# Vynález lásky a dějiny manželství Canonical page: https://dominiklukes.net/writing/vynalez-lasky-a-dejiny-manzelstvi The review presents Stephanie Coontz's history of marriage as evidence that love-based, egalitarian marriage is a recent social arrangement rather than a timeless norm. Journalism · Review · Lidové noviny · c. 2007 Published in Lidové noviny, c. 2007. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly. Na tom, že je manželství v krizi se v parlamentních debatách o registrovaném partnerství shodli jak jeho zastánci tak oponenti. Podle odpůrců na celém světě může oficiální „posvěcení" homosexuálních svazků tuto krizi jen prohloubit, zatímco jeho proponenti tvrdí, že milující a oddané vztahy homosexuálů, kteří touží po celoživotním svazku typu manželského, mohou naopak být heterosexuální většině vzorem. Kniha americké socioložky rodiny Stephanie Coontz „Dějiny manželství: od poslušnosti k intimnosti, aneb jak si láska podrobila manželství" která letos vyšla v brožovaném vydání by oběma táborům měla zavdat příčinu k pozastavení se nad takto kategorickými výroky. Autorka v ní totiž nejen vyčísluje různé historické i kulturní rozdíly v tom, jak se vztahy mezi ženami a muži institucionalizují, ale také ukazuje, do jaké míry je dnešní instituce manželství výsledkem kulturní dohody. Navazuje tak na svou předchozí knihu „Jací jsme nebyli", v níž boří mýtus zlatého věku rodiny ve Spojených státech 50tých let dvacátého století. Ukazuje se totiž, že když mnozí bibličtí zastánci svátosti manželství, vykreslují obrazy bohem-daného, přirozeného manželského svazku, berou si za vzor spíše výjevy z filmů pro pamětníky než z historické skutečnosti. Tyto pohádky o manželství jsou problematické z mnoha důvodů, ale jedním z jejich ústředních anachronismů je to, co pro nás představuje jeho neoddělitelnou podstatu. Láska. Láska, jako základ vztahu mezi mužem a ženou, je podle Stephanie Coontz vynálezem posledních dvou set let, výsledkem kombinace ideálů osvícenství, s jeho důrazem na osobnost každého jednotlivce, a romantismu, s jeho opěvováním přírody a lidské přirozenosti. Teprve civilizační a industriální výdobytky poválečné doby umožnily plnou kodifikaci manželství, jako romantického milostného vztahu mezi dvěma plně svéprávnými jednotlivci. „Krize" současného manželství je pak především výsledkem anachronistického srovnání mezi dnešními dynamickými svazky založenými na těchto romanticko osvícenských ideálech, a naším vnímáním zdánlivě statických vztahů historických, v nichž kromě lásky chyběla také svéprávnost a rovnoprávnost obou partnerů. Tento osvícensko-romantický vynález rovnoprávné lásky přinesl podle autorky mimo vyšší rozvodovosti také volání po rovnoprávnosti homosexuálních svazků. Poprvé v dějinách mohli totiž homosexuální jedinci vidět své vztahy, většinou založené na rovnoprávné lásce, jako dostatečný základ pro manželství ekvivalentní manželství heterosexuálnímu. Homosexuální manželství tak v podstatě vynalezli heterosexuálové. Hovoříme-li o lásce jako o vynálezu, je nutné rozlišit lásku jako fyziologicky romantickou přitažlivost, která je více-méně univerzální v čase a prostoru, a lásku jako institucionální základ manželství, která je specifická pro západní svět přibližně posledního půlstoletí. Historické i antropologické záznamy dokládají mnohé jednotlivé pohádkové příběhy nešťastných zamilování, prchajících milenců i manželské nevěry, ale po většinu dějin (i pro většinu kultur) bylo podle Stephanie Coontz manželství spíše prostředkem „získávání příbuzných" než získávání partnera „pro cestu životem". Ve složitých socio-ekonomických vztazích tradičních i moderních společností udržovaly příbuzenské vztahy mnohdy lepší řád než složité právní smlouvy. Ponechávat proto manželství na touhách mladých hormony poblouzněných milencích by byl tedy holý nerozum. Ostatně i v našem osvícensko-romantickém pojetí osobního štěstí, má jednolivec přibližně stejnou dlouhodobou naději takového štěstí dosáhnout, pokud si v milostném zanícení vybral „celoživotnho" partnera sám, jako když jej pro něj vybrali rodiče nebo profesionální dohazovač. Po většinu západních dějin existoval pojem romantické lásky (kterou je nutné odlišit od různých lásek afiliačních: k rodičům, dětem, zemi, panovníkovi) paralelně s institucí manželství a v mnoha dobách, například podle některých filozofů ve starém Řecku, byla láska mezi manžely považována za něco nepřístojného, protože vztah založený na rovnoprávném zanícení byl doménou dvou mužů. Manželské vztahy byly založeny na povinnosti a poslušnosti. Povinnosti manželů mnohdy navíc zahrnovaly povinnosti celých rodin. Takové manželství je pak možné rozpustit na základě „nedodržení manželské smlouvy" ohledně věna, plození dětí, nebo politických vazeb. Manželství se ale neodehrává na úrovni definic abstraktních pojmů jako jsou láska nebo povinnost, nýbrž na úrovni každodenního