Oběma jazyky se v běžné konverzaci domluví plynně, ale jen v jednom je schopno mluvit o složitějších abstraktních pojmech, nebo jen s obtížemi rozumí psanému textu a vůbec se neumí písemně vyjadřovat. Jazyk školy i jazyk psaných textů totiž mají svůj vlastní kód, kterému je třeba se naučit u každé řeči zvlášť.

Tady je nutné varovat rodiče, kteří své děti posílají do cizojazyčných škol, že přes perfektní znalost cizího jazyka nebude dítě schopné fungovat na české škole vyššího stupně, pokud nebude absolvovat alespoň část studia v češtině. Nedostatek akademického kódu je třeba také problém mnoha jazyků bývalého SSSR a v podobné situaci se ocitla i čeština před dvěma sty lety. Je tedy možné (a ne řídké), aby člověk plynně hovořící dvěma jazyky byl doktorem věd v jednom jazyce a analfabetem v druhém. Znám taky případ mentálně retardovaného člověka, který je bilingvní v němčině a angličtině. V obou jazycích má stejné problémy s vyjadřováním a uvažováním, ale jsou to problémy rodilého mluvčího. Rozhodně to není případ ojedinělý.

Láska i jazyk vedou žaludkem

Bilingvismus tedy představuje celou škálu možných situací. Na otázku ‚Kdy už je dítě bilingvní?' nelze jednoznačně odpovědět. Záleží to na tom, k čemu jazyk potřebuje. Jestli si může v obou jazycích popovídat s babičkou a dědečkem, může být bilingvní, jestli v obou jazycích udělalo doktorát může být bilingvní.

Nesmíme tu zapomenout na jednu velmi důležitou věc. Jazyk není jen soubor pravidel a slovíček. Jazyk je základem naší osobní i národní identity. Psycholingvistika toho ví o tom jak se lidi učí jazyk překvapivě málo, ale jedno se zdá být jistým. Lidé se lépe učí jazyk, ke kterému mají pozitivní vztah. Jazyk a naše emoce jsou bezprostředně spjaty. To platí i pro děti. Pokud je pro ně jeden z jazyků něčím nepříjemným může se to odrazit na tom, jak dobře se ho naučí. Dítě také velmi ovlivňuje postoj rodičů. Jsou různé druhy motivace, které také zásadním způsobem učení ovlivňují. Nejsilnější je podle výzkumů asi motivace integrační, kdy se dítě jazyk naučí, aby zapadlo do prostředí. Tato motivace ale funguje i negativně. Pokud se chce dítě od svého prostředí, co nejvíce distancovat bude dalšímu jazyku silně vzdorovat.

Jazyk nezahrnuje jenom slova a gramatická pravidla, ale i třeba postoje, způsob chování, gesta a znalost reálií. Ty jsou pro efektivní fungování v jazykovém prostředí často důležitější než perfektní přízvuk. Opravdu bilingvní člověk by proto měl být především bikulturní.

Shrnutí rad rodičům

O problematice bilingvismu byly napsány celé knihy. Ani zdaleka proto nelze celou problematiku zhustit do několika odstavců. Zde je proto krátké shrnutí hlavních bodů:

• Pamatujte si, že přepínání mezi kódy je pro děti i dospělé naprosto přirozená záležitost.

• Jazyk je víc než gramatika. Nezapomeňte na emoční část učení. Budou se děti na hřišti vašemu posmívat protože mluví jiným jazykem? Nebo je s jazykem pro dítě spojené nějaké jiné trauma?

• S jazykem jsou provázány postoje, chování, kultura i dějiny. Položte si otázku jestli dítě vyrůstá jen jako bilingvní nebo i bi-kulturní.

• Psaní, čtení jsou naprosto odlišné dovednosti od mluvení a poslouchání, které často používají specifický kód. Chcete-li aby se dítě umělo vyjadřovat písemně musíte ho to naučit. Je to však více než pouhá znalost abecedy.

• Každý jazyk musí mít jasný kontext. Ať je to jazyk matky, otce nebo třeba školy. Pro dítě není problém je vést ve svém mozku odděleně.

• Aby se dítě mohlo naučit jazyku potřebuje správnou motivaci. To, že toho bude dítě v dospělosti litovat je dobrá motivace pro rodiče, ale dítě je motivováno podněty z bezprostřední blízkosti.

• Pamatujte, že ne každé dítě je stejně otevřené novým jazykům. Většinou jde ale o problém motivační nebo emoční a ne o vrozenou neschopnost.

• Svěřte se kvalifikovanému logopedovi, ale ostražitě. Ne každý má s bilingvismem zkušenosti.

• Naučit se jazyku trvá dlouho i dítěti i dospělému. Dělat chyby je přirozené. Každý se jazyk učí jinak. Jestli biflování slovíček pomohlo vám, vašemu dítěti to pomoci nemusí.

• Uvědomte si, že bilingvní člověk nemusí být hned dobrým překladatelem nebo tlumočníkem. Překládání a tlumočení potřebují speciální trénink. Bilingvní lidé se také nemusí automaticky bez problémů naučit třetímu jazyku.

Pro anglofonní čtenáře doporučuji http://www.nethelp.no/cindy/biling-fam.html, kde se také můžete připojit k internetové diskusní skupině pro bilingvní rodiny.