Dva jazyky jedna hlava: Dětství, jinošství a tak dále

Návrhy titulků:

Dva jazyky jedna hlava: Dětství, jinošství a tak dále

Jazykový mumraj? Babylón v jedné hlavě nehrozí

Dva jazyky jedna hlava, lingvistika radu dává

Aby nám z toho nešel jazyk kolem

Pomatený, pomatená, pomatené? Dva jazyky jsou hračka

Mluva nebo mluvka? Bilingvismus v moderním světě.

Jsou dva jazyky na jedno dítě moc?

Jestli je pravda, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsem člověkem, žije na světě sedm a půl miliardy lidí.

Jedním mozkem tam a druhým ven?

Jazyky a hlavy. Jen aby se to tam všechno vešlo.

Podtitulek: Přepínat v řeči mezi dvěma jazyky je pro děti i pro dospělé naprosto přirozená záležitost.

Perex: V románu Jméno růže popisuje Umberto Eco pološíleného vandrujícího mnicha, který hovoří směsicí všech možných jazyků a dialektů. Je to postavička vyvolávající ve čtenářích odpor i soucit. Zdá se, že je to člověk bez mateřského jazyka a bez domova.

začátek textu (10200 znaků) :

Řekni mi jakým jazykem mluvíš a já ti řeknu, kdo jsi

Mnoho rodičů, z mnohojazyčných svazků se bojí, že když budou svou ratolest učit dvěma nebo více jazykům, nenaučí se dítě pořádně ani jeden. Navíc je kolem ještě spousta rádců, kteří to sice myslí dobře ale většinou své rady zakládají na různých předsudcích a pověrách. Přestože se věda problematikou dvojjazyčných lidí zabývá poměrně krátkou dobu, vyprodukovala značné množství výzkumu. Jak přesně lidé, kteří mají dva ‚mateřské' jazyky fungují je stále předmětem diskusí, ale na jednom se badatelé v tomto oboru shodnou: naučit se zároveň dva jazyky je pro dítě naprosto přirozené. Ve skutečnosti je tato situace mnohem běžnější než si my (z po odsunu Němců homogenního Česka) představujeme. Existují i odhady, podle kterých vyrůstá v bilingvní situaci na zeměkouli každé druhé dítě. V takovéto situaci žije polovina obyvatel bývalého Sovětského svazu, značná část obyvatel Číny, Indie, velká většina obyvatelstva Afriky, a milióny lidí v severní i jižní Americe. V Evropě je dvoujazyčnost řidší, ale stačí se podívat na Švýcarsko nebo Belgie, velkou část Španělska, Itálie nebo i Irska a Walesu, abychom viděli, že to je řídkost jen zdánlivá.

Každá řeč jiná ves

Existuje několik scénářů, které vytváří situaci, kdy se dítě učí dva jazyky najednou. Vždy jde o kombinaci několika faktorů: mateřské jazyky rodičů, dorozumívací jazyk rodičů a jazyk prostředí, ve kterém se dítě pohybuje mimo rodinu.

Asi nejčastější v našich krajích je situace, kdy vzájemným dorozumívacím jazykem je jazyk jednoho z partnerů a jeden z těchto jazyků je i jazykem prostředí ve kterém se dítě pohybuje, např. školy nebo úřadů. Příkladem jsou mnohé au-pair, které se vdaly např. v Anglii, hovoří s manželem anglicky a posílají dítě do anglických škol.

Poněkud odlišná je situace, kdy se rodiče dorozumívají mezi sebou třetím jazykem (který není mateřským jazykem ani jednoho z nich). Například setkali se dva emigranti z různých zemí v uprchlickém táboře v Rakousku, hovoří spolu německy a dítě posílají do rakouských škol.

Je tedy vidět, že dítě může vyrůstat v prostředí, kde je vystaveno až čtyřem jazykům zároveň. Každému, kdo se kdy snažil naučit byť jen jeden cizí jazyk, přeběhne, při pomyšlení na učení se čtyř najednou, mráz po zádech.

Ve skutečnosti neexistuje žádné předem dané omezení množství jazyků, v nichž může dítě vyrůstat. Přestože se nám Čechům zdá, že tento problém je otázkou posledních asi dvaceti let, a potkává spíše kosmopolitní vyvržence, je dvojjazyčnost (bilingvismus) nebo vícejazyčnost (multilingvismus) naprosto běžnou situací pro miliony lidí minimálně už od dob starého Říma, ale pravděpodobně od samého počátku lidské komunikace.

jsou na světě do jisté míry bilingvní asi dvě miliardy lidí. (Polovina obyvatel bývalého Sovětského svazu, značná část obyvatel Číny, Indie, velká většina obyvatelstva Afriky, a milióny lidí v severní i jižní Americe. V Evropě je dvoujazyčnost řidší, ale stačí se podívat na Švýcarsko nebo Belgie, značnou část Španělska, Itálie nebo i Irska a Walesu, abychom viděli, že to je řídkost jen zdánlivá. Existují i odhady, podle kterých vyrůstá v bilingvní situaci každé druhé dítě).

