Naši slovutní kocouři

„Vždyť to jsou negři!" zvolal v knize mého dětství od Artura Ransome Péťa, když uviděl negativ fotografie zločinců. Překladatel sice zvolil méně kontroverzní „černoši", v originále je ale slovo, které bych, kdyby tento text byl v angličtině, musel popsat jako „slovo začínající písmenem ‚n'". Co přítomnost tohoto slova znamená? Byl Artur Ransome rasista? Snažil se nás upozornit na rasismus jedné ze svých dětských postav? Nebo jen použil slovo, které v jeho době neneslo stejné stigma, jaké má pro nás dnes? Slovo, které dítě ve třicátých letech mohlo pronést bezmyšlenkovitě a čistě popisně o osobě s černou pletí? Chtělo by se nám říci ono poslední, jak by bylo možné, aby tvůrce našich dětských idyl nebyl nadčasovým ideálem lidskosti? Těžko soudit jen z jednoho prostého slůvka, ale v době, kdy je Ransome psal, už uplynulo přes půldruha století usilovných debat o rovnoprávnosti a rovnosti černých Angličanů, které se Ransome mohl rozhodnout ignorovat stejně jako opominul problematiku třídního boje, který se v Británii Vlaštovek a Amazonek odehrával, ale jehož reflexi bychom v jejich dobrodružstvích jen těžko hledali.

No a teď si hnutí Roma Realia a další stěžují na kocoura Mikeše, jehož tvůrce stejně tak bezmyšlenkovitě označil Romy za zloděje a násilníky. Vždyť on to ten Lada tak nemyslel. Byla to prostě taková doba. Nemůžeme přece cenzurovat minulost. Kam bychom došli, kdybychom se neustále museli museli bát že nás někdo chytí za slovo? Při nejhorším by tato ojedinělá věta byla jen drobným kazem na idylické pohlednici z naší nádherné minulosti.

Po stažení Ransomových knih z polic knihoven sice nikdo nevolá, ale za Atlantikem se stále ještě občas ozve volání po likvidaci Dobrodružství Huckleberryho Finna. Bylo by snadné vzít si právě chudáka Hucka za příklad nerozumnosti a povrchnosti politické korektnosti. Jednoznačnější a výmluvnější odsouzení rasizmu bychom přece v dětské literatuře asi jen těžko hledali.

Lamb depiction of Christ