Published in Lidové noviny, c. 2000. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.
V České republice přibývá smíšených manželství. Rodiče řeší otázku, kolika jazyky se mohou s dětmi dorozumívat
K mísení jazyků a kultur nedochází jen ve světě kolem nás, ale mnohdy i v hlavě jediného člověka. To platí zejména o dětech, jejichž rodiče hovoří různými jazyky.
Rodiče z vícejazyčných svazků se mnohdy obávají, že když budou svou ratolest učit dvěma nebo více jazykům, nenaučí se dítě pořádně ani jeden. Navíc je kolem spousta rádců, kteří to sice myslí dobře, ale většinou své rady zakládají na různých předsudcích a pověrách. Varování jako "Vy to dítě pomatete", "Dítě nebude umět dobře ani jeden jazyk", "Počkejte, až se naučí pořádně jeden jazyk, než začne s druhým" však odborníci vyvracejí. O tom, jak vlastně lidé, kteří mají dva "mateřské" jazyky, fungují, badatelé stále diskutují. Na jednom se však shodnou: naučit se zároveň dvěma jazykům je pro dítě zcela přirozené. Tato situace je mnohem běžnější, než si my v Česku (po odsunu Němců zemi jediného jazyka) představujeme. Existují odhady, podle kterých vyrůstá v dvoujazyčném prostředí každé druhé dítě na zeměkouli. Zdání, že tento problém vznikl v posledních dvaceti letech a potkává spíše kosmopolitní vyvržence, je klamné. Dvojjazyčnost (bilingvismus) nebo vícejazyčnost (multilingvismus) jsou běžné pro miliony lidí minimálně už od dob starého Říma.
Každá řeč jiná ves
V našich krajích bývá nejčastějším důvodem dvojjazyčné výchovy smíšené manželství. Jedna možnost je, že se partneři dorozumívají mateřštinou jednoho z nich, která je zároveň jazykem prostředí, v němž se dítě pohybuje (například školy). Stává se však, že se rodiče dorozumívají mezi sebou třetím jazykem (který není mateřským jazykem ani jednoho z nich). Například když se setkají dva emigranti z různých zemí v uprchlickém táboře v Rakousku, hovoří spolu německy a dítě posílají do rakouských škol. Vezmeme-li v úvahu různé kombinace, může být dítě vystaveno až čtyřem jazykům zároveň. Každému, kdo se kdy snažil naučit byť jen jeden cizí jazyk, přeběhne při pomyšlení na učení se čtyř najednou mráz po zádech. Ve skutečnosti neexistuje žádné předem dané omezení počtu jazyků, jimiž se dítě může dorozumívat.
Různé jazyky patří k různým situacím
Jak se vlastně dítě učí více jazykům najednou a co se děje v jeho mozku, když potom tyto jazyky používá? Během učení je nutné, aby si dítě spojovalo daný jazyk s určitou situací nebo člověkem. Například jedním jazykem mluví ve škole, druhým, když si hraje se sourozencem, v jiném mu rodič vypráví pohádky atd. Jinak s ním mluví matka, jinak otec či prarodič. Rodiče by se měli rozhodnout, v jakých situacích se budou s dítětem dorozumívat určitým jazykem, a potom to rozumně důsledně dodržovat. Dítě, které se učí svůj první jazyk, nechápe, že existují různé, vzájemně nesrozumitelné jazyky. Jednou mi tříletá dcera mého amerického přítele, jehož manželka je Japonka, přinesla knihu, abych jí přečetl pohádku. Nedokázal jsem jí vysvětlit, že i když se spolu krásně domluvíme anglicky, japonštině zkrátka nerozumím. Pokud tedy dítě uslyší různé jazyky bez ladu a skladu, může začít hovořit jakousi smíšeninou. To se většinou záhy napraví, když si toho rodiče všimnou nebo když děcko začne chodit do školy.
