# Věda jako společenský konstrukt: případ limitů evolučních teorií Canonical page: https://dominiklukes.net/writing/veda-jako-spolecensky-konstrukt-pripad-limitu-evolucnich-teorii The piece argues that evolutionary psychology can turn socially constructed descriptions of behaviour into unsupported claims of genetic necessity. Journalism · Opinion · Lidové noviny · c. 2008 Published in Lidové noviny, c. 2008. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly. „Evoluce se má k alegorii, jako socha v parku ptačímu hovnu," řekl britský genetik Steve Jones. Z tohoto ironicky provokativního bonmotu bychom si neměli vzít to ponaučení, že úvahy o evoluci přirozeného výběru mimo rámec biologie jsou samy o sobě špatné, ale to, že je nutné přistupovat k pokusům aplikovat principy darwinovské evoluční teorie na všechny jevy kolem nás opatrně. Kromě řídkých kreacionistických výstřelků, se teorie evoluce stala ve světě s rozvinutým vyšším vzděláváním základem pohledu na živý svět, němž žijeme a proto je přirozené, že se jejím prizmatem budeme snažit chápat i jevy společenské. Jenže evoluce sama se zrodila ve společenském kontextu ranného kapitalismu a není až tak kontroverzní teze, že Darwinův pohled byl umožněn právě novým společenským kontextem, kde k úspěchu a „rozmnožení" (alespoň podle soudobého diskurzu) nebyla nutná náhoda narození, ale schopnosti a dovednosti. Fakta evoluce přeci byla známá již dávno a stejně tak nebyly šlechtitelům novinkou ani základy dědičnosti. To, že se radikální syntéza v podobě teorie přirozeného výběru objevila až v polovině devatenáctého století nebylo náhodou (minimálně to byl jeden z důležitých faktorů). Přesto jsou v současnosti některé aspekty této teorie kontroverznější než kdy jindy. S příchodem genetiky najednou není jisté, co se to vlastně vyvíjí. Kdo, že je to ten silnější, který přežívá? Jak se to vlastně mění? Jsou ti, kteří si myslí, že celá evoluce je jen zápolením genů, zatímco ostatní se kloní spíše k vývoji celého organizmu. Další zcela otevřená otázka je, do jaké míry je celý organizmus vývojem evoluce? Problém je totiž v tom, že spousta rysů organizmů (jako dlouhý krk žiraf) a to včetně lidí (schopnost jazyka) neobsahuje žádnou bezprostřední evoluční výhodu (tj. například větší pravděpodobnost rozmnožení jedinců mluvících než němých). Zpětně sice víme, že to výhoda je, ale její využití by vyžadovalo dlouhodobé plánování (ať genů nebo celých jedinců), tedy ustavení jakéhosi inteligentního evolučního boha. Nebezpečí pro lidské dějiny ovšem tkví v tom, že často jsou tuto božskou evoluční úlohu ochotni převzít lidé sami a výsledkem jsou různé tragédie od nucené sterilizace až po skutečnou genocidu. Přes tato nebezpečí aplikace evoluce se stalo běžné hledat evoluční původ ve všech rysech, které jsme schopni identifikovat. Někdy má toto hledání spíše povahu Dänikenovských úvah o mimozemských zprávách zakódovaných v parametrech pyramid--s dostatečným úsilím se totiž dá najít souvislost mezi čímkoli. Mnoho serióznějších pokusů ale trpí stejným neduhem. Jedním případem takovéto velkolepé konstrukce, která ale stojí na hliněných nohou, byl článek evolučního psychologa Jeronýma Klimeše v LN 24. 8. 02. Klimeš se pokouší vysvětlovat současné rozdíly v chování mužů a žen, jako výsledek evolučního vývoje založeného na přirozeném výběru. Jsou-li tedy ženy (podle něj) žárlivější na cit a muži na sex, je to jen výrazem touhy genů zajistit své přežití a rozmnožení. Ženy, které se starají o již existující geny (většinou obsažené v dětech), mají zájem, aby přežily alespoň dokud se nedokáží dále rozmnožit. Mají proto také zájem, aby se o ně muž staral a nejlepší zárukou toho je citové přilnutí. Muži naopak chtějí své geny rozšířit, co nejvíce a zároveň zamezit rozšíření genů ostatních, aby jejich vlastní měly lepší šanci na přežití. Proto budou často sexuálně nevěrní, ale nebudou to samé tolerovat u své samičky. Mimo lidský druh se tak například vysvětluje to, když lví samec zabije všechna lvíčata ve skupině samic, kterou vybojoval od jiného samce. Na stejném principu až do tvrzení, že na vývoji člověka z opice, měly navrch „eugenické síly, tj. tlaky, které zušlechťují a vybírají vždy ty kvalitnější a lépe přizpůsobené geny," při kterém mi šel mráz po zádech, vysvětluje Klimeš „fakta" jako to, že ženy jsou emotivnější a muži racionálnější. Celá Klimešova teze je postavena na podle něj „průlomové teorii" evoluční psychologie. Již toto zdánlivě nevinné označení je zavádějící a naznačuje pochybnost celé úvahy. Evoluční psychologie je průlomová jen pro její zastánce, ale pro velkou část (možná i většinu) vědecké komunity velice kontroverzní. Neposkytuje totiž vysvětlení některých výše zmíněných evolučních dilemat. Například zmiňovaná dlouhověkost lidí jako evoluční výhoda (staříci se mohou starat o vnuky a předávat jim své zkušenosti) stále ještě není jednoznačně přijímaná. Různá pozorování a srovnání se zvířaty se k evoluční výhodě babiček vyjadřují nejednoznačně. Navíc se tato