života. Obrazy ze života manželů sesbírané z dějin i současné antropologické rozmanitosti lidstva jsou ale ještě mnohem více heterogenní než definice těchto vztahů. Naše představa manželství jako soužití dvou jednotlivců, kteří se seznámili, zamilovali se, rozhodli se, že bez sebe nemůžou žít a teď spolu vychovávají děti, sdílejíce tak své životní „radosti i strasti", je jen jeden z téměř nekonečně mnoha scénářů manželského života. Náhodné setkání a zamilování je možné jen ve společnosti, kdy se muži a ženy pohybují ve stejné sféře, a ani tam není vždy základem „svobodného" rozhodnutí pro společný život. Současný způsob seznámení v západním světě je tak spíše antropologickou anomálií, mnohé kočující kmeny musely své nevěsty doslova unést (tradice, která je stále živá v částech střední Azie). To, jak spolu manželé „žijí", bez ohledu na způsob seznámení a motivace pro uzavření sňatku, je ještě méně přímočaré. Skutečné soužití muže s ženou je záležitost kulturně poměrně řídká a světy mužů i žen se prolínají většinou jen za účelem rozmnožování nebo sexuálního uspokojení. Muži i ženy tráví většinu času s příslušníky stejného pohlaví, s nimiž mají na starosti doménu jim přináležící. Rozsah této domény je pak určen společensky. Zatímco někde mají správu majetku na starosti ženy, jinde náleží takové úkony výlučně do domény mužské. Způsob soužití muže i ženy se liší, i když pomineme různá polygamní uspořádání. Je poměrně řídké, aby manželé započali vlastní rodinou jednotku, většinou bude jejich život spjat s rodinou jednoho z nich. Ale ani pak nelze očekávat vizi útulného manželské komůrky. V mnoha kulturách má žena v rodině svého manžela spíše služebné postavení a její „oddanost" si vyžaduje nový klad jako celek. Stejně heterogenní je i způsob výchovy dětí. Péče o dítě je sice téměř univerzálně doménou ženy, ale v mnoha kulturách je tato povinnost sdílena celým společenstvím nebo také velice často přenechána příbuzným. To samé se týká i dělby práce všeobecně. Pohádky většinou končí sňatkem princezny zamilované do hloupého Honzy a to, že pak spolu budou žít šťastně po zbytek života se tak nějak očekává. Jak přesně ale tento život vypadal se většinou ponechává na představivosti posluchačů, která vždy nutně čerpá ze současné kulturní zkušenosti. Neptáme se už, jak dlouho toto soužití trvalo (někteří sociologové označují rozvod za funkční ekvivalent ovdovění), ani jestli princezna měla právo vlastnit majetek, či jestli jejich děti vychovávala její sestra. Stačí nám, že se měli rádi. Láska je přece přirozeným základem šťastného manželství. Tedy alespoň posledních čtyřicet let. Na rozdíl, například, od Laury Kipnis, která ve své polemice „Proti lásce," považuje moderní západní důraz na totální milostné propojení života partnerů v manžeském vztahu za svazující a v posledku negativní, nevyvádí Stephanie Coontz ze svého exkurzu do historického vývoje současné vize manželství závěry negativní. Naše současné pojetí manželství není nutné kritizovat, ani se ho snažit legislativně či společenským inženýrstvím měnit. Osvícenství (nebo alespoň naše romantická vize osvícenství) jsou ostatně základními staveními kameny naší civilizační identity, a bořit na něm postavená práva jednotlivce na sebeurčení by asi nebyl žádoucí ani přijatelný filozofický program. Moderní vize manželství přeci například umožňuje rovnoprávnost žen a mužů. Bude ale nutné konfrontovat naši vizi minulosti s historickými a antropologickými skutečnostmi a místo marné snahy po dosažení ideálů lidských vztahů cizí minulosti bychom se měli spíše věnovat vytváření ideálů pro vlastní budoucnost. Coontz, Stephanie. 2005. *Marriage, a history: From obedience to intimacy or how love conquered marriage*. New York: Viking. \$25; 432 s. --- ## About this item - Type: Journalism - Genre: Review - Published: c. 2007 - Outlet: Lidové noviny - Language: Czech Topics: [Czech language and culture](https://dominiklukes.net/topics/czech), [Society, politics and culture](https://dominiklukes.net/topics/society-and-politics). ## Related - [Nový ateismus: Boje na rozhraní vědy a víry](https://dominiklukes.net/writing/novy-ateismus-boje-na-rozhrani-vedy-a-viry) (Journalism · c. 2007) - [O idiocii vzdělaných](https://dominiklukes.net/writing/o-idiocii-vzdelanych) (Journalism · c. 2007) - [Podněty a plody Pražského lingvistického kroužku: ruská emigrace, česká sláva a 80té narozeniny](https://dominiklukes.net/writing/podnety-a-plody-prazskeho-lingvistickeho-krouzku-ruska-emigrace-ceska-slava-a-80) (Journalism · c. 2007) - [Laska a zivot](https://dominiklukes.net/writing/laska-a-zivot) (Journalism · c. 2014) - [Láska a život](https://dominiklukes.net/writing/laska-a-zivot-2) (Journalism · c. 2014) - [Ženský: Femina Feminae Valentinus](https://dominiklukes.net/writing/zensky-femina-feminae-valentinus) (Journalism · c. 2014) Section: [Writing](https://dominiklukes.net/writing)