O sémiotické nicotnosti

V posledních dnech se hodně mluvilo a vzpomínalo na prvního československého prezidenta. Řečnil o něm i prezident současný. Pozastavme se u jeho slov.

dominik lukeš

Pravil profesor prezident populista o proslulém panu předchůdci: „Masaryk...se stává pro mnohé pouhým prázdným symbolem..." Jistě slova, kterým nikdo kromě autora lidově novinových titulků nepřikládá nikdo jakoukoli závažnost. Je to prostě něco, co prezidenti říkávají a není nutno se nad tím pozastavovat. Z pozastavení nad všednostmi se však již nejednou vylíhlo něco zajímavého; pozastavme se tedy.

Prázdný patriarcha

Pozastavení sémiotické: Je možné aby byl symbol prázdný? Symbol je jaksi ex definitio plný. Už jen to, že o něm můžeme říci, že je prázdný, znamená že k něčemu poukazuje. O symbolu prázdném bychom nemohli hovořit ani uvažovat, protože prostě neexistuje. Je to hypotetický konstrukt stejně jako hranatá elipsa. Ví to i náš primus inter pares, když pokračuje: „...poněkud zidealizovaným a dobovými zájmy upravovaným velikánem, do něhož jsme si i my v posledních dvaceti letech začali zvykat transponovat vše, co v naší moderní politické tradici považujeme za dobré a správné." Může se nám tedy zdát paradoxním, že hlava státu jedním dechem prohlásí prázdnotu symbolu a popíše jeho obsah, respektive část obsahu. Obsahem všech symbolů totiž není jen to k čemu poukazují, tj. jejich poukazant (odborně se to tak sice nenazývá, ale mělo by se) ale i jejich vztah k nám, jejich rodičům i vládcům. Je tu ale ještě něco k čemu nám slovutný sémiotický trojúhelník nepostačí. A nad tím bychom se měli pozastavit.

Pozastavení kolektivní: Jak horoval hradčanský hrdopych, to jak „my", to jest vy a já, ale ne on, používáme Masaryka, vykazuje pozoruhodnou podobnost. Jak se na deset miliónů občanů shodne na obsahu svých prázdných symbolů? Význam symbolů se nám může zdát automatický a bezproblémový stejně jako atomy a molekuly, z nichž se skládají objektivní reality. Ve skutečnosti je ale význam výtvorem naší pospolitosti stejně jako chrám svatého Víta, pohádky Boženy Němcové či pasová kontrola. Významy se stejně jako chrámy neobejdou bez stavitelů s všemi jejich záměry, rozpočty, normami, nedůsledností a lajdáctvím. Scházíme se nad našimi významy v hospodách nad pivem, v kavárnách mezi novinami a v obývácích před televizí. Významy si neustále přeříkáváme slovními hříčkami. O samotě i ve společnosti jiných. Je to zatrachtile heterogení záležitost. A když už nám něco není jasné, tak se zeptáme. A nebo ne. Prostě jedeme dál s nadějí, že se význam co by šup objeví již za dalším syntaktickým rohem. V leaderské klauzuli se skrývá předpoklad, že chudák tatíček kdysi byl symbolem až k přetékání plným toho správného významu. Jenže i samotné stěžování si na prázdnotu symbolů je plné významu. Je předmluvou k samotné tezi stěžovatele, kde se nám řekne, jak ten symbol správně naplnit. A tak se stává součástí kolektivního sémantického vyjednávání. Jak je ale takové handrkování nad významy a symboly vůbec možné? Součástí významu je přece i onen poukazant a stačí se na něj pořádně podívat, aby nám to bylo jasné. Ale dívají-li se dva nebo tři, dojdou zdá se ke dvou nebo třem závěrům. A nad tím bychom se měli pozastavit.

Američanův rohlík

Pozastavení kognitivní: Vidět něco na příslovečné vlastní oči je možnost nade vše ceněná mezi hledači významů. Ale co se hodí, když si jdeme s košíčkem pro housky a pro mlíko, již nepostačí hledáme-li význam abstraktních pojmů, jako například rohlík. Abstraktnost pečiva mě praštila mezi oči, když jsem před lety viděl Američana jak si v Jihlavě maže máslo na boční stranu rohlíku. Ne na rozřezanou půli, ne na stranu pečením zploštělou. Na bok! Onen zaoceánec prostě neviděl rohlík stejně jako my, to jest předmět s přirozeným účelem a částmi k tomuto účelu přirozeně uzpůsobenými. Potřeboval jej uvést do souvislosti s mazlavou hmotou a zvolil povrch, který byl tomuto podle něj nejlépe vhodný. Přirozená konkrétnost rohlíku je prostě jen naším společným výtvorem stejně jako byl onen rohlík výtvorem jihlavských pekáren. Můžeme si ale být jisti, že i my čeští hodující všichni vidíme rohlík stejně? Víme, kde rohlík končí, kde začíná a jak se používá? Někdo ho půlí, jiná uždibuje, ten maže máslem, ta jen medem. A neshodneme-li se na rohlíku, shodneme se kdy na Masaryku? Máme ale naštěstí k dispozici spoustu nástrojů, kterým se ke shodě můžeme přiblížit. Slovníky, encyklo a wikipedie, kárání „to se nedělá", otázky „co to znamená", „cos tím myslela" i skuhrání nad upadajícími standardy. To vše jsou symboly jejichž hlavním náplní je udržování pořádku mezi symboly. A nad tím bychom se měli pozastavit.

Pozastavení logistické: Značná část mostu má za účel držet váhu mostu, nemalou součást energie z potravin vyplácáme na jejich trávení a armády vyhrávají války stejně tak systémem kantýn a latrín jako lesklým okovím. Světu vládne logistika. Stejně tak i značná část jazyka má za účel udržovat jazyk samotný. První slova, která učíme cizince, je „nemluvím česky". K přenesení stejného významu by ale stačilo říct to samé německy, anglicky nebo jazykem Klingonů. Přesto cítíme potřebu, že by měl cizinec v té situaci něco říct. Nezáleží přesně na tom, co řekne, pokud se to bude podobat něčemu, co by se mělo říkat. Stejně tak projev prezidenta při té či oné příležitosti se převážně skládá z pravděpodobných vycpávek, které je nutno vyřknout, ale které již nic zásadního ke skutečnosti projevu nedodají. Proto také nad nimi komentátoři tráví bezesná odpoledne, aby z nich (když už prsty nestačí) vycucali cosi, co se podobá významu. Hradnímu primátovi se tedy zdá náplň prezidentské symboliky prázdnou ne tak zcela neoprávněně. Vedle komunikativní logistiky se toho do ní už moc nevejde. Co by nakonec prezident od symboliky ještě chtěl?

Autor je lingvista.