O čem si povídají hackeři

Tak už jsou tu zase letní zasedání hackerů a kulturní a politické elity je už zase ignorují. Kulturní a politické elity, jejichž zrak jen zřídkakdy opouští špičku jejich nosů, nevědí o co přicházejí. Kulturní a politické elity ale mají rády výročí, tak snad jejich pozornost upoutá, že jeden z nich, novinář Stephen Levy slaví pětadvacáté výročí knihy „Hackeři: Hrdinové výpočetní revoluce". A kdyby to nestačilo, letos je to také deset let od natočení filmu „Hackeři", který započal kariéru Angeliny Jolie, po níž kulturní a politické elity tajně touží.

Kdo jsou tedy ti hackeři a o čem si vyprávějí na svých zasedáních? Pro ty co nedávali pozor, opakuji co jsem psal před rokem do Lidových Novin. Hackeři jsou žížaly našeho života. Darwin, který toho o žížalách napsal skoro víc než o evoluci, je popsal jako užitečné tvory, kterým vděčíme za úrodu naší půdy, stejně jako včelám za plody květů. A stejně jako žížaly se mohou i hackeři zdát rádoby útlocitným hokynářům bytostmi odpudivými, které se hodí tak na háček veřejného mínění, když nějaká hyperbohatá banka díky šetření a pitomosti zvorá bezpečnost svého systému. Hackeři si zatím bez ustání provrtávají nové a zajímavé cestičky zemí i hnojem našeho života. Stejně jako žížaly, tak často vpouštějí zdravý vzduch tam, kde by jinak bylo mrtvo a na jejich úsilí my pak stavíme velkolepost internetu. Hackerům jsou banky ukradené. Chtějí informace, svobodu a pravdu. Zajímá je jak fungují vazby, mezi čipy, telefony, počítači i lidmi. A leckdy aby na to přišli, musí je nejprve rozebrat či rozšmodrchat, ale na rozdíl o žížal, je pak zase dají zpátky dohromady.

Na rozdíl od žížal, hackeři také nejsou bytosti osamělé. Často se scházejí. Někdy jen přes rádiové vlny nebo prostřednictvím jedniček a nul, ale také stále častěji v hackerských prostorech nebo na hackerských konferencích. Loni jsem psal o holandském HARu který se koná jednou za čtyři roky, letos v červenci se pak ve slavném hotelu Pennsylvania v New Yorku sešlo rekordní množství hackerů na osmou konferenci HOPE (Hackers on Planet Earth -- Hackeři na planetě zemi). Co tam všichni celé tři dny dělali? Chodili na přednášky a semináře o soukromí, bezpečnosti počítačů, etice spolupráce s policií, zámečnictví, politickém procesu, mobilních telefonech, vaření, vzdělávání, svobodě projevu, ekologii, telefonech, historii atd. Vedle toho všeho sestavili konferenční rozhlasovou stanici, učili zájemce pájet, jezdit na vozíčcích Segway a dokonce umožnili lidem skládat zkoušky operátora rozhlasového vysílače. Vysokofrekvenčním rádiem se spojili s lidmi z Chorvatska, dnes jen proto, protože to jde, ale když po zemětřesení nebo hurikánu přestanou fungovat telefony, tak tím můžou zachraňovat životy. Populární byl seminář o společenském inženýrství, který několika živými telefonáty ukázal, že lidská důvěřivost je často nejslabším článkem v bezpečtnosti systémů. Hackeři moc nespali, hodně pili německý energetický nápoj Club-Mate, ale hlavně se neustále o něčem bavili, učili i vyučovali.

Jen o pár týdnů později se v Las Vegas konaly Black Hat a Def Con dvě konference, které se více podobají populární představě o hackerech a na nichž se každoročně scházejí odborníci z oboru digitální bezpečnosti, ať to jsou osamělí hackeři, zaměstnanci velkých firem nebo různých vládních bezpečnostních organizací. Ale i zde panoval duch hravosti a zvídavosti, nedoporučuje se proto těm, kdo si nejsou svou dovedností v tomto oboru jistí, v konferenčních prostorách připojovat na internet. Mohli by se stát obětí jedné z mnoha soutěží, v níž se účastníci vzájemně snaží prolomit zabezpečení svých počítačů.

