# Totalita v anarchii: aneb k čertu s mateřštinou

Canonical page: https://dominiklukes.net/writing/totalita-v-anarchii-aneb-k-certu-s-materstinou

The essay argues that standard Czech is a useful convention but becomes oppressive when linguistic conformity is equated with intelligence, morality, or social worth.

Journalism · Opinion · Lidové noviny

Published in Lidové noviny. Text as published.

Ještě v době Husově znamenalo slovo ‚řeč' také ‚národ'. Němci jsou němí, protože se nedokázali domluvit slovanštinou a vydávali tudíž jen zvířecí skřeky. Toto a jiné asi vyvolala rasová paměť v Oldřichu Uličném, když se vydal na válečnou stezku k obraně naší mateřštiny. „Je mateřština pro nás takovou samozřejmostí, že se o ni nemusíme nijak zvlášť starat, je tedy v naprostém pořádku?" ptá se nás Uličný a samozřejmě dospívá k odpovědi, že pro moderní‚levicově liberální' bohemisty asi ano, ale díky ‚slušným' lidem se někdo o ten náš jazyk postará. Má samozřejmě v mnohém pravdu. Tvrdí-li, že „jistá míra rozkolísanosti, nehotovosti je vlastní každému živému jazyku" nemohu se s ním než ztotožnit. Hned v následující větě se ale vrací k lingvistické totalitě, která je české tradici vlastní: „Spisovná čeština, stejně jako každý standardizovaný jazyk, je však útvar kulturní, sjednocuje nás v našich různořečích od Aše k Lanžhotu, a proto se musíme starat, aby vyhovovala všem." Zaprvé si autor v této větě protiřečí. Není možné, aby spisovná čeština vyhovovala všem. To by znamenalo, že se musí zbavit svého místního nářečního způsobu komunikace. Proto, když tvrdí: „Čeština je prostě nástroj stejný jako ruka nebo jazyk v ústech; z jazyka, v němž jsme vyrostli, se už prostě nesvlékneme." podřezává si pod sebou argumentační větev, protože jazyk v němž jsme vyrostli je čeština hovorová a ve škole jsme násilím nuceni učit se češtině spisovné, která je v mnohém pro dítě stejně cizí jazyk jako Slovenština nebo Polština. Zrovna tak většina učitelů se spisovné češtině musela naučit a ovládá ji plynně jen do omezené míry. Kodifikace a jistá míra jazykové jednoty jsou nezbytné pro porozumění, ale zrovna tak se spisovný jazyk může stát nástrojem mocenského útlaku. Řekne-li se, že je to „kulturní útvar" nesmí se opomenout, že jde o ‚kulturu' moci (a to moci relativní a nikoli absolutní). Přijímací zkoušky na střední i vysoké školy vyžadují naprosto nesmyslně po žácích schopnost vyjádřit víceméně cokoli předepsaným jazykovým kódem místo toho, aby mohli vyjádřit své schopnosti a inteligenci kódem pro ně přirozenějším. To neúměrně zvýhodňuje děti z rodin vzdělané střední třídy, které mají větší možnost být tomuto jazyku vystavěni. Tento přílišný tlak je jeden z mnoha nástrojů udržující romskou populaci ve stavu ekonomického i kulturního útlaku. Samozřejmě i hovorová čeština může vytvářet stejný nátlak, jak pocítí každý intelektuál, který se pokusí mluvit spisovně při kopání příkopu. Navíc odvolávání se na Moravany a jejich nechuť k pražskému, pro ně natvrdlému, přízvuku je poněkud nefér. Moravané nemluví ani zdaleka spisovnou češtinou, ale vlastním dialektem (respektive jedním z mnoha dialektů lišícím se zásadně od severu k jihu), který se povrchně v několika rysech shoduje s pravidly, takzvané spisovné češtiny.

Abychom použili Uličného terminologie, je to hovorová čeština nástrojem organickým, něco jako penis, zatímco její spisovná sestra je nástrojem umělým, kondomem, kterým se snažíme zabránit dalšímu vývoji. Toto přetahování mezi verzí kodifikovanou a naopak je přirozeným rysem všech jazyků. Formální, ale i neformální, kodifikace je nástrojem moci a vyjadřuje přináležitost mluvčího k jisté socioekonomické skupině, tedy mnohem více než „pouhým nástrojem dorozumívání," což si ostatně my ‚levicoví liberálové' nemyslíme už nejméně třicet let.

Pohled do Evropy nabízí mnohem více protiargumentů než podpor pro Uličného tvrzení. Většina zemí se potýká s jinými problémy než je naše diglosie („schizofrenie"). Většina států Evropské Unie na svém území obsahuje více jazyků, které vyjadřují své obavy o ztrátu identity s postupem politické a ekonomické integrace. Nesnaží se tedy o jednotnou kodifikaci, ale jde jim o to, jak najít cesty pro pokojnou spoluexistenci. Proto také nikde ve vyhlášení roku jazyků nenajdeme volání po kodifikaci, ale naopak snahu „podpořit a chránit jazykové a kulturní bohatství evropských států a rozmanitost jazyků." A je to právě jednota v různorodosti, kterou svým způsobem obhajuje i Uličný, která je novým heslem liberální levice. Nikde to není lépe k vidění než ve starém dobrém Spojeném království. Angličtina je známá svou různorodostí a také tím jak hluboce jazyková příslušnost ovlivňuje společenské i pracovní zařazení jednotlivce. Tato druhá vlastnost je ovšem do značné míry záležitostí minulosti. Stačí si poslechnout zprávy BBC, organizace, která stála u zrodu kodifikované výslovnosti Shakespearova jazyka, a uslyšíme přízvuk skotský, irský ale i třeba liverpoolský nebo birminghamský, které byly až donedávna považovány za komunikační médium nevzdělaných dělníků. Na druhou stranu absolventi soukromých škol se zbavují svého tradičního přízvuku jak jen to jde a i královna svou výslovnost změnila, aby se více podobala řeči středních tříd. Samozřejmě, že angličtina podléhá zejména lexikální a syntaktické kodifikaci (byť na rozdíl od češtiny nebo francouzštiny spíše seberegulační), ale dokazuje, že je možné v přijatých pravidlech obsáhnout i jistou rozmanitost. A tím nemyslím zhoubné dublety jako ‚děkuju'/‚děkuji', ale skutečné systémové rozdíly.

