# Na mezích virtuality

Canonical page: https://dominiklukes.net/writing/na-mezich-virtuality

The piece argues that digital technologies extend ordinary human life and that debates should focus on access, preservation, privacy, and power rather than treating virtuality as a separate reality.

Journalism · Opinion · Lidové noviny · c. 2010

Published in Lidové noviny, c. 2010. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.

Pro každého, kdo strávil mládí chozením po antikvariátech, je vůně staré knihy magickým elixírem. Nevoní jen melancholickým zatuchlem a roky měřenými smítky prachu, ale také pospolitostí všech jejích předchozích čtenářů, kteří jí něžně po desetiletí listovali, někdy četli a jindy jen o čtení snili. Staré knihy o minulosti nevypovídají jen svůdnými slovo-obrazy ale také svou předmětností, obořujíce se na všechny naše smysly, ruce, oči i onen tak snadno omámený nos.

Před vánoci webové knihkupectví Amazon konečně začalo prodávat Kindle i v Evropě. Kindle je taková elektronická placička plochy paperbacku a tloušťky sobotního vydání Lidových Novin. Vejde se ale do ní celá knihovna, kterou Kindle stránku za stránkou tiskne na svou jedinou stránku pomocí elektronického inkoustu, který na rozdíl od obrazovky notebooku nebo mobilního telefonu nezáří čtenáři do očí. Kindle sice nepáchne ani nevoní, ale pro záda člověka, který se jen zřídka z domu vydal bez dvou až tří svazků, je to vynález k nezaplacení, nebo respektive k zaplacení sto osmdesáti dolarů. Co má Kindle společného s mobilním telefonem, je bezdrátové spojení s internetem, kde je možno v nouzi nakoupit knihy přímo na internetu, kdekoli kam v Evropě či USA dosáhne mobilní telefonní signál. Na rozdíl od telefonu ji není nutné nabíjet častěji než dvakrát do měsíce. Díky tomu všemu jsem si včera večer mohl ve vlaku z Londýna do Readingu číst a podtrhávat v knize i dlouho poté, co došla baterka v notebooku. Poněkud menší výběr by měl cestující mezi Berounem a Prahou neboť pokud vím žádní čeští nakladatelé na americkém Amazoni knihy nenabízejí. Student angličtiny bude jistě potěšen vestavěným slovníkem i odkazy na Wikipedii ale čtenář s angličtinou na štíru bude mít místo statisíc titulů k dispozici maximálně několik tisíc, většinu z nich prostřednictvím servery palmknihy.cz, kde najdeme digitálního Nerudu, Gellnera i Borovského, ale také díky usilí pražské městské knihovny, která zpřístupnila v elektronickém formátu díla Karla Čapka, Boženy Němcové a překlady Sherlocka Holmese. Tito klasici, stejně jako ti cizomluvní, jsou samozřejmě k dispozici zdarma a číst je lze na celé řadě e-inkoustových čteček.

Vracel jsem se svou Kindle z Londýna z celodenní ne-konference o digitálních humanitních oborech THATCamp London 2010. Kde s vysvětlováním začít? Humanitní obory od filozofie či literatury až po dějepis či vědy archivální si samozřejmě možností zprostředkování lidskosti digitálními prostředky všimly velice záhy. Už od samého začátku výpočetní revoluce si humanitní odborníci lámou hlavu nejen jak zprostředkovat online svět z masa, špíny a kostí, ale také jak zachovat nově se rozvíjející virtuální život pro následující generace. Muzea i archívy se tedy nestarají jen o to, jak vyšperkovat své webové stránky ukázkami toho nejpoutavějšího z jejich sbírek, nebo jak spojit své katalogy, ale také jak zachovat artefakty zrozené digitálně (anglicky ‚born digital'). Digitální data, jak s překvapením shledávají archiváři, totiž hnijou (opět odborný termín) důsledkem zastarávání formátů, což jim působí stejné problémy jako hniloba z plísní a bakterií. **-** kdo za deset let bude schopen otevřít dokument napsaný t602jkou nebo ChiWriterem? Velkou pozornost proto nedávno vzbudila zpráva, že Twitter věnuje svou celou databázi do Knihovny amerického kongresu což poskytne budoucím historikům cená data o společnosti na přelomu první dekády třetího tisíciletí, ale zároveň předkládá celou řadu nečekaných problémů od volby databáze až po autorská práva. Akademici se tedy dnes navíc vedle otázek obsahu a autenticity musí zabývat problémy kompatibility textových a dalších formátů, internetovými komunikačními protokoly a programováním nástrojů pro zpracování i archivování digitálních artefaktů. Je to docela zapeklitý problém. A když se všechny tyto problémy vyřeší, musí se potýkat s problémy zpřístupnění oněch všemožných digitálních katalogů a vydání odborné i neodborné veřejnosti. Výpočetní technika toho naslibovala, ale za každou ušetřenou minutu, míli i korunu si žádá zaplatit i s úroky.