Pro bojácné by bylo lepší zaletět do Detroitu, kde se ve stejnou dobu konal už šestý Maker Faire (Kutilská pouť) pořádaný časopisem Make. Není to sice přímo hackerská konference, ale mnoho makerů se řadí mezi hackery, například Mitch Altman, který se proslavil výtvorem TVBGone, univerzálního dálkové ovladače televizí s jediným tlačítkem: vypínačem. Na Maker Faire byly představeny zajímavé výtvory a vynálezy z oblasti robotiky, energetiky i hračkářství. Všechny tyto objekty jsou ale pozoruhodné tím, že nevznikly v továrnách nebo laboratořích velkých korporacích ale v dílnách jednotlivců nebo skupin nadšenců. Jedním ze zajímavých trendů jsou takzvané trojdimenzionální tiskárny, které většinou z plastu dokáží vytvořit součásti i celé předměty z elektronických předloh. Ukazují tak možnost budoucnosti, kdy místo abychom si věci jako podstavce, slánky, nádoby nebo vařečky kupovali v obchodech, stáhneme si z internetu předlohu a tu si pak prostě vytiskneme. Nejlevnější z takových tiskáren lze koupit za cenu, kterou ještě před deseti lety stála laserová tiskárna. Než se tyto přístroje zdokonalí a zlevní natolik, aby se skutečně hodily do každé domácnosti bude ještě pár let (a možná i desetiletí) trvat, ale žádný hackerský kolektiv se bez alespoň jednoho neobejde. V případě telefonů i internetu předběhli hackeři zbytek společnosti alespoň o dvacet let. Doufejme, že se některým jejich dnešním snahám přiblížíme poněkud rychleji.

Na hackery bychom si měli také vzpomínat vždy, když si začneme pochvalovat, jak je ta naše západní společnost svobodná ve srovnání třeba s Čínou. To ale není zkušenost mnohých hackerů, kteří mohou od ochránců veřejného bezpečí jen zřídka spoléhat na shovívavost, kterou zavalují bankéře a tuneláře. Hackeři jsou vždy v disentu, nevolí Bushe ani Obamu. Nenechají si šlapat na svobodu, jen protože má podrážka vytetována vlastenecká hesla. Neposadí se na zadek před úřady. Budou dále klást nepříjemné otázky, o kterých si často novináři mohou nechat jen zdát. Zeptejte se jak svobodný se cítil Bernie S, když ho v roce 1995 zášť ignorantního soudce a pomstychtivost neschopných agentů FBI stála ve vězení pro vrahy dolní čelist. Jeho zločin? Vlastnění vysílačky a anarchistické literatury. Kevin Mitnik strávil ve vězení nepochopitelných pět let, přestože jedinou skutečnou škodu způsobil reputaci FBI.

Proto také letos na HOPE velkou pozornost upoutala diskuze o informantech v řadách hackerů, inspirovaná nedávným udáním vojína Bradleyho Manninga, který poskytl tajné informace o zločinech amerických vojáků v Afganistánu instutici Wikileaks. Diskuze se zúčastnil Manningův udavač Adrian Lamo i hackeři, kteří sami byli udáni. Jake Appelbaum, představitel Wikileaks, začal svou vlastní přednášku o důležitosti informací pro svobodu a lidská práva, slovy určenými federálním agentům, kteří by ho mohli chtít zatknout: „Mám sebou jen řidičský průkaz a výtisk prohlášení nezávislosti. A mimochodem, jsem americký občan." Na konci přednášky se vytratil tajným východem v převleku zatímco jeho dvojník na sebe poutal pozornost v hlavní hale. Jistě mentální rozpoložení známé mnoha bývalým disidentům. Mnoho hackerů samozřejmě s FBI a CIA spolupracuje otevřeně a tyto instituce se jim pomalu učí věřit, ale pro militaristické a policejní instituce je všude na světě těžké tolerovat nekonformnost a otevřenost.

To bylo také na HOPE tématem projevu bývalého agenta CIA a zakladatele hnutí otevřených zpravodajských aktivit Roberta Steela. Steele, který svou přednášku o nutnosti politické reformy, následoval celonočním šestihodinovým maratonem otázek a odpovědí, obhajoval větší spoléhání na vědomosti a dovednosti lidí oproti automatickým počítačovým analýzám. Zpravodajské služby jsou ale podle něj příliš závislé na tajných informacích od zlodějů a zrádců a ignorují často hodnotnější snadno dostupné veřejné informace. Místo aby se od hackerů učily inovaci a svobodnému duchu, zbytečně je pronásledují.