Naprosto se Uličný mýlí, když se obouvá do jistých podvratných učitelů češtiny jako cizího jazyka. Za posledních deset let mi prošly rukama desítky učebnic češtiny pro cizince (a jedné jsem také spoluautorem) a ani jedna nezakládá výuku čistě na obecné češtině. Ani já, starý levicový liberál, bych toto neobhajoval. Nejobtížnější je pro tyto učitele najít kompromis, který umožní cizincům komunikovat v českém prostředí. Rozhodně to není čistě čeština spisovná, ale na druhou stranu, cizinec mluvící nespisovnou češtinou by nebyl Čechy přijímán. Ve skutečnosti, je to otázka poměrně akademická, protože naprostá většina cizinců učících se češtinu, nikdy nedosáhne úrovně, kde by pro ně dualita češtiny byla velice důležitá a jestli někdo naučiv se česky v Praze neporozumí Vsetínským rodákům, bude to z jiných důvodů než, to jestli se naučil obecnou češtinu. Otázkou je i, můžeme-li Čechům doporučit, aby mluvili na cizince spisovně. Většina vzdělaných Čechů není schopna udržet konzistentně spisovnou promluvu. Na druhou stranu se ale také většina Čechů při hovoru s cizincem více méně instinktivně začne přibližovat tomu, co považuje za spisovné, a to v podstatě stačí. Mnohem důležitější je trpělivost a shovívavost. Pokud bude mít cizinec pocit, že nám opravdu jde o to, co chce říct a ne, jestli to říká tak či onak, bude to pro jeho chuť a schopnost používat češtinu mnohem prospěšnější. O to jde i ‚češtiněchtivé' Evropě a jestli se říká ‚tiskl' nebo ‚tisknul' je jí v podstatě fuk. Nejučenější jazyk na světě, angličtina, má mnohem větší problémy, protože kromě stovek kodifikovaných přízvuků, jsou nejlepší učebnice od britských autorů, ale učí podle nich američtí učitelé. Naše problémy jsou vedle toho mnohem lépe zvládnutelné. (Ještě faktická poznámka: v září pořádá Ústav pro jazyk český AV mezinárodní konferenci o češtině jako o cizím jazyku, Ostravané tedy nejsou jedinými, zachraňující naši „čest".)

Uličného snaha o utvrzení spisovné češtiny má přirozený zdroj. Jak říká jiný český lingvista Zdeněk Starý, sklony k purismu jsou zrovna tak součástí schopnosti mluvit nějakým jazykem, jako dovednost spojit přísudek s podmětem. Ve všech z nás se pojí touha po zachování starých hodnot, alespoň částečně reprezentovaných jazykem, ale musí se neustále vyrovnávat s tlakem na změnu. Je známým klišé, že mladí radikálové se stávají starými konzervativci. Nechci se proto tady stavět za zrušení kodifikace, projekt stejně nereálný jako chléb nebo internet zdarma, ale vyslovit vážné varování proti totalitarismu. „Stačí, když budeme komunikovat jako slušní lidé," uzavírá Uličný. A já varuji před totalitním rovnítkem mezi slušností a spisovnou češtinou, které svou větou mezi ně staví Uličný. (Václav Klaus i Miloš Zeman toto médium ostatně celkem dobře ovládají a za slušné lidi je lze považovat jen těžko.) Podobné projevy, jakkoli zpočátku dobře míněné, totiž příliš často končí diskriminací, jak se přesvědčili za poslední dvě tisíciletí Židé a dnes a denně jsou o tom utvrzováni čeští Romové.

Dominik Lukeš
spravuje webové stránky o českém jazyce a
kultuře pro cizince na http://www.bohemica.com

---

## About this item

- Type: Journalism
- Genre: Opinion
- Outlet: Lidové noviny
- Language: Czech

Topics: [Czech language and culture](https://dominiklukes.net/topics/czech), [Language and linguistics](https://dominiklukes.net/topics/language-and-linguistics).

## Related

- [Američtí radikálové: 125 let Noama Chomského a Michaela Moorea](https://dominiklukes.net/writing/americti-radikalove-125-let-noama-chomskeho-a-michaela-moorea) (Journalism)
- [Arthur Ransome](https://dominiklukes.net/writing/arthur-ransome) (Journalism)
- [Barack Obama: The Audacity of Hope: Thoughts on Reclaiming the American Dream](https://dominiklukes.net/writing/barack-obama-the-audacity-of-hope-thoughts-on-reclaiming-the-american-dream) (Journalism)
- [Chvála politické korektnosti](https://dominiklukes.net/writing/chvala-politicke-korektnosti) (Journalism)
- [Chvála pozitivní diskriminace: Od segregace k integraci v USA](https://dominiklukes.net/writing/chvala-pozitivni-diskriminace-od-segregace-k-integraci-v-usa) (Journalism)
- [Našinec, vašinec nebo jejichnec: Pohled ze za...](https://dominiklukes.net/writing/nasinec-vasinec-nebo-jejichnec-pohled-ze-za) (Journalism)

Section: [Writing](https://dominiklukes.net/writing)