Jak se do lesa volá tak se z lesa ozývá

Otázka je, jak se vlastně dítě více jazykům najednou učí a co se děje v jeho mozku, když potom tyto jazyky používá. Při procesu učení je nutné, aby dítě mělo jazyk spojen s určitou situací, ve které se daný jazyk používá, nebo s člověkem, s nímž se jedním jazykem domlouvá. Například jedním jazykem mluví ve škole, druhým, když si hraje se sourozencem, v jiném mu rodič vypráví pohádky. Jinak s ním mluví matka, otec či prarodič. Je ale důležité, aby se rodiče rozhodli, v jakých situacích se budou s dítětem dorozumívat určitým jazykem, a potom to rozumně důsledně dodržovali (většina rodičů v této situaci to dělá intuitivně nebo jsou k tomu donuceni okolnostmi).

Dítě učící se svůj první jazyk nechápe, že existují různé jiné, vzájemně nesrozumitelné jazyky. Pokud dítě tedy uslyší různé jazyky bez ladu a skladu, může začít hovořit jakousi smíšeninou. To se většinou velice záhy napraví, když si toho rodiče všimnou, nebo když začne děcko chodit do školy. Musíme si ovšem pamatovat, že občasné míchání dvou jazyků je naprosto přirozené.

Tady jazyk, tady jazyk, přepínám...

Jazyk vlastně není nic jiného než kód, kterým přenášíme informace. Ve skutečnosti má každý jazyk značné množství kódů, mezi nimiž rodilí mluvčí v různých kontextech bez problémů přepínají. Například čeština má (mimo jiné) kód spisovný a kód nespisovný a ve škole nás rychle naučí, že ačkoli můžeme na pískovišti říkat ‚mám špinavý lejtko', do domácího úkolu se hodí pouze ‚špinavé lýtko'. Takového přepínání se dopouští každý/á Čech/ška stokrát denně, aniž by se nad tím zamyslel/a, a stejným způsobem to dělá i dítě přepínající mezi dvěma jazyky.

O nic větším problémem není přepínání mezi třemi jazyky, vždyť i my bez problémů vedle spisovnosti střídáme vykání a tykání. Lidský mozek si s tím bez problémů poradí. U plně dvojjazyčných lidí pak nelze hovořit o nějakém základním jazyku ‚kterým myslí'. Prostě s přepnutím kódu přepnou i způsob myšlení a často i celé své vidění světa.

Stejně jako u každé lidské činnosti je zde důležité cvičení. Jazyk je vlastně takový sval, a když ho člověk nepoužívá, zakrní. I samo střídání kódů vyžaduje praxi, a proto by se měli rodiče starat o to, aby bylo dítě všem jazykům vystaveno co nejvíce. Přesto však jsou přesahy mezi jazyky běžné a bilingvní člověk si často vypomáhá jazykem druhým.

Brzy jazyk nazívati

Co vlastně máme na mysli, když řekneme, že někdo mluví nějakým jazykem? To se kupodivu liší mezi různými kulturami. Zatímco Američan přijme jako anglicky mluvícího skoro každého, Čech požaduje po cizinci téměř dokonalou znalost češtiny, než ho přijme za svého. Tyto naše odlišné postoje plynou jak z toho, že máme různě velké zkušenosti s nerodilými mluvčími a také z toho, jak se učíme cizí jazyky.

Zatímco Americký systém klade důraz na dorozumívání, čeští studenti jsou varováni před všemi chybami. Čeština je proto poměrně málo tolerantní k odchylkám, a naopak angličtina a jiné jazyky (např. i ruština) jsou poměrně shovívavější. Ve skutečnosti je velice běžné, že multilingvní člověk hovoří různě dobře různými jazyky, nebo to jak plynně se tím, kterým jazykem vyjadřuje, závisí na kontextu.

Asi nejběžnější je situace, kdy se dítě jedním jazykem dorozumívá s rodiči a jiným studuje ve škole. Oběma jazyky se v běžné konverzaci domluví plynně, ale jen v jednom je schopno mluvit o složitějších, abstraktních pojmech, nebo jen s obtížemi rozumí psanému textu a vůbec se neumí písemně vyjadřovat. Jazyk školy i jazyk psaných textů totiž mají svůj vlastní kód, kterému je třeba se naučit u každé řeči zvlášť.