Mozek si s přepínáním kódů poradí
Jazyk je vlastně kód, kterým přenášíme informace. Každý jazyk má značné množství kódů, mezi nimiž rodilí mluvčí v různých situacích bez problémů přepínají. Například čeština má mimo jiné kód spisovný a kód nespisovný a ve škole nás rychle naučí, že ačkoli můžeme na pískovišti říkat "mám špinavý lejtko", do domácího úkolu se hodí pouze "špinavé lýtko". Takového přepínání se dopouští každý Čech stokrát denně, aniž by se nad tím zamyslel, a stejným způsobem to dělá i dítě přepínající mezi dvěma jazyky. U plně dvojjazyčných lidí pak nelze hovořit o nějakém základním jazyku, kterým "myslí". Prostě s přepnutím kódu přepnou i způsob myšlení a často i celé své vidění světa. Jako u každé lidské činnosti je izde důležité cvičení. Jazyk je vlastně takový sval, a když ho člověk nepoužívá, zakrní. I samo střídání kódů vyžaduje praxi, a proto by se měli rodiče starat o to, aby bylo dítě všem jazykům vystaveno co nejvíce.
"Netolerantní" čeština
Co vlastně máme na mysli, když řekneme, že někdo mluví nějakým jazykem? To se kupodivu v různých kulturách liší. Zatímco Američan přijme jako anglicky mluvícího skoro každého, Čech požaduje po cizinci téměř dokonalou znalost češtiny, než ho přijme za svého. Americký systém klade důraz na dorozumívání, čeští studenti jsou zas varováni před všemi chybami. Čeština je proto poměrně málo tolerantní k odchylkám, a naopak angličtina či ruština jsou shovívavější. Je běžné, že člověk používající více jazyků jimi hovoří různě dobře. Anebo to, jak se tím kterým jazykem vyjadřuje, závisí na situaci. Obvykle dítě jedním jazykem studuje ve škole a druhým se dorozumívá s rodiči. Oběma jazyky se v běžné konverzaci domluví plynně, ale jen v jednom je schopno mluvit o složitějších, abstraktních pojmech. Ve druhém často nerozumí psanému textu a vůbec se neumí písemně vyjadřovat. Jazyk školy i jazyk psaných textů totiž mají svůj vlastní kód, kterému je třeba se naučit u každé řeči zvlášť. Je možné (a ne řídké), že člověk plynně hovořící dvěma jazyky se v jednom jazyce stane doktorem věd, a v druhém je prakticky analfabet, protože v něm neumí číst a psát. Rodiče, kteří své děti posílají do cizojazyčných škol, by měli vědět, že přes perfektní znalost cizího jazyka nebude dítě schopné fungovat na české škole vyššího stupně, pokud neabsolvuje alespoň část studia v češtině.
Dítě chce splynout s prostředím
Na otázku "Kdy už je dítě bilingvní?" nelze odpovědět jednoznačně. Záleží to na tom, k čemu jazyk potřebuje. Jestli si může v obou jazycích popovídat s babičkou a dědečkem, může být bilingvní, jestli má v obou jazycích doktorát, může být bilingvní. Jazyk není jen soubor pravidel a slovíček, je základem naší osobní inárodní identity. Lidé se lépe učí řeč, ke které mají kladný vztah. Učení a naše pocity jsou bezprostředně spjaty. Pokud je tedy pro děti jeden z jazyků něčím nepříjemným, může se to odrazit na tom, jak dobře se ho naučí. Dítě také velmi ovlivňují postoje rodičů i prarodičů. Jsou různé druhy motivace, které učení podstatně ovlivňují. Podle výzkumů se dítě jazyk nejsnáze učí proto, aby zapadlo do prostředí. Tato motivace ale funguje i záporně. Pokud se chce dítě od svého prostředí co nejvíce distancovat, bude dalšímu jazyku silně vzdorovat. Jazyk nezahrnuje jenom slova a gramatická pravidla, ale také postoje, způsob chování, gesta a znalost reálií. Ty jsou v určitém jazykovém prostředí často důležitější než perfektní přízvuk. Opravdu bilingvní člověk by proto měl být především bikulturní.