Se stejnou nedůvěrou jako k oficiálním vládním institucí se hackeři naučili stavět i k médiím. V tisku, televizi i ve filmu je běžné dezinformované zobrazení hackerů jako bezcharakterních zločinců, kterým nejde i nic jiného než vám vyprázdnit bankovní účet. Přestože je mnoho novinářů, jako výše zmíněný Stephen Levy, jejichž zpravodajství hackeři uznávají za spolehlivé, jejich hlasy zanikají v kakofonii nesmyslů, které z lenosti a předpojatosti šíří většina médií. Jako dobrou ukázku nespolehlivosti novinářů hacker Phiber Optik uvedl reportáž takzvané Velké Hackerské Války, kterou si vymyslela policie na základě několika nespojitých událostí a kterou senzace chtivá média nekriticky po léta opakovala.

Hackerské společenství je zajímavou směsí elitismu a otevřenosti. Na jednu stranu si o sobě hackeři myslí, že všemu rozumí nejlépe a na světě by bylo líp, kdyby je lidi poslouchali -- Neil Stephenson si v románu Snow Crash dokonce představil prabožstvo jako hackera. Na druhou stranu jsou velmi přívětiví a inkluzivní -- porozumí si stejně dobře s instalatéry i filozofy, nemají strach z transgenderový osob. V šedesátých a sedmdesátých letech byla hackerská společenství jedním z mála míst, kde se v technických oborech mohli cítit vítány i ženy. Hackerská komunita vítá lidi s netradičními názory, které někdy mohou hraničit s konspiračními teoriemi, ale nezřídka vidí skutečné problémy dříve než ostatní.

Od vydání Hackerů Stephena Levyho se v hackerské komunitě mnohé změnilo. Počítače se staly menšími a dostupnějšími. I běžný mobilní telefon má dnes větší výpočetní sílu než superpočítač osmdesátých let. Hackeři prošli časy objevů a budování šedesátých a sedmdesátých let, bezmezných možností osmdesátých let i perzekuce let devadesátých. Začátek nového století ale přinesl opět důraz na hackerskou etiku, otevřenost a sdružování lidí se stejnými zájmy. Nejsou to trendy nové, už od roku 1984 o nich čtvrtletně zpravuje časopis 2600, ale zdá se že hackerské společenství se stále více otevírá a proudí jím nová krev. V mnohém zde kupodivu vede Evropa, kde v polovině devadesátých let začal trend hackerských prostorů (hackerspace), který začal berlínským c-base a sicilským freaknet. Během posledních několika let hackerspacy vyrostly po celém světě od Ljublaně, Vídně a Barcelony až po San Francisco, Singapore a Buenos Aires. Když jsem o hackerských prostorech psal loni, stěžoval jsem si, že v Čechách dosud chybí, ale od té doby se mnohé změnilo a aktivně se pracuje na vytvoření hackerspaců v Brně i v Praze. Taky hackerské konference našli svou inspiraci v Evropě, kde se Chaos Communication Congress pořádá už od osmdesátých let a Gallactic Hacker Party z roku 1989 přímo inspirovala Emmanuela Goldsteina vydavatele 2600 a hlavního organizátora HOPE. Hackeři také stále více poskytují inspiraci jiným oborům. Digitální historik Dan Cohen například letos v červnu zorganizoval virtuální publikaci „Hack the Academy", jejíž přispěvatelé se ptali jak by bylo možné rozebrat a znovu lépe sestavit akademické prostředí.

Zdá se tedy, že budoucnost hackerů je převážně světlá. Hackeři se sice budou vždy pohybovat na okraji mainstreamových zájmů ale snad mezi nimy a zbytkem společnosti nebude již zet taková propast jako v minulosti. A to je dobré. Nezapomeňme, že mezi hackery patří i zakladatel Applu Steve Wozniak, který dal světu osobní počítač i zakladatel hnutí svobodného softwaru Richard Stallman, na výtvorech jehož následovníků dnes běží většina internetu. Stejně jako žížalám i hackerskému duchu vděčíme nevědomky za mnohé, co považujeme za nedílnou součást našeho života. Je jen na nás se o nich poučit, abychom omylem nevyhubili, něco bez čeho by svět byl neodpustitelně chudší.

Poznámka pod čarou: Záměrně jsem se nezabýval kriminálními aktivitami hackerů, které jsou zdá se ve veškerém zpravodajství o nich obligátní. Hackeři se ale v tomto ohledu neliší od jakékoli jiné elitní sub kultury od bankéřů až po novináře. Někteří hackeři občas podlehnou pocitu nadřazenosti a všemoci a překročí meze i těch zákonů, které v digitální sféře dávají smysl. Žádný z nich ale nezpůsobil takovou škodu, jako mocí a penězi opilí vynálezci hypotéčních derivátů, kteří ale bohužel na rozdíl od hackerů neměli ani zdaleka tak propracovaný etický kodex.