Na podzim jsem psal o Davidu Pogueovi, který z odpípaných odpovědí svých statisíců virtuálních kolegů sestavil knihu „Svět podle Twitteru" a neuběhl ani rok a na své Kindle jsem si za bušení pražců listoval e-svazkem „Hlášky mýho fotra" Justina Halperina. Halperin se před několika lety nastěhoval zpět do otcovského domova a aby si ulevil od náporu rodičovské pozornosti, začal pro zábavu svých blízkých přátel na Twitter v útržcích dlouhých 140 znaků vysílat úsloví svého 74-letého rodiče jako ‚No a co, že to dítě ještě nemluví. Ne snad, že by měl v hlavě lék na rakovinu a jen to ze sebe nemůže vyklopit.' Během několika měsíců měl Halperin na Twitteru přátel několik miliónů a za necelý rok od HarperCollins smlouvu na knihu, která právě papírově i elektronicky vyšla. Na rozdíl od Poguea, jehož kniha se skládala jen ze skutečných tvítků, Halperin napsal skutečný memoár vztahu mezi synem a otcem, který twitterovými hlášky prošperkoval. Přestože to není kniha špatná, nebýt jejího původu v online senzaci, asi by se o ní příliš nemluvilo. Kdyby se mi v ní ale něco obzvlášť zalíbilo tak by mi Kindle umožnila nejen si pasáž podtrhnout nebo si k ní přidat poznámku, ale dokonce i ji vyslat všem mým přátelům na Twitteru. Kruh by se tak hezky uzavřel, ale kam se poděla ona vůně? Pokusy z přelomu století o digitální kopírování a tištění vůní bohužel pro zatím ztroskotaly.

Žijeme prý v době nedočkavé, době která tu a tam těká a jen tak se nad ničím nepozastaví. Navíc ono nové virtuálno nás podle mnohých staromilců ve srovnání s předchozími generacemi tak nějak odlidšťuje. Co nakonec s přítelem na Facebooku, s nímž nemůžete zajít na pivo. Ale podrobnější pohled na skutečnou situaci jen hlouběji ilustruje proč se moudrý čtenář k výrokům začínajícím slovy „V dněšním světě..." staví stejně skepticky jako ke škorpiónu nabízejícímu pistáciovou zmrzlinu. Minulost je tak populárním skladištěm tendenčních tužeb o podobě přítomnosti, že se ze spletenice anachronistických blábolů jen obtížně rozšmodrchá použitelné poučení.

V tomto případě je problém v tak častém postoji k virtuálnímu světu jako k jakémusi futuristickému druidskému mystériu a v nikdy nekončícím diskursivním zpodobňování lidské povahy k obrazu toho či onoho mluvčího. Artefakty moderní doby pak začneme používat jako jakési voskové panenky komentátorského vúdú. Stačí když se jen sebeméně podobají jinému společensky nežádoucímu jevu a už se vytahují špendlíky. V počítačových hrách se odehrává stále realističtější simulované násilí, to přece musí přispívat k naší násilím tak poznamenané době. To dá přece rozum a proto je možné na dále na toto téma racionalitou neplýtvat. Co z toho, že podle všech statistik násilí mezi mladými lidmi klesá přibližně nepřímo úměrně k nárůstu realističnosti her. Co z toho, že výzkumy po většinou ukazují jen zanedbatelný, krátkodobý vliv. Co z toho, že většina her násilných není. Co z toho, že nikoho nenapadne, že díky popularitě SimCity bychom měli brzo být planetou urbanistů. A co z toho, že stejné obavy měli předci moderních šamanů z téměř jakékoli soudobé inovace: kankánu, valčíku i rokenrolu, televize, filmu i komixů. A co tak sugestivní krutost a násilí v opeře, bibli či klasických dějinách. Máme magii, proč se tedy zabývat nepohodlnými a rozporurodými fakty?

Stejně tak je tomu s obavami o odcizování a nespolečenskosti elektronicky zapojených. Twitter, Facebook, no možná, ale to já si radši zajdu s kámoškou na kafe. Vždyť oni ti mladí dnes neustále sedí u těch obrazovek, jak se pak mají naučit existovat ve společnosti? A proč bych měl být s někým „kamarádem na Facebooku", když jsem rád, že se ním nemusím vidět. Tyto pohodlné a nesmyslné úsudky vyvěrají z kombinace glorifikace osobních kontaktů a neochotou dívat se na skutečnost chování uživatelů internetových společenských služeb. O kolik lidštější je sedět sám mezi statisíci pomalovaných na stadionu a křičet „Podolský na bránu" než sedět sám před obrazovkou spolu s milióny na Twitteru nebo Facebooku a vtipně a stručně stejný zápas komentovat a odpovídat na komentáře ostatních? O kolik hodnotnější je sedět se dvěma „přáteli" a v zakouřené knajpě opile kňourat nad politikou než doma před klávesnicí psát komentář na politickém blogu či redigovat Wikipedii. Loni v srpnu jsem pro charitu Dyslexia Action začal pořádat virtuální semináře (webináře) na téma dyslexie. Do té doby se na jednu úspěšnou veřejnou přednášku za semestr dostavilo patnáct lidí z blízkého okolí, od té doby máme každý měsíc padesát až sto účastníků z celé Británie. Nejdřív se všichni obávali, že to nebude ono, když si přednášející s účastníky vzájemně nebudou vidět do tváře. Nakonec se ukázalo, že webináře poskytují více možností interakce a zatímco na tradiční přednášce je místo na dvě tři otázky, virtuální přednášky umožňují otázek mnohem více. A vlastně jen poměrně málo přednášejících i účastníků mají tváře, které je nutné vidět. Samotného mě letos na jaře překvapilo o kolik víc se studenti naučili kurzu jazykové analýzy na internetu, než ti, kteří se o semestr dřív otráveně několikrát týdně dostavovali na přednášky a semináře. Ne snad, že by tradiční výuka neměla mnoho výhod, ale výhody virtuální komunikace, kdy se více lidí dostane ke slovu v době, která více zapadá do jejich života, jsou pro vzdělávání nezanedbatelné. Jak o vědeckých revolucích pravil Thomas Kuhn, každý i sebeužitečnější pokrok vede k ztrátě něčeho hodnotného.

Některým se mohou přímo nabízet apokalyptické námitky vyjádřené už před desetiletími v Asimově „Nadaci a zemi", kde na planetě Solárii zůstalo jen několik izolovaných jedinců omezených na virtuální kontakt a množících se umělou fertilizací. A pokud bychom zůstali v pojetí interentu jako magické terry incognity, mohla by se nám tato vize zdát logickým byť nepravděpodobným důsledek současných trendů. Ale ve skutečnosti je podoba dnešního virtuálního společenství taková, že by z ní Solárii vytvořit možné nebylo. Vydáme-li se hledat rozhraní mezi skutečným a virtuálním, zjistíme že virtualita jako kvalitativně odlišná realita neexistuje. Slavný kyberprostor je místo pro lidskost ve všech jejích podobách od filozofie až po pornografii. Ale co víc, pro jeho uživatele je to jen rozšíření jejich každodenního života, o málo odlišné od nasazení brýlí na čtení či rozsvícení světla.

Proto také ona výše zmíněná ne-konference, na níž se v Londýně osobně sešlo přes padesát odborníků z celého světa. Předpona „ne-" neodkazuje k neskutečnosti, ale k absenci předem domluveného rozpisu příspěvků a přednášek s otázkami. Místo toho účastníci ráno na tabuli napsali několik témat, o nichž měli zájem hovořit, a dohodli se kdy a kde se o nich budou bavit. A zůčastnil jsem se nejedné živé diskuze, kde všichni mluvili ale také o té debatě zpravovali na Twitteru a kolektivně dělali poznámky na Wiki, takže na konci hodinové rozpravy byla sepsaná krátká zpráva, jako například ta, kterou teď může zhlédnout celý svět na http://researchity.net. A ti, co měli zájem, mohli na Twitteru zároveň sledovat co se děje v ostatních debatních kroužcích. Virtuálno nám tak rozšířilo skutečnost velice zajímavým způsobem.

A v tomto ohledu bude zajímavé sledovat co přinese budoucnost. Rozšířená realita (augmented reality) je spolu s mobilními technologiemi novým slibným směrem technologické inovace. Představte si, že se svým mobilem navštívíte New York a namíříte jeho fotoaparát na místní restauraci. Na obrazovce se nad fotografickým obrazem objeví seznam recenzí kvality služeb a blízkých alternativ. Nebo se na památce objeví fotografie její minulé podoby nebo například záznam příběhu událostí kolem 9. září 2001 z živého archívu http://911digitalarchive.org vytvořeného bezprostředně po události digitálními archiváři a veřejností. A třeba tam bude i kontakt na někoho, kdo by si s vámi o tom byl ochoten popovídat spolu se soupisem vašich virtuálních známých, kteří ho jsou ochotni doporučit. A nejlepší na tom bude, že vám to nepřijde o nic podivnější nebo méně lidštější než si do zimy navléknout rukavice nebo na dlouhou cestu nastoupit do vlaku. Stejně jako v minulosti budou všechny tyto inovace provázené diskuzí o soukromí, správném chování a pod. A stejně jako v minulosti se vydáme slepými i nešťastnými uličkami.

Nelámejme si tedy příliš hlavy abstraktními pojmy virtuality. Zabývejme se radši otázkami přístupnosti pro lidi s hendikepy i pro ty bez peněz s omezeným přístupem k technologiím, obzvláště v zemích na jih od rovníku. Rozhodně se vyslovme k problému hegemonie angličtiny i snahám hyperbohatých korporací stavět na digitálních cestách mýta a vyždímat z nás i poslední cent. A bavme se taky o tom, jak vychovávat děti, které nevědí co jsou zastaralé technologie, které my si ještě pamatujeme jako novinky, např. CD a DVD. A o tom, jak zpřístupnit nové skutečnosti těm, kteří si ještě prsty otloukali na psacích strojích. A jak z nepřístupnit naše osobní data vládám, které by nám rády otloukaly hlavy obušky a tasery. Zapeklitých problémů na nás čeká ještě dost, přestaňme proto prosím plýtvat čas nesmyslnými bláboly o tom, jak ten svět byl tak nějak vytříbenější, když se po pražských dlažebních kostkách procházel Neruda!

---

## About this item

- Type: Journalism
- Genre: Opinion
- Published: c. 2010
- Outlet: Lidové noviny
- Language: Czech

Topics: [Czech language and culture](https://dominiklukes.net/topics/czech), [Technology, media and the web](https://dominiklukes.net/topics/technology-and-the-web).

## Related

- [Anglosaská historiografická eschatologie a úsvit Číny](https://dominiklukes.net/writing/anglosaska-historiograficka-eschatologie-a-usvit-ciny) (Journalism · c. 2011)
- [Jak lidská přirozenost ovlivňuje ekonomiku](https://dominiklukes.net/writing/jak-lidska-prirozenost-ovlivnuje-ekonomiku) (Journalism · c. 2009)
- [Konec výmluv?](https://dominiklukes.net/writing/konec-vymluv) (Journalism · c. 2011)
- [Škola internetem: Aneb jak se naučit čemukoli od klávesnice](https://dominiklukes.net/writing/skola-internetem-aneb-jak-se-naucit-cemukoli-od-klavesnice) (Journalism · c. 2013)
- [Kopáči smrti: Nová virtuální společenství a staré skutečnosti](https://dominiklukes.net/writing/kopaci-smrti-nova-virtualni-spolecenstvi-a-stare-skutecnosti) (Journalism · c. 2006)
- [Internet a vzdělávání: Více než možnost](https://dominiklukes.net/writing/internet-a-vzdelavani-vice-nez-moznost) (Journalism · c. 2001)

Section: [Writing](https://dominiklukes.net/writing)