Rady pro rodiče z vícejazyčných rodin
Pamatujte si, že přepínání mezi jazyky je zcela přirozené.
Dítě musí mít každý jazyk jasně spojen s určitou situací nebo člověkem.
Dítě se nenechá zlákat k učení rozumovými argumenty, ale např. tím, že se potřebuje domluvit s kamarádem.
Důležité jsou pocity dítěte při učení. Ptejte se například: Nebudou se děti na hřišti mému dítěti posmívat, protože mluví jiným jazykem? Nemá s jazykem spojeno jiné trauma?
Kromě jazyka patří k dorozumívání i postoje, gesta, reálie - tedy kultura.
Psaní a čtení jsou naprosto odlišné dovednosti než mluvení a poslouchání. Chcete-li, aby se dítě umělo vyjadřovat písemně, musíte ho to naučit.
Ne každé dítě je stejně otevřené novým jazykům. Většinou však bývá problém v nevhodné motivaci, a ne ve vrozené neschopnosti.
Dělat chyby je přirozené. Každý se jazyk učí jinak. Jestli biflování slovíček pomohlo vám, vašemu dítěti to pomoci nemusí.
Bilingvní člověk nemusí být hned dobrým překladatelem nebo tlumočníkem. Obojí vyžaduje speciální trénink. Bilingvní lidé se také nemusí automaticky bez problémů naučit třetí jazyk.
Další informace najdete na http://www.nethelp.no/cindy/biling-fam.html, kde se můžete připojit k internetové diskusní skupině pro dvojjazyčné rodiny.
Dominik Lukeš
Děti by měly jazyky přejímat od rodilých mluvčích
PRAHA - Který rodič by si nepřál, aby jeho dítě umělo co nejdřív co nejvíce jazyků? Leckterého asi napadne: Když se děti z vícejazyčných rodin učí několik jazyků zároveň už od peřinky, proč to nezkusit i v čistě české rodině? Maminka bude na dítě mluvit česky, tatínek anglicky, strýc maďarsky, a ono se naučí řeči bezbolestně a zadarmo. Přirozenost, s jakou se malé děti jazyk učí, těmto úvahám nahrává. Důležité však je, aby tato metoda byla nenásilná také pro dospělé i pro celou rodinu, která ji praktikuje. Například ředitelka pražské jazykové školy Akcent Radmila Procházková sama tento způsob výuky jazyka na své děti neaplikovala, ačkoliv angličtinu učí léta. "Připadalo by mi to nepřirozené. Podle mě se děti nejlépe učí od rodilých mluvčích. U těch také nehrozí nebezpečí, že od nich pochytí špatný přízvuk a případné chyby," vysvětluje. Česko-anglicky vychovávala své děti překladatelka Jana Fraňková. V Anglii studovala, její rodinu navíc často navštěvovali lidé, kteří mluvili pouze anglicky. Dětem už od jejich narození anglicky zpívala nebo četla básničky. "Nelze říct, že bych je učila, jenom jsme spolu mluvili oběma jazyky. Když jsme byli s Čechy, mluvili jsme česky, mezi sebou zas anglicky," říká Fraňková a dodává: "Děti však nevěděly nic o gramatice, neučily se slovíčka. Chápaly, že existují různé jazyky a že se jimi mohou domluvit s těmi, kdo neumějí česky." Podle Fraňkové se předškolní děti učí nejlépe hrou a povídáním si v přirozeném prostředí. Nezískávají znalosti, které "se jim jednou možná budou hodit", ale důležité vědomí, že se jazykem domluví. Rodiče, kteří chtějí využít dětské schopnosti "nasávat" jazyky, tedy udělají nejlépe, když se obrátí na rodilé mluvčí. Ideální je například cizojazyčná školka, kterých je však v Česku zatím poskrovnu.
iwa