výhoda většinou předkládá v rozdílu kalorií, které jsou vyvíjejícímu se tvoru k dispozici. A Klimešova tendenční kritika sociálního systému starajícího se o staré není nic jiného než špatně informovaný a nebezpečný bonmot. Tyto problémy jsou ale řešitelné, mnohem závažnější jsou dva implicitní předpoklady, na nichž je celá teze článku postavena, a to, 1) že geny určují naše chování a 2) že existuje objektivní sociálně psychologická skutečnost, kterou on dokáže popsat. Lidské chování a celé lidské společenské uspořádání je tak složité, že nelze najít (přes časté pokusy) jednoznačnou vazbu mezi jakýmkoli konkrétním lidským povahovým rysem a genetickou informací. Zjednodušeně geny neříkají rozvíjejícímu se tělu nic jiného než jak produkovat bílkoviny. Jednotlivé bílkoviny ale neurčují jestli jsme racionální nebo intuitivní, chytří nebo hloupí, veselí nebo smutní. To jsou všechno vlastnosti vyšší úrovně, které povstávají až ze složité interakce velkého množství faktorů, z nichž dnes vědci dokáží popsat jen nepatrný zlomek. Jeroným Klimeš navíc činí závěry i o složitějších vzorcích chování, jako partnerská věrnost nebo nevěra. Až doposud je řešení těchto problémů stále více méně technické. Mnohem problematičtější je ale zanedbání skutečnosti, že jednotky chování, které evoluční psychologové popisují, jsou samy společenskými výtvory a nelze je považovat za objektivní stejným způsobem, jako nějaké minerály, které můžeme podrobit chemickému rozboru. Jestliže předpokládáme, že Je proto instruktivní vrátit se k myšlenkám E. Wilsona zakladatele sociobiologie (vědy, která stála u základů evoluční psychologie) ... Potencionalita ... ústupky environmentalistům na každém kroku -- přiznání síly vlivu prostředí Rozdílný pohled na původ lidského chování, který v podstatě předcházel různé vědecké pohledy na roli genetiky v evoluci, ale našli v ní mocné vyjádření. Převládající vědecký názor je poplatný politice a tím potlačuje názory alternativní -- zároveň je politika dnes čím dál více poplatná populární vědě. Je třeba se mít na pozoru -- snadno srozumitelná teorie, která dává smysl, protože to přeci „dá náš zdravý selský rozum" a ostatně můžeme ze svého okolí vyjmenovat mnoho příkladů, které toto dále potvrzují si vyžaduje dvojnásob rigorózní skrutinium. Nevěříme přece, že hůl ponořená do vody je zlomená jenom proto, že se nám tak jeví. Jak pravděpodobné tedy je, že nám vysoce viskózní prostředí našeho společenského a psychologického světa umožní vidět věci nepokřivené, tak jak „skutečně jsou". Ne velmi. Dva možné výsledky tohoto přístupu mohou být eugenické hnutí (od mírné pravicovosti až po vědecký rasismus) zastávající názor absolutního genetického determinismu na jedné straně a sociální inženýrství (marxismus-leninismus) představující si, že lidská povaha je neomezně tvarovatelná svým prostředím na straně druhé. Panuje všeobecná shoda, že oba tyto póly jsou lidsky nepřijatelné, ale pravděpodobně budeme na této škále muset dosud zůstat. Věda ale zatím není schopna nám pomoci nalézt na ní místo. To si při čtení obrovských zobecnění tohoto typu musíme neustále připomínat. Evoluční psychologie se ještě stále musí profilovat jako seriózní obor. Mnoho z jejích tezí se jistě prokáže správných nebo alespoň inspirativních pro další pozitivní výzkum. V tomto okamžiku ale není ničím víc než svůdným paradigmatem bez jasného směřování, kromě abstraktní touhy po vysvětlení jevů, které považujeme za iracionální. Genetický determinismus, který se tak snadno zvrhává v pravicovou politiku je vždy nutno do detailu rozebrat a žádat mnohem více a mnohem průkaznějších důkazů. Jednoduchost a přímočarost jsou sice tradičně jedním z kritérií vědeckosti teorií, ale elegance popisu nás nikdy nesmí zaslepit ke složitosti lidské existence na všech jejích úrovních -- od biologické přes psychologicky symbolickou až po sociálně symbolickou. --- ## About this item - Type: Journalism - Genre: Opinion - Published: c. 2008 - Outlet: Lidové noviny - Language: Czech Topics: [Czech language and culture](https://dominiklukes.net/topics/czech), [Knowledge, expertise and science](https://dominiklukes.net/topics/knowledge-and-science). ## Related - [Říše slova: Zamarovský dějin řeči](https://dominiklukes.net/writing/rise-slova-zamarovsky-dejin-reci) (Journalism · c. 2008) - [Jak lidská přirozenost ovlivňuje ekonomiku](https://dominiklukes.net/writing/jak-lidska-prirozenost-ovlivnuje-ekonomiku) (Journalism · c. 2009) - [Nový ateismus: Boje na rozhraní vědy a víry](https://dominiklukes.net/writing/novy-ateismus-boje-na-rozhrani-vedy-a-viry) (Journalism · c. 2007) - [Století genu: genetická věda a genetické inženýrství](https://dominiklukes.net/writing/stoleti-genu-geneticka-veda-a-geneticke-inzenyrstvi) (Journalism · c. 2007) - [Jak neměřit člověka](https://dominiklukes.net/writing/jak-nemerit-cloveka) (Journalism · c. 2002) - [Floskule](https://dominiklukes.net/writing/floskule) (Journalism · c. 2010) Section: [Writing](https://dominiklukes.net/writing)