Tady je nutné varovat rodiče, kteří své děti posílají do cizojazyčných škol, že přes perfektní znalost cizího jazyka nebude dítě schopné fungovat na české škole vyššího stupně, pokud nebude absolvovat alespoň část studia v češtině. Nedostatek akademického kódu je třeba také problém mnoha jazyků bývalého SSSR a v podobné situaci se ocitla i čeština před dvěma sty lety. Je tedy možné (a ne řídké), aby člověk plynně hovořící dvěma jazyky byl doktorem věd v jednom jazyce a analfabetem v druhém.

Láska i jazyk procházejí žaludkem

Bilingvismus tedy představuje celou škálu možných situací. Na otázku ‚Kdy už je dítě bilingvní?' nelze jednoznačně odpovědět. Záleží to na tom, k čemu jazyk potřebuje. Jestli si může v obou jazycích popovídat s babičkou a dědečkem, může být bilingvní, jestli v obou jazycích udělalo doktorát, může být bilingvní. Varování jako: ‚To to dítě pomatete' ‚Dítě nebude umět dobře ani jeden jazyk' ‚Počkejte až se naučí pořádně jeden jazyk než začne s druhým', ač dobře míněná, nejsou opodstatněná.

Nesmíme zapomenout na jednu důležitou věc. Jazyk není jen soubor pravidel a slovíček. Jazyk je základem naší osobní i národní identity. Psycholingvistika toho ví o tom, jak se lidi učí jazyk, překvapivě málo, ale jedno se zdá být jisté. Lidé se lépe učí jazyk, ke kterému mají kladný vztah. Jazyk a naše pocity jsou bezprostředně spjaty. To platí i pro děti. Pokud je pro ně jeden z jazyků něčím nepříjemným, může se to odrazit na tom, jak dobře se ho naučí. Dítě také velmi ovlivňují postoje rodičů i prarodičů.

Jsou různé druhy motivace, které také zásadním způsobem učení ovlivňují. Nejvíce motivující je podle výzkumů asi situace, kdy dítě se jazyk naučí, aby zapadlo do prostředí. Tato motivace ale funguje i záporně. Pokud se chce dítě od svého prostředí,co nejvíce distancovat, bude dalšímu jazyku silně vzdorovat.

Jazyk nezahrnuje jenom slova a gramatická pravidla, ale i třeba postoje, způsob chování, gesta a znalost reálií. Ty jsou v určitém jazykovém prostředí často důležitější než perfektní přízvuk. Opravdu bilingvní člověk by proto měl být především bikulturní.

Shrnutí rad rodičům

• Pamatujte si, že přepínání mezi kódy je pro děti i dospělé naprosto přirozená záležitost.

• Jazyk je víc než gramatika. Nezapomeňte na pocitovou složku učení. Budou se děti na hřišti vašemu posmívat, protože mluví jiným jazykem? Nebo je s jazykem pro dítě spojený nějaký jiný nepříjemný zážitek?

• S jazykem jsou provázány postoje, chování, kultura i dějiny. Položte si otázku jestli dítě vyrůstá jen jako bilingvní nebo i bi-kulturní.

• Psaní, čtení jsou naprosto odlišné dovednosti od mluvení a poslouchání, které často používají specifický kód. Chcete-li, aby se dítě umělo vyjadřovat písemně, musíte ho to naučit. Je to však více než pouhá znalost abecedy.

• Každý jazyk musí mít jasné spojení s určitou situací nebo člověkem. Ať je to jazyk matky, otce nebo třeba školy. Pro dítě není problém je vést v mozku odděleně.

• Aby se dítě mohlo naučit jazyk, potřebuje správnou motivaci. To, že toho bude dítě v dospělosti litovat, je sice dostatečná motivace pro rodiče, ale dítě je motivováno podněty z bezprostřední blízkosti.

• Pamatujte, že ne každé dítě je stejně otevřené novým jazykům. Většinou jde ale o problém motivace a pocitů, a ne o vrozenou neschopnost.

• Svěřte se kvalifikovanému logopedovi, ale ostražitě. Ne každý má s dvojjazyčností zkušenosti.

• Naučit se jazyku trvá dlouho i dítěti i dospělému. Dělat chyby je přirozené. Každý se jazyk učí jinak. Jestli biflování slovíček pomohlo vám, vašemu dítěti to pomoci nemusí.

• Uvědomte si, že bilingvní člověk nemusí být hned dobrým překladatelem nebo tlumočníkem. Překládání a tlumočení potřebují speciální trénink. Bilingvní lidé se také nemusí automaticky bez problémů naučit třetímu jazyku.

Čtenáři ovládající angličtinu najdou další informace na http://www.nethelp.no/cindy/biling-fam.html, kde se lze také připojit k internetové diskusní skupině pro bilingvní rodiny.