# Člověk žena: Kde jsou Vaginální monology? Canonical page: https://dominiklukes.net/writing/clovek-zena-kde-jsou-vaginalni-monology The feature uses a London performance of The Vagina Monologues to trace feminist change and argue that Czech public debate has denied women's equality the cultural reckoning experienced elsewhere. Journalism · Opinion · Lidové noviny · c. 2001 Published in Lidové noviny, c. 2001. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly. První vlna feminismu je už jen matnou vzpomínkou na sufražetky, které už v padesátých letech byli jen terčem posměchu -- vzpomeňme si třeba na muzikál Mary Poppins, ale bez nichž by nebylo Petry Buzkové ani Maggie Thatcherové (málokdo si ale uvědomuje, že třeba ve Francii získali ženy právo volit až v roce 1944 a ve Švýcarsku dokonce až v roce 1971. Ve Francii navíc až do konce 60. let nemohla mít vdaná žena vlastní bankovní účet). Druhá fáze feministického hnutí začala spolu s boji o rasovou rovnoprávnost koncem padesátých let a pokračovala do let sedmdesátých. Její doznívající tóny však můžeme zaslechnout ještě dnes. Druhá vlna - to byli feministky jako Simone de Beauvoir, Betty Friedan nebo Germaine Greer. Tedy ženy, které buď pronikavou analýzou, anebo dech vyrážejícím radikalismem upozornili svět na to, že věci už nejsou tak, jak byli. Že role žen a jejich postavení ve světě ovládaném muži nejsou ani zdaleka tak přirozené, jak všichni předpokládali. Uvedli tak mimo jiné do demokratického světa „hrůzovládu intelektuálního terorismu", začali překopávat nejen jazyk, ale i myšlení a chování. A uspěli. Dnes již nikomu rozumnému nepřijde, že za znásilnění nese zodpovědnost žena. Nepřekvapí nás žena úspěšná, ve vedoucí pozici, žena tvořivá, žena silná. Souhlasíme, že za stejnou práci by měla žena dostávat stejný plat a že by podmínkou k vybudování kariéry nemělo být svůdné a ochotné tělo. To všechno jsou průvodní znaky druhé vlny feminismu: díky ní, nebo snad i jí navzdory požívají ženy práv a žijí životem, o nichž se jim před padesáti lety ještě nesnilo. Feministky druhé vlny však za své vítězství zaplatily svou kredibilitou. Dnes je na ně otevřená lovecká sezóna a po vybojované bitvě je každému jasné, že spousta jejich názorů i činů byla směšná: vystřelit si z feministky je dnes to nejsnadnější. Stačí připomenout pokusy floridské univerzity o zavedení nového systému zájmen do angličtiny a mnohé další. Bohužel už nikdo nepřipomíná fakt, že mnoho požadavků (možná i v jejich většinu) se feministkám druhé vlny podařilo prosadit, ať už do právního řádu svých zemí nebo do myšlení a chování mužů i žen. Proti feminismu se ale nestaví jen muži, kteří se jím přirozeně cítí ohroženi (na webové stránky feministek dokonce někteří píší protifeministické traktáty pod ženskými jmény), ale také nová generace žen (opomeneme-li generaci starší, která se s ním nikdy nesmířila). Mají strach, že stigma šílenosti postihne i je samé. I jim ostatně připadá, že mnohé, s čím feminismus druhé vlny přišel, je směšné a přitažené za vlasy. Vytýkají mu přílišnou ideologičnost a revoluční zaslepenost. Hlavními protagonistkami nastupující třetí fáze feminismu jsou mladé ženy, které vyrostli v osmdesátých a devadesátých letech a plně požívali práv a výhod, získaných pro ně ženami o generaci staršími. Tyto ženy si na rozdíl od mnoha svých vrstevnic uvědomují, že to, co dnes považují za samozřejmost, ještě před několik málo lety vůbec samozřejmé nebylo. Není to uvědomění lehké. Jak poznamenala jedna z nich, o těchto moderních dějinách se ještě v učebnicích pro školy nepíše. Proto se i tyto ženy musejí vyrovnávat s dědictvím vzdělání, které do značné míry ještě probíhá s mužskou agendou. Cílem jejich snažení je získat práva, která považují za spravedlivá, a přitom neztratit ta, která si doposud vybojovali. Tyto ženy jsou mnohem smířlivější než jejich předchůdkyně: jsou ochotné přizvat muže k dialogu a nevidět je jen jako nepřátele. Jsou ochotny přijmout mezi sebe ženy, které dávají přednost tradičním rolím a neoznačují je za zrádkyně. Takové jsou feministky třetí vlny. A právě k nim náleží, přestože se tak sama neoznačuje, i americká spisovatelka, básnířka, autorka a občasná účinkující představení *Vaginální monology* Eve Ensler,. „Kdyby vaše vagína uměla mluvit, co by řekla?" Tuto a podobné otázky pokládala Eve Ensler stovkám žen během první poloviny devadesátých let. Nesledovala tím nějaký otevřeně erotický záměr, ale snažila se dostat k jádru problémů mnohých žen s jejich sexualitou. Zatímco falus vidíme podle Nezvala v každém komíně a podle firmy Algida ve většině jejích zmrzlin, je orgán ženské sexuality zahalen do roušky tajemství a studu. Eve Ensler zjistila, že nejenže se mnoho žen za své vagíny stydí, ale že toho o ní velice málo vědí. V porovnání s penisem je vagína mnohem tabuizovanější částí lidského těla. Falus už je díky Freudovi naprosto běžným námětem pro rozhovor ve slušné společnosti, vagína však nikoli. V Americe proto existují i takzvané ‚vaginální semináře', kde se ženy (a často i univerzitně vzdělané) mohou dozvědět více o tom, jak vlastně fungují a zbavit se ostychu před vlastním tělem. Svou několikaletou práci shrnula Ensler do divadelního představení *Vaginální monolog*y, které mělo premiéru v roce 1997 v New Yorku a do konce září letošního roku jej bylo možné zhlédnout již po druhé v Londýně. Objevili se v něm mnohé známé osobnosti britské kultury, které jsou často známé publiku z konvenčních rolí. Neodolal jsem tedy a poslední večer svého pobytu v Londýně jsem se do divadla vypravil. Na představení do divadla New Ambassadors se většinou lístky sehnat dají i ten samý den, ale večer je hlediště plné. Naprostá většina diváků jsou ženy, ale některé z nich si přivedli muže, kteří většinou vykazovali různé stupně nejistoty. Přesto jsem si jako snad jediný muž bez doprovodu nepřipadal nevítán. Mé spoludivačky se na mne nedívali jako na vetřelce nebo voyeura, ale prostě mě přijali jako normálního diváka. Muži mezi uvaděči měli na hrudi připíchnutý odznak se slovy ‚Jsem tvůj Bob' jehož význam jsme se dozvěděli až během představení. Zvedla se tedy opona (tedy jen metaforicky, protože ve skutečnosti se na jevišti rozsvítili reflektory a ozářili tři židle). Za bouřlivého potlesku vyšli na scénu Meera Syal (známá komediální herečka a esejistka indického původu), Kika Markham (vážná divadelní herečka) a Danii Minogue (populární zpěvačka a herečka z televizních seriálů, původem Australanka, mladší sestra u nás známé Kylee). Během tohoto běhu se na jevišti vystřídali i další osobnosti jako herečka Maureen Lipman, novinářka Mariela Frostrup, ale i držitelka Emmy a Zlatého lva za roli v seriálu The Sopranos Eddie Falco a hvězda Titanicu Kate Winslet, a další. Následující řádky mohou vyvolat u mnohých smích nebo pobouření. Lépe je pochopíme, uvědomíme-li si, že toto herecké obsazení je stejné jako kdyby u nás v tomto představení v osmdesátých letech vystupovali Iva Janžurová, Dana Medřická a Eliška Balzerová se kterými by alternovali Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Petra Janů nebo Saskie Burešová. Mnoho z těchto hereček se v rozhovorech zmiňovalo, že pro ně účast nebyla lehká, ale nakonec jí žádná nelitovala, především proto, že je to zkušenost očistná a ne profánní. Celé představení je koláží příběhů, minipoetických útvarů, které herečky postupně čtou. Začínají však recitací všech možných slov, které se pro vagínu dají v angličtině nalézt. Následuje příběh staré ženy, která žila o samotě protože jí první milenec řekl, že její vagína nepříjemně páchne. Příběh ženy, kterou její muž nutil holit si přirození, příběh ženy jejíž matka nechtěla o „tam dole" mluvit, a která se dokázala najít až v náruči jiné ženy. Je tam i příběh ženy, kterou nějaký náhodný muž Bob (známý z výše zmíněných odznaků) zbavil ostychu z pocitu rozkoše vyvolané orálním sexem. Tyto mini povídky jsou prokládány čtením faktů o vagínách --tragických (počet násilí na ženách a znásilnění), ale i radostných. Jeden takový „happy fact" po Meeře Syal opakuje s nadšením celé hlediště. „Klitoris má ze všech svalů v lidském těle nejvíce nervových zakončení. Dokonce dvakrát, DVAKRÁT tolik, co penis." Meera potom ujistí publikum, že můžou o čtení tohoto faktu kdykoli znovu požádat, kdyby se během představení cítili sklíčené. Asi za půl hodiny, poté co Kika Markham přečetla informaci o počtech žen zmrzačených tzv. ‚ženskou obřízkou', jedna divačka tuto žádost vysloví. Na naléhání Danii Minogue ho tentokrát Meera přečte hlasem své indické babičky, kterou i se silným přízvukem proslavila v komediálním seriálu Goodness Gracious Me (Ale božíčku). Snad nejradikálnější okamžik představení je, když se distinguovaná Kika Markham rozhodne, že přijme za své vulgarismy, které jsou o ženském přirození propagovány muži: Nenechme se urážet, vezměme jim vítr z plachet. Kunda, kunda, kunda. To je i na obecenstvo moc a ke skandování se přidává jen rozpačitě. Není to však moment vulgární, ale očišťující. Stojí možná za to si připomenout, že podobně se zachovali američtí černoši ke slovu ‚negr'. Je zajímavé, že dodnes jsou tato dvě slova absolutně tabuizovaná v anglicky mluvících médiích, zatímco jiné vulgarismy se sexuálním významem jsou dost běžné. Eve Ensler mimo jiné ve svých vzpomínkách popisuje, jak tato slova vykřikovala na demonstracích s tisíci žen. Danii pak představení zakončí anatomií vzdechu a všichni diváci (snad až na jednoho muže, který seděl se svou dívkou rozpačitě nedaleko mě) odmění herečky i autorku povstáním a neutuchajícím potleskem. Jak je vidět, toto představení není nějaká vaginální agitka, autorka i herečky vědí, že jejich výkony vyvolají smích, vzrušení i slzy zároveň. Na popularitě Vaginálních monologů byl také založen takzvaný V-day (takový mezinárodní den vagíny), jehož účelem je upozorňovat na násilí proti ženám, jehož oslav se letos na den svatého Valentýna zúčastnilo mnoho slavných žen, např. i Whoopi Goldberg, Oprah Winfrey, Jane Fonda, Susan Sarandon nebo Winona Ryder. Při troše štěstí se za pár let dostane i k nám. Nevím, jak se cítí čtenáři při čtení tohoto popisu, ale já jsem se při jeho psaní rozhodně cítil velice nejistý. Neustále jsem si byl vědom toho, že dělám něco nepřístojného. (Nejsem sám, stanice CNN prý odvysílala o VM reportáž, aniž by jednou použila slova ‚vagína'). Vaginální monology ve svém londýnském domově ovšem nepřístojně nepůsobí ani nepřístojné nejsou. Rozhodně se nejedná o výkřik militantního feminismu, nenávistného k mužům nebo ke společnosti. Jsou připomínkou toho, že rovnoprávnost žen není jen mít stejné platy za stejnou práci, ale i možnost bavit se o svém sexualitě a všem, co k tomu patří, bez ostychu a pocitů viny nebo trapnosti. V Čechách to však není tak docela možné. Nenávistná kampaň, kterou proti feminismu rozpoutali muži intelektuálové jako třeba Josef Škvorecký, předurčila všechny ženy, které se chtěli k tomuto problému vyslovit, k cejchu směšnosti a myšlenkové neserióznosti (viz i nedávné cholerické reakce mužů vědců v Orientaci LN k článku Evy Hauserové o evoluci). Velký humanista a snad i filozof Ladislav Hejdánek v rozhovoru v polovině padesátých let řekl: „Nejnebezpečnější je lež, která se pravdě velice podobá, ale pravost jen předstírá." A jako nejlepší příklad uvedl feminismus, který se v lživosti podobá ‚třídnímu socialismu'. Většina osvícených, samostatných a silných českých žen, se kterými jsem diskutoval, okamžitě jakoukoli příslušnost k feminismu popřela. A přitom vím, že má většina z nich stejné názory jako jejich anglicky mluvící vrstevnice. Mají zřejmě pocit, že přihlásit se k feminismu je automaticky staví do pozice buď hloupých, sexuálně frustrovaných, nebo ambiciózních stvoření, která nikdo nemůže brát vážně. Josef Škvorecký dokonce zavedl do české terminologie odporný pojem sexuální harašení, který zesměšňuje ženy a jejich snahu o rovné zacházení. Hovoří kultivovaně o ‚lesboidním feminismu', který vytváří v Americe právní teror, v němž si žádný muž nemůže být sám sebou jistý a ‚chodí radši na pivo'. Škvorecký si samozřejmě vybral několik mediálně vděčných příkladů, kde se muži dostali do sporu se zákonem, a jejich vina nebyla jasná. Tvrdil, že se všichni muži v Kanadě a USA třesou strachy, že nevědí, jak se k ženám chovat ze strachu aby se neocitli před soudem. To není nijak zvlášť univerzální pravda. Za posledních deset let jsem se setkal na blízké pracovní úrovni s několika stovkami amerických a britských mužů a žen v různých prostředích po celém světě a nikdo se o podobném strachu nezmínil. Jsou prostě určité druhy chování, které muži pod vlivem feminismu ze svého repertoáru vyřadili a komunikace mezi pohlavími se normalizovala. Škvorecký si stěžuje, že je možné muže žalovat jen proto, že pochválí ženě nohy, ale to není moc pravděpodobné. Problém není v tom, jestli žena zůstane ženskou, ale v tom, jestli její ženskost bude základem definice jejího postavení ve společnosti a osobních vztazích. Žena má mít právo stejně jako muž být nejdříve člověkem a až potom ženou. Požaduje-li tedy od mužů, aby se v pracovním kontextu nevyjadřovali k jejím fyzickým přednostem, není důvod, proč by to nemohli přijmout a museli o ní předpokládat, že má psychické problémy. Nevím o žádném případu, kde by byl muž právně postižen za pochválení noh ženy na diskotéce. Stejná změna pohledu se musí vztahovat i na další chování. Některým lidem možná přijde líto, že se ženám nebudou otevírat dveře, ale já to považuji za dobrou výměnu za to, že násilí na ženách nebude společensky přijímáno. Ostatně to otevírání dveří se stalo takovým symbolem antifeminismu mezi muži i ženami u nás. Ženy tvrdí, že jim to nevadí, není na tom přeci nic špatného a je to taková milá pozornost. Proč ne. Nikdo jim nebrání dát přednost otevírání dveří před rovným zacházením. Muži jen kroutí hlavou a pláčou nad ztrátou femininity. Nechápu proč, když žena nechce, aby jí muž otevíral dveře, protože má pocit, že je to výrazem jeho fyzické nadřazenosti, nemůže ten muž prostě respektovat její přání a své chování změnit. Možná ho bude stát trošku mentálního úsilí, aby si pamatoval, ke které ženě se má jak chovat, ale to snad není takové utrpení. Ať si kdo chce co chce říká, za otevírání dveří ženám se nikdo v Americe ani nikde jinde před soud nedostal. Problém českého feminismu je mimo jiné v tom, že si česká společnost v šedesátých a sedmdesátých letech neprožila katarzi druhé vlny feminismu, která byla vlastně revolucí v právech žen. Jako ve všech revolucích došlo v ní k mnoha výstřelkům, kterých se dnes odpůrci feminismu chytají. Přestože v šedesátých letech feminismus u nás své růžky nesměle vystrčil (např. publikací knihy Jiné pohlaví Simone de Beauvoir), v sedmdesátých a osmdesátých letech se oba tábory spojili proti společnému totalitnímu nepříteli. Zatímco ostatní disidenti okamžitě po roce 1989 ukázali, že si často nemohou přijít na jméno, zachovali ženy příměří, čehož využili již zmínění antifeministi a předurčili tak bezzubost debaty, jež následovala. Nikdo tu netvrdil, že jakýkoli pohlavní styk je znásilněním ženy, chyběla tu Germain Greer, která přirovnala bezbrannost ženy ke kastraci, nečetla se tu analýza Hitchokových filmů, která formulovala pocity žen zotročené mužským pohledem, chyběli tu ženy, které by veřejně spálili své podprsenky, jako symbol spoutání konvencí mužské morality, chyběly tu soudní procesy s muži, kteří si myslí, že každá žena je tu pro ně na laškování. S mnohými podobnými radikálními názory dnes málokdo souhlasí a ani ve své době nebyli jednoznačně ženami přijímány. Jejich veřejná debata měla povahu katarze a v mnohém vyčistila ovzduší kolem snah o rovnoprávnost žen. U nás se místo toho častují feministi s antifeministy suchými čísly a ukazují na sebe vzájemně prstem. Pracovat s fakty je důležité, ale feminismus nezměnil svět jenom na základě faktů (vždyť dějiny vědy nejsou nic jiného než dějinami interpretace faktů), ale prostřednictvím změny postojů a myšlení. A to je mnohem obtížnější a dlouhodobější úkol než statistika. Ani dnes není světový feminismus bezrozporný a má doposud mnohde aspekt třídní, ale není už předmětem tabuizace. Oheň radikalismu ovšem umožnil, že dnes je možné vést debatu poněkud klidněji, a to mimo jiné znamená, že v Londýně Vaginální monology působí v podstatě přirozeně a to nejen jako pokračování liberální debaty o právech žen, ale prostě jako zajímavé inteligentní divadelní představení. Doufám proto, že se i u nás brzy objeví, protože na ně bude pravý čas. PS: V zájmu gramatické rovnoprávnosti jsem v tomto článku ignoroval přechylování cizích ženských příjmení i pravidla shody přísudku s podmětem, kde jsem použil všude měkké i. Dominik Lukeš, příležitostný feminista --- ## About this item - Type: Journalism - Genre: Opinion - Published: c. 2001 - Outlet: Lidové noviny - Language: Czech Topics: [Czech language and culture](https://dominiklukes.net/topics/czech), [Society, politics and culture](https://dominiklukes.net/topics/society-and-politics). ## Related - [0004:6000](https://dominiklukes.net/writing/0004-6000) (Journalism · c. 2001) - [37 000 pochybností](https://dominiklukes.net/writing/37-000-pochybnosti) (Journalism · c. 2001) - [4 předsudky o vzdělávání dospělých, jak je známe z filmu Marečku, podejte mi pero](https://dominiklukes.net/writing/4-predsudky-o-vzdelavani-dospelych-jak-je-zname-z-filmu-marecku-podejte-mi-pero) (Journalism · c. 2001) - [V-Day -- Den-V Valentýn, Vagína, Vítězství na násilím](https://dominiklukes.net/writing/v-day-den-v-valentyn-vagina-vitezstvi-na-nasilim) (Journalism · c. 2002) - [Do zbraně](https://dominiklukes.net/writing/do-zbrane) (Journalism · c. 2001) - [Penis Ludvíka Vaculíka](https://dominiklukes.net/writing/penis-ludvika-vaculika) (Journalism · c. 2001) Section: [Writing](https://dominiklukes